Článek
Láska: Souznění duší, nebo jen úkryt před samotou?
V dnešním zrychleném světě si často pleteme pojmy. Řekneme „Miluji tě“, ale možná jen máme strach ze samoty. Bojíme se ticha, které nastane, když zůstaneme sami se sebou, a tak hledáme kohokoliv, kdo by ten vnitřní hluk přehlušil.
Je tedy láska skutečným protnutím dvou osudů, nebo jen společenskou pojistkou proti izolaci?
Past „bytí vedle sebe“
Znám docela dost párů kteří nežijí spolu, ale vedle sebe. Sdílejí hypotéku, lednici a rozvrh kroužků svých dětí, ale jejich vnitřní světy jsou na hony vzdálené. Stávají se z nich spolubydlící, kteří zapomněli na vzájemnou fascinaci.
Nejvíce tím však trpí právě děti. Pokud vyrůstají v domově, kde chybí autentické citové pouto, přebírají tento vzorec jako normu. Stávají se z nich „ztracení dospělí“, kteří v budoucnu marně hledají to, co u svých rodičů nikdy neviděli: skutečnou blízkost.
U kormidla sedí naše „Vnitřní dítě“
Často si myslíme, že do vztahu vstupujeme jako dospělí, ale pravdou je, že u kormidla nezřídka sedí naše nenaplněné potřeby z dětství.
Pokud naše vnitřní dítě zůstalo „hladové“ po pozornosti a bezpečí, podvědomě hledáme partnera jako zachránce.
Když pak partner nevyplní prázdnotu, kterou v nás zanechali rodiče, přichází hluboké zklamání. Vztah se pak stává bojištěm o pozornost namísto bezpečného přístavu.
Příběh o odvaze: Milovat a přesto odejít (k sobě)
Existují však momenty, kdy je největším projevem lásky paradoxně odstup. Představme si Jirku a Evu. Mezi nimi je všechno ......intelektuální souznění.....přitažlivost i ten vzácný pocit, že se znají celé věky. Jejich srdce bijí ve stejném rytmu, a přesto se Jirka rozhodne z tohoto vztahu vystoupit.
Ne proto, že by Evu nemiloval. Naopak. Miluje ji tak moc, že si uvědomuje vlastní neukotvenost. Cítí, že pokud do vztahu skočí teď, jen do něj přenese své staré stíny a nevyřešené otázky o tom, kým vlastně je.
Jeho volba není odmítnutím, ale zkouškou dospělosti. Volí samotu jako prostor pro poznání vlastních hranic. Chce do nového vztahu přijít ne jako „polovina“, která hledá doplnění, ale jako celý člověk, který nepotřebuje zachránit, ale chce souznit a sdílet.
Samota jako nejvyšší meta
Traduje se, že dokud člověk neumí být šťastný sám se sebou, není připravený na vztah.
Samota je stav, kdy se učíme znát svou vlastní hodnotu. Pokud vstupujeme do vztahu jen proto, abychom zaplnili prázdno, dáváme druhému zakázku, ne lásku.
Dá se nějak charakterizovat vědomý vztah?
Níže uvádím můj pohled či představu.
Vědomé partnerství: Partner tu není od toho, aby mě „opravil“, ale aby mě doprovázel.
Odvaha k pravdě: Schopnost přiznat si, že teď potřebuji prostor, abych byl lepším partnerem.
Neustálý zájem: Fascinace tím, kým se ten druhý (i já) stáváme.
Jsme odsouzeni k samotě?
Člověk je tvor společenský, ale abychom nebyli „sami ve dvou“, musíme přestat utíkat před sebou samými. Láska není lék na strach. Je to cesta k naší vlastní celistvosti.
Když dokážeme říct „Miluji tě, a proto teď chci být sám, abych mohl milovat opravdověji,“ teprve tehdy překračujeme stín svých dětských zranění a vcházíme do dospělé, svobodné lásky.
Víte, jaký je rozdíl mezi: „Mám Tě rád“ a „Miluji Tě“?
Odpověď se dá nalézt v Buddhově citátu: „Když máte rádi květinu, prostě ji utrhnete. Ale když květinu milujete, zaléváte ji a pečujete o ni každý den.“
