Článek
Venku lilo, uvnitř voněla káva a horké croissanty. Muž naproti mě zvedl oči od novin, letmo se usmál a znovu se ponořil do textu. Všechno působilo naprosto obyčejně, jako scéna, která by klidně mohla zapadnout mezi stovky jiných dnů. Jenže tenhle den se mi vryl do paměti, protože během hodiny jsem prošla zvláštní směsicí pocitů – od zvědavosti přes úsměv až po lítost, že jsem vůbec vešla dovnitř.
Nejprve to bylo příjemné. Seděli jsme mlčky, jen šum deště a šustění stránek. Pak mi podal cukřenku a mezi prsty mu zacinkal prsten s tmavým kamenem. Drobnost, ale přitáhla mou pozornost. Začali jsme spolu mluvit o počasí, pak o kavárně, která prý kdysi bývala starým hračkářstvím. Jeho hlas měl klidný tón, trochu zastřený, a působil, že má chuť sdílet vzpomínky. Bylo na něm cosi cizího a zároveň důvěrného, jako když potkáte někoho, koho neznáte, a přesto vám připadá, že jste už dávno spojeni něčím neviditelným.
Rozhovor se stočil k cestování. Vyprávěl o zemích, kde se dá zapomenout na čas, o horách, které prý voní po jehličí i ve třiceti stupních. Fascinovaně jsem poslouchala a skoro zapomněla na déšť venku. V jednu chvíli mi ale došlo, že muž vlastně nemluví jen o cestách. Popisoval totiž i místa, kde hledal únik před sebou samým. Alkohol, dluhy, útěky do ciziny. Jeho vyprávění bylo čím dál těžší, přestože z jeho tváře nezmizel klidný výraz. Tehdy jsem pochopila, že ten příběh není pohlednicově krásný, ale temný a bolestivý.
Až uprostřed vyprávění mi došlo, že sedím naproti někomu, kdo se vrátil z léčebny. Řekl to tak prostě, že jsem ani nevěděla, jak reagovat. Zvedl hrnek, napil se, jako by šlo o samozřejmost, a pokračoval. Mluvil o tom, jak se vrátil do města, kde kdysi všechno ztratil, protože tady se naposledy cítil doma. Najednou jsem měla pocit, že jsem nahlédla do cizího života víc, než jsem chtěla. Jako když otevřete dveře a spatříte obraz, který už nejde vymazat.
Když jsem po hodině odcházela, vítr mi strhl kapuci a studená voda mi stekla po zádech. Litovala jsem, že jsem vůbec vešla dovnitř, protože jsem si ten den odnesla něco, co jsem nečekala – tíhu cizí bolesti, která se na mě přilepila. Nešlo o to, že by mi ublížil, nebo že by byl nebezpečný. Jen mi připomněl, jak křehké dokáže být všechno, co máme. Stačí pár špatných kroků a i ti nejklidnější lidé se ocitnou v místech, kam bychom nikdy nechtěli dojít.
Od té chvíle už si v kavárně raději sedám k oknu, i kdybych měla čekat na volný stůl. Ne proto, že bych se bála cizích příběhů, ale protože jsem pochopila, že setkání s úplně neznámým člověkem může změnit tón celého dne. A někdy i způsob, jakým se díváme na vlastní život.
