Článek
Netušili jsme, že právě těch pár minut nám převrátí návrat domů naruby. Že všechno, co jsme měli, zmizí dřív, než si stihneme koupit kávu.
Byl to jeden z těch letních dnů, kdy asfalt voní po slunci a auto je rozpálené tak, že se nedá dotknout kapoty. Jeli jsme z Itálie domů, unavení, ale spokojení. Děti na zadních sedadlech pospávaly, rádio hrálo staré písničky a já se těšila, že už za pár hodin budeme zase doma. Když jsme uviděli benzinku, řekli jsme si, že si dáme krátkou pauzu. Jen natankujeme, dojdu pro vodu, manžel pro kávu, a pojedeme dál.
Na parkovišti stála spousta aut, většinou českých a německých. Všechno působilo klidně, obyčejně. Tak, jak to bývá – lidé s igelitkami, unavené děti, psi, kteří se těší ven. Pouzdro s doklady jsme nechali v tašce, tašku za sedadlem. Kdo by tu něco kradl, říkala jsem si v duchu, když jsem zavírala dveře. Pět minut, nic víc.
U vchodu do obchodu jsem zahlédla manžela, jak hledá drobné na kávu. Děti si vybíraly nanuky. Byla to ta chvíle, kdy člověk má pocit, že všechno běží jak má. Když jsme se po pár minutách vraceli k autu, všimla jsem si nejdřív drobností – dveře byly pootevřené. Ne moc, jen nepatrně. Pak jsem spatřila rozházené věci na sedačkách. A ta taška, v níž byly doklady, telefony, peníze a notebook, byla pryč.
V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak, že jsem ho slyšela až v uších. Děti nechápaly, proč najednou stojíme u auta a mlčíme. Manžel se rozhlížel kolem, běžel k pumpě, ptal se, jestli někdo něco podezřelého neviděl. Nikdo nic. Jen ticho a pach benzínu. Na kameře prý bylo vidět auto, které zastavilo hned za námi, někdo otevřel dveře a během minuty odjel. Tak rychle, že si toho nikdo ani nevšiml.
Všechno, co jsme měli, zmizelo. Peníze, telefony, pasy, klíče od domu. I dětské plyšáky, které jsme vozili pro štěstí. Zmizely i dva kufry, které byly snadno dostupné. Stáli jsme tam bezmocní, v cizí zemi, s pocitem, že se svět na okamžik zhroutil. Naštěstí nám zbyla alespoň ta malá peněženka na drobné s platební kartou a jediný doklad, manželův řidičák. Člověk by řekl, že materiální věci se dají nahradit, ale v tu chvíli to tak nevypadalo. Byla to směs strachu, zlosti a studu, že jsme byli tak neopatrní.
Seděli jsme pak v kavárně u benzinky, každý ponořený do svých myšlenek. Manžel měl naštěstí v kapse i telefon a tak zkoušel volat na ambasádu, já hladila dceru po vlasech a říkala si, jak je zvláštní, že to nejhorší se může stát, když to vůbec nečekáš. Všechno běželo dál – auta přijížděla, lidé se smáli, pili kávu. Jen my jsme seděli mezi nimi a měli pocit, že čas se zastavil.
Nakonec nám pomohli místní – obsluha pumpy nám přinesla vodu, a dali nám kontakt na policii, abychom mohli nahlásit krádež. Policie přijela po půlhodině, zapsala si údaje a jen pokrčila rameny. Prý běžná věc, organizované skupiny, stačí minuta. Znělo to tak absurdně klidně, až mi bylo do breku.
Domů jsme se dostali po několika dnech, s náhradními doklady a prázdnými kufry. Tak se naše dovolená protáhla ještě o neplánovanou návštěvu úřadu Velvyslanectví ČR ve Vídni. Bez náhradních dokladů bychom nemohli domů odjet. A přesto jsem si z té cesty odvezla něco, co se těžko vysvětluje. Možná to zní zvláštně, ale po tom všem jsem cítila zvláštní vděčnost. Že se nikomu nic nestalo. Že jsme měli jen ztracené věci, ne ztracené lidi.
Od té doby už nikdy nenechávám nic v autě, i kdybych měla jít jen na pár minut. Ale hlavně jsem pochopila, jak málo stačí, aby se člověk ocitl v úplně jiné realitě. A že to, co máme, se nedá měřit obsahem kufru, ale tím, kdo sedí vedle vás, když se všechno pokazí.
