Článek
Náš pětiletý syn mezi nimi, spokojený a rozesmátý, s oranžovými křidélky, která mu byla trochu těsná. Můj muž seděl opodál a s ostatními rodiči řešil plán na další den. Po dlouhé době jsem si připadala uvolněná. Jen na chvíli jsem se přestala dívat. A ta chvíle stačila.
Když jsem po pár minutách zvedla hlavu, něco mi bylo divné. Bazének byl plný dětí, ale jeho jsem nikde neviděla. Říkala jsem si, že možná přešel k tátovi, nebo si šel pro hračku. Ale čím déle jsem ho neviděla, tím víc se mi svíralo v břiše. Zvedla jsem se, obešla bazének, podívala se mezi lehátka, ptala se dětí. Nic. Všude cizí tváře a jejich smích, který mi v tu chvíli zněl cize a vzdáleně.
Nejdřív jsem byla jen nervózní. Po chvíli už mi bušilo srdce tak, že jsem sotva dýchala. Šla jsem za plavčíkem, mladým klukem v červeném tričku. Vysvětlila jsem mu, že se mi ztratil syn. Jen pokrčil rameny. Prý se děti občas zaběhnou. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Nechápal. Nebo mu to bylo jedno.
Začala jsem běhat po areálu, volala jeho jméno, dívala se pod lehátka, za rohy, do restaurace. Můj muž se přidal. Křičeli jsme, běhali, zatímco kolem nás lidé dál popíjeli koktejly a smáli se. Měla jsem chuť na ně zakřičet, že tady zmizelo dítě, ale hlas mi selhával. Svět kolem mě se zpomalil, všechno se rozmazalo.
Na recepci seděla dívka, která zvedla oči od telefonu, když jsem tam vtrhla. Oznámila, že zavolá manažera. Ten přišel po několika minutách a ptal se klidně, jak dítě vypadá. Chtěla jsem, aby někdo běžel, aby uzavřeli areál, aby něco dělali. Ale všechno se odehrávalo v jakémsi podivném tichu. Všichni byli až děsivě klidní.
Uplynulo možná deset minut, ale mně to připadalo jako hodina. Deset minut, kdy se mi hlavou míhaly ty nejhorší scénáře – že ho někdo odvedl, že spadl do hlubokého bazénu, že už ho nikdy neuvidím. Srdce mi bušilo v uších a ruce se mi třásly. Když ho můj muž nakonec zahlédl, stál na druhé straně areálu, držel ho za ruku mladý animátor. Ten, který celý týden pořádal soutěže pro větší děti.
Animátor se usmíval, snažil se situaci odlehčit. Říkal, že si ho všiml u skluzavky, kde stál sám mezi staršími dětmi. Prý tam působil zmateně, tak ho raději přivedl zpátky. Syn byl v pořádku, jen vyděšený a unavený. Když jsem ho objala, cítila jsem, jak se mi třese celé tělo. Nedokázala jsem mluvit, jen jsem ho držela a v duchu děkovala za tenhle okamžik.
Večer, když už spal a hotel ztichl, jsem seděla na balkonu a dívala se dolů na osvětlený bazén. Všechno vypadalo stejně jako předtím – klidně, bezstarostně. Ale já jsem věděla, že uvnitř se něco změnilo. Dřív jsem věřila, že v takových resortech jsme v bezpečí, že kde je spousta lidí, tam se nemůže nic stát. Ale pochopila jsem, že právě ten pocit jistoty je nejzrádnější.
A možná právě proto mě děsil ten klid zaměstnanců. Jejich pomalé pohyby, prázdné úsměvy. Jako by ztracené dítě bylo jen položka v jejich pracovním seznamu. Tehdy mi došlo, jak snadno si člověk zvykne na lhostejnost, když se ho netýká osobně. A že to, co považujeme za samozřejmé – štěstí, bezpečí, rodinu – se může ztratit během pár minut. Stejně nenápadně, jako se ztratilo naše dítě z bazénu.
