Článek
Bella je moje čivava. Je to malý zázrak na čtyřech tlapkách, který se do mého života dostal před třemi lety. Tehdy jsem procházela těžkým obdobím - rozchod, stěhování, nová práce. Všechno se mi hroutilo pod rukama a já potřebovala něco, co by mi dalo důvod ráno vstát z postele. A pak přišla Bella. Od začátku to mezi námi klapalo. Bella byla jako malý andílek, který mi přinesl zpátky radost do života. Jenže pak přišla ta první noc. Položila jsem ji do pelíšku v obýváku a šla spát.
Po půl hodině jsem se vzbudila na srdcervoucí kňučení. Bella stála u mých dveří a prosila, abych ji pustila dovnitř. „Jen pro dnešek,“ řekla jsem si a vzala ji k sobě do postele. Jenže z jedné noci se staly dvě, pak týden, a najednou jsem zjistila, že bez Belly vedle sebe nemůžu usnout. Zpočátku jsem to nikomu neříkala. Věděla jsem, že by to lidi nechápali. Ale pak jsem se jednou prořekla před Luckou, svojí nejlepší kamarádkou. Její reakce mě šokovala.
„Fuj, to je nechutný!“ vykřikla. „Víš, kolik má takový pes blech a bakterií? A co když se ve spaní otočíš a zmáčkneš ji?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Bella je čistotná, pravidelně odblešená a že spí na svém polštářku u mých nohou. Ale Lucka ne a ne pochopit. Od té doby se to rozkřiklo mezi mými kamarádkami. Některé to berou s humorem, jiné se tváří znechuceně. Ale všechny se shodují na jednom - není normální spát se psem v posteli.
A já? Já se cítím rozpolceně. Na jednu stranu chápu jejich argumenty. Vím, že to není úplně hygienické. Vím, že by Bella měla mít svoje místo a já svoje. Ale na druhou stranu. Když se večer přitulí k mým nohám, když cítím její teplé tělíčko a slyším její pravidelné oddechování, je mi tak dobře. Cítím se v bezpečí, milovaná, potřebná. Někdy si říkám, jestli to není náhražka za skutečný vztah. Jestli jsem se nezačala upínat na Bellu, protože se bojím pustit do svého života skutečného partnera. Ale pak si vzpomenu na všechny ty nepovedené rande, na ty chlapy, co slibovali hory doly a pak zmizeli.
A říkám si - není lepší mít vedle sebe někoho, kdo mě miluje bezpodmínečně? Moje kamarádka Petra mi jednou řekla: „Holka, ty potřebuješ chlapa, ne psa.“ A možná má pravdu. Možná bych měla víc chodit ven, seznamovat se, dát šanci lásce. Ale co když jsem už svoji lásku našla? Co když je to láska malá, chlupatá a s velkýma ušima? Vím, že to zní divně. Vím, že spousta lidí si ťuká na čelo, když to slyší. Ale copak láska musí mít jen jednu podobu? Copak nemůže být láska i to, že se o někoho staráte, že ho chráníte, že s ním sdílíte svůj život - i když je to jen pes?
Nedávno jsem četla článek o tom, jak psi pozitivně ovlivňují naše zdraví. Že snižují stres, pomáhají proti depresi, dokonce prý snižují riziko srdečních chorob. A já to cítím. Od té doby, co mám Bellu, jsem klidnější, šťastnější, vyrovnanější. Tak proč by to mělo být špatně? Jasně, někdy to má i své stinné stránky. Třeba když se snažím někoho sbalit a musím vysvětlovat, proč mám postel plnou psích chlupů. Nebo když jedu na dovolenou a musím hledat ubytování, kde povolují psy. Ale stojí mi to za to.
Někdy v noci, když nemůžu spát, koukám na Bellu, jak pokojně oddychuje vedle mě. A říkám si - tohle je láska. Možná ne taková, jakou si představuje společnost. Možná ne taková, jakou by pro mě chtěly moje kamarádky. Ale je opravdová, čistá a bezpodmínečná. A tak jsem se rozhodla. Nebudu se za to stydět. Nebudu to tajit. Ano, spím se svou čivavou. A víte co? Je mi to jedno, co si o tom kdo myslí. Protože Bella mi dává něco, co mi žádný chlap nikdy nedal - pocit, že jsem milovaná taková, jaká jsem.
Moje kamarádky to možná nikdy nepochopí. Možná mě budou dál odsuzovat nebo se mi smát. Ale já vím svoje. Vím, že až přijdu domů po těžkém dni v práci, bude tam někdo, kdo na mě čeká. Někdo, kdo se ke mně přitulí a řekne mi svým psím způsobem „Mám tě ráda“.
A možná, že jednoho dne potkám chlapa, který to pochopí. Který přijme Bellu jako součást balíčku. A pak budeme spát všichni tři - já, on a Bella u našich nohou. Ale do té doby? Do té doby jsem šťastná tak, jak to je. Protože na konci dne nejde o to, co si myslí ostatní. Jde o to, abychom byli šťastní a spokojení sami se sebou. A já jsem. S Bellou po boku jsem našla klid a štěstí, které jsem dlouho hledala.
Tak až příště uvidíte někoho, kdo má neobvykle blízký vztah se svým mazlíčkem, nezavrhujte ho hned. Možná jen našel lásku tam, kde ji nikdo nečekal. A není to nakonec to, o co v životě jde? Najít lásku, ať už přijde v jakékoli podobě? Já vím, že můj příběh není typický. Vím, že spousta lidí to nepochopí. Ale píšu to pro všechny ty, kteří se cítí divní nebo nepochopení kvůli své lásce k mazlíčkům. Nejste v tom sami. A není na tom nic špatného.
Takže ano, spím se svou čivavou. A jsem na to hrdá. Protože Bella mi dala něco, co jsem dlouho hledala - domov. A jestli je tím domovem postel sdílená s malým chlupatým tvorem, tak ať. Protože tohle je moje štěstí. A já si ho nenechám nikým vzít. A vy, kteří jste dočetli až sem - ať už máte psa, kočku, křečka nebo třeba papouška - pokud vám váš mazlíček přináší radost a lásku do života, užívejte si to. Protože na konci dne je to vaše štěstí, o které jde. A nikdo nemá právo vám ho brát.
Tak dobrou noc. Já jdu spát. S Bellou po boku, samozřejmě.
Zdroje: autorský text
