Článek
Když láska změní podobu
Nikdy jsem si nemyslel, že jednou budu vyprávět něco takového. Když jsme to prožívali, ani jsem netušil, že existuje slovo polyamorie. Jen jsem věděl, že se cítím po dlouhé době živý.
Byl jsem zrovna po 9 letém rozchodu. Připadal jsem si zlomený a unavený, srdce těžké jak kámen a pocit že už nebudu nikoho milovat,ale mýlil jsem se,život mě ukázál něco pro mě nového a krásného.
Tehdy jsem potkal Pavlu a Jirku. Přiznám se, že už při prvním setkání se ve mně rozsvítilo. Pozvali mě na večeři. Byla to ta nejobyčejnější večeře, trochu vína, hodně smíchu.Přesto jsem měl pocit, že se po dlouhé době opět nadechuji.
Den od dne aniž bychom to nějak plánovali ,jsem u nich zůstával stále častěji.Někdy se stalo že jsem přišel třeba ve středu a odcházel v neděli,chodili jsem s Pavlou na nákupy nebo s dětmi na procházky když Jirka zůstal déle v práci.
Nešlo o žádné velké plány, prostě jsme si rozuměli. Hodiny rozhovorů o životě, o bolesti i radostech. Sdíleli jsme příběhy, které jsme jinde neměli komu říct. Byli jsme tři, kteří si dovolili být k sobě upřímní.
Sex mezi námi nepřišel hned. Naopak,dlouho šlo čistě o city .
Místo abych jel k sobě domů jsem zjistil,že se mi po práci chtělo jet k nim. A pak jsme spolu plánovali, co uvaříme, jak vymalujeme byt.
Nebo jsem Jirkovi a Pavle pomáhal s dětmi. Bylo to jako kdybych našel domov, i když jsem žádný nehledal.
Když jsme byli konečně tři
Až po čase přišla Pavla s nápadem, že bychom mohli zkusit být spolu i fyzicky. Řekla to klidně, bez nátlaku. Jen jako možnost. Jirka souhlasil, a já cítil zvláštní směs strachu a důvěry. Věděl jsem, že už dávno nejde jen o přitažlivost. Bylo to o tom, že jsme se měli rádi.
Naše první noc ve třech nebyla o vášni jako z filmu. Byla o něze, o tom, že jsme se na sebe dívali, drželi se a věděli, že tohle děláme proto, že k sobě patříme.
Často se lidé ptají, jaké to je.
Pravda je, že náš život ve třech byl plný obyčejných věcí. Společné nákupy, večeře, úklid, starosti i smích. Ale ty obyčejnosti měly jinou váhu, protože jsme je sdíleli všichni.
Až později jsem zjistil,že se tomu říká polyamorie.Pro nás to, ale nikdy nebyl jen sex.Byla to láska, která se nevešla do běžných škatulek. A ja měl po dlouhé době pocit ,že někam patřím.
Pamatuju si , jako by to bylo včera. Ten večer, kdy jsme se poprvé opravdu milovali všichni tři.
Nebyl to žádný filmový obraz s dramatem a vášní. Bylo to klidné, něžné a upřímné.Leželi jsme v jedné posteli,těla blízko u sebe. A když se naše doteky přirozeně změnily v něco víc, nebylo to o výkonu ani o tom, kdo s kým víc. Bylo to o tom, že jsme byli spolu. Cítil jsem, že Pavla i Jirka mi věří, že se nikdo nemusí bát, že někoho vytlačíme nebo zraníme.
Jednou po milování ve 3 jsme s Pavlou zůstali ležet přitisknutí k sobě, povídali jsme si šeptem o životě, o snech, o obyčejných věcech. A Jirka vedle nás usnul, klidně a bez výhrad. A já jsem si uvědomil, že právě tohle je ten okamžik důvěry. Byli jsme tři, ale každý měl své místo, své bezpečí.
Od té chvíle jsem začal vnímat, že už to není jen experiment. Byli jsme rodina.Sice trochu zvláštní, neobvyklá, ale skutečná. Nebylo to jen o posteli. Bylo to o každodenním životě.
Vzpomínám si, jak jsem jednou vyzvedával Jirkovu dceru z výtvarky, protože on musel zůstat déle v práci. Byla to pro mě maličkost, ale když jsme spolu šli domů a povídali si, cítil jsem, že jsem součástí jejich života. Že mě berou vážně.
Večer jsme pak seděli u večeře, smáli se, plánovali, kdo co nakoupí a co o víkendu uděláme za výlet. Byly to obyčejné věci ,ale právě v nich se ukazovalo, že jsme se naučili fungovat jako širší rodina. Dva rodiče a já, třetí dospělý, který tam prostě patřil.
Nebyla to vždycky jen romantika a euforie ,občas přišli i nějaké třecí plochy a já jim musel ukázat že jsem ten 3 ,že jejich neshody rád vyslechnu, ale vyřešit si je musí mezi sebou oni sami.Mluvit k sobě upřímněji a ja pro ně mohu být jen mostem k usmíření.
Cesty, které se kříží
Bylo krásné období, kdy jsme spolu nejen sdíleli domácnost, ale i malé radosti. Pamatuju si večer, kdy jsem je pozval na večeři do restaurace. Seděli jsme u stolu, povídali si, smáli se, ochutnávali jídlo a já měl obrovskou radost, že je můžu pozvat a udělat jim radost. Bylo to jiné než běžné večery doma .Slavnostnější, ale přitom stejně přirozené. V tu chvíli jsem si užíval ten pocit jen pro jeho křehkost.
Jenže život šel dál. Po nějaké době jsem potkal novou partnerku. Bylo to silné, chtěl jsem to zkusit, a zároveň jsem věřil, že by to třeba mohlo fungovat i mezi námi všemi čtyřmi. Doufal jsem, že bychom ten náš svět mohli rozšířit. Jenže realita ukázala, že to není tak jednoduché. Moje partnerka si s Pavlou a Jirkou úplně nesedla. Přes veškerou snahu jsme to nedokázali přetavit do vztahu ve čtyřech.
Bylo to pro mě těžké, protože jsem cítil, že ztrácím něco, co mi hodně dalo. Nakonec se naše cesty rozdělily. Život mě na několik let odvedl jinam.
Po čtyřech letech, když jsem se s partnerkou rozešel, jsme se znovu setkali. Bylo to zvláštní,ale měl jsem pocit jako bych se vracel domů, ale jinak. Už tam nebyla ta intimní stránka, to sexuální propojení. A přesto jsme si dokázali uchovat to nejcennější:
,,Přátelství“.
Dnes jsme nejlepší přátelé. Sdílíme radosti i starosti, pořád si dokážeme pomáhat a smát se spolu. Už bez toho „dovádění“ v ložnici, ale s pocitem, že mezi námi zůstalo něco pevného, co vydrželo i zkoušky času.
Možná to nevypadá jako šťastný konec v tradičním smyslu. Ale pro mě to šťastné je,protože vím, že i když se forma našeho vztahu změnila, to podstatné zůstalo.
A to je blízkost, důvěra a láska, která nemusí mít vždycky podobu partnerství, aby byla opravdová.
