Článek
Žijeme v době, kdy se mnohé staré jistoty rozpadly – vztahy mezi muži a ženami jsou jednou z nich. Dříve byla společnost jasně strukturovaná, role pohlaví definované. Dnes žijeme v éře změn – a přestože tyto změny přinesly větší svobodu a možnost volby, s sebou nesou i zmatek, bolest a polarizaci.
Na jedné straně tu máme zbytky mizogynie – přežívající stereotypy, které ženám upírají důstojnost, prostor nebo hlas. Na druhé straně se ale rodí toxická forma feminismu, která ze všech mužů dělá viníky a hrozbu. A mezi těmito dvěma extrémy se ztrácí to nejdůležitější – člověk.
Muži pod tlakem ticha
Dnešní mladí muži často nevědí, kým mají být. Měli by být citliví, ale ne příliš. Silní, ale ne dominantní. Pečující, ale ne závislí. Neustále balancují mezi očekáváními společnosti, partnerky, rodiny – a někdy zkrátka neví, jak na to. Výsledkem je únik. Schovávání se za obrazovku, do světa online her, pasivity nebo ironického cynismu.
Mužská zranitelnost je přitom stále tabu. Zatímco ženy našly oporu v komunitách, terapiích, sdílení a feminismu, muži zůstávají často v izolaci. Bez jazyka pro své emoce. A tak raději mlčí. Možná až příliš často. Chybí jim bezpečný prostor, kde by mohli říct: „Bojím se. Nezvládám to. Cítím se zbytečný.“
Ženy mezi silou a vyčerpáním
Ženy mezitím čelí jinému tlaku – být nezávislé, úspěšné, krásné, emocionálně vyrovnané, a přitom stále ženské. Feminismus jim otevřel dveře, ale zároveň na ně naložil nová očekávání. Být silná je dnes považováno za nutnost. Ale kolik žen v tichu večera přizná samy sobě, že už nemohou?
Že touží po vztahu, který nebude boj, ale domov. Že samy by rády složily zbraně .
A tak se ženy i muži míjejí. Každý sám ve své bublině bolesti a nedůvěry.
Kdo bude mít děti, když spolu neumíme mluvit?
Rodina, děti, partnerství – to vše stojí na důvěře. Na ochotě se otevřít, být zranitelný, sdílet. Ale jak to můžeme udělat, když se neustále podezříváme, když si nejsme rovni v důstojnosti, když se vztahy stávají bitevním polem?
Dnešní doba je na vztahy náročná. Rychlost, tlak na výkon, strach z odmítnutí i zranění – to vše z lidí dělá bojovníky místo milujících bytostí. A přitom v jádru všichni toužíme po tom samém: být viděni, slyšeni, přijati takoví, jací jsme.
Možná jsme zapomněli, že jsme spojenci, ne soupeři
Tato doba nepotřebuje další ideologie a manifesty. Potřebuje novou odvahu ke vztahům .Ne k ideálnímu vztahu podle šablony z Instagramu. Ale ke skutečnému – nedokonalému, upřímnému, hlubokému.
Potřebujeme muže, kteří se nebojí citů. A ženy, které se nebojí důvěřovat.
Potřebujeme prostor, kde si přestaneme dokazovat nadřazenost a začneme hledat rovnováhu a porozumění.
A pointa?
Nejsme nepřátelé. Jsme navzájem svým zrcadlem.
Zdravé vztahy nezačínají tím, že jeden druhého měníme.
Začínají tím, že změníme vztah k sobě. Že se naučíme být pravdiví, otevření, zranitelní – a teprve potom jdeme vstříc druhému.
Budoucnost lidstva nestojí na vítězství mužů nad ženami, ani žen nad muži.
Stojí na komunikaci, rovnováze a souhře ,kde jeden druhého doplňují.
A pokud chceme, aby naše děti vyrůstaly v lásce, pak je na čase začít tu lásku znovu tvořit. Ne z bojů, ale z odvahy důvěřovat.
To není slabost. To je největší síla, kterou máme.
Zdroj: https://podcasts.apple.com/cz/podcast/emancipace-mu%C5%BE%C5%AF-je%C5%A1t%C4%9B-neprob%C4%9Bhla-mysl%C3%AD-si-autorky-podcastu/id1625300579?i=1000714988117&l=cs
