Článek
„Chlapi přece nepláčou.“ A možná právě proto by měli.
Jenže právě tohle nás často nikdo neučil. Naši tátové vyrůstali v době, kdy se city moc nenosily.
Člověk slyšel:
„Neřvi, nejsi holka.“
„Zatni zuby.“
„Chlapi přece nepláčou.“
Kolikrát jsme to slyšeli nebo cítili ve vzduchu, aniž by to kdokoliv řekl.
Ti chlapi před námi to nemysleli zle, ale sami tak byli vychováni.
Svět po válkách, po tak těžké době, kdy přežít bylo víc než cítit.
A bohužel i my jsme po nich převzali jejich tichou školu síly.
Jenže svět se změnil. Dnes už nejde o přežití, ale o to, jak žít. A to se bez citu prostě nedá.
Jenže když máš v sobě roky naučené, že emoce = slabost, není jednoduché najednou brečet, i když by se ti ulevilo.
Někde hluboko v nás pořád sedí ten malý kluk, co slyšel:
„Chlapi přece nepláčou.“
A přitom právě ty slzy, které jsme se učili zadržet, jsou někdy to nejodvážnější, co můžeme udělat. Ukázat je znamená, že už se nebojíme být vidět takoví, jací opravdu jsme.
Možná to neumíme hned. Ale učíme se to říkat nahlas:
,,Že máme strach.“
,,Že jsme zranitelní.“
,,Že nám na vztazích a věcech záleží.“
A v tom je, myslím, ten nový význam mužství. Být chlapem, který se nebojí cítit.
Kde jsme přišli o právo cítit
Dovolte mi to z mého pohledu vysvětlit. Mužský svět dlouho stál na jedné větě:
„Musíš to vydržet.“
Vydržet tlak.
Vydržet bolest.
Vydržet práci, která nedává smysl.
Vydržet mlčení, když by bylo potřeba mluvit.
A tak se to v nás vrstvilo. Jenže něco v nás ví, že síla není o tom necítit, zavřít se před životem a jeho nástrahami.
Když se podívám kolem sebe na chlapy, které znám, i na sebe…vidím to jasně. Muži cítí víc, než dávají najevo. Jen často nemají prostor to sdílet, protože sami nevědí, jestli by je svět ještě bral vážně.
Proč je mezi muži větší klid než v nás samotných
Když je chlap mezi chlapy, v opravdovém „mužském kruhu“, stane se zajímavá věc.
Vznikne ticho, ve kterém se dá dýchat.
Žádné soutěžení.
Žádné dokazování.
Jen přítomnost.
A tam někdy přicházejí i slzy. Ne jako zhroucení, ale jako uvolnění.
Jako „Konečně můžu pustit to, co jsem dlouho nesl sám.“
A všichni tomu rozumí i beze slov. Protože každý chlap něco nese.
Zodpovědnost, bolest z minulosti, únavu, pocit, že musí být ten, kdo stojí vzpřímeně, i když by si nejradši sedl na kraj cesty.
V mužském kruhu je pláč něco úplně jiného než ve stereotypních představách.
Není to slabost. Je to návrat k vlastní síle bez masek.
Proč je to před ženami složitější.
Zvláštní je, že největší strach mají muži ukázat své emoce ne před muži, ale před ženami. Nejen proto, že se bojí odsouzení.
Ale i proto, že v hloubi duše je jedna mužská obava:
„Když ukážu, že taky potřebuji podržet, přestanu být chlap?“
A na druhé straně je žena, která vidí mužské slzy poprvé, a často neví, co s tím.
V její hlavě běží jiná otázka: „Můžu se o něj pořád opřít?“
A to je fér otázka. Protože nejde o to jen „pustit emoce“. Jde o to unést sám sebe i v emocích.
Když to muž dokáže, tak opravdová žena necouvne. Možná naopak… přiblíží se.
Muži nemusí být za každých okolností silní. Slzy nejsou slabost. A zranitelnost není konec mužství.
Protože pravda je možná jednoduší, než si myslíme:
Muž, který nikdy nepláče, je uzavřený.
Muž, který se ve svých emocích utápí, je dřív nebo později ztracený.
Muž, který své emoce přizná, přitom zůstane stát a nezhroutí se. Tenhle muž sám v sobě roste.
A možná právě tohle dnes svět potřebuje nejvíc. Ne víc tvrdosti. Ne víc mlčení.
Ale víc mužů, kteří mají odvahu brečet.
