Článek
Most mezi světy: Od úzkosti k bezpečí
Psychologové pro tyto předměty používají termín přechodové objekty. V dětství nám pomáhaly překlenout propast mezi bezpečím v náruči rodičů a neznámým, někdy děsivým světem venku. Pomáhaly nám zvládnout úzkost z odloučení.
Mohlo by se zdát, že v dospělosti, kdy už se tmy nebojíme a nepotřebujeme držet nikoho za ruku při usínání, tyto věci ztratí svůj smysl.
Ale opak je pravdou. Nezůstávají s námi z dětinskosti, ale kvůli potřebě kontinuity.
Němý svědek našeho zrání.
V dnešním zrychleném světě, kde se mění práce, bydliště i lidé kolem nás, je ona „obouchaná“ hračka jedinou konstantou. Je to kronika psaná do plyše nebo plastu.
Viděla naše první selhání i velké triumfy.
Vstřebala slzy z prvních rozchodů.
Pamatuje si nás v té nejčistší, nejzranitelnější podobě, než jsme se naučili nasazovat si společenské masky.
Citová hodnota takové věci netkví v tom, co je, ale v tom, co uchovává. Funguje jako externí pevný disk našich emocí. Když se jí dotkneme, nespouštíme jen hmatový vjem, ale aktivujeme celou síť vzpomínek na pocit bezpečí, který je v dospělosti tak vzácný.
Kotva v bouři dospělosti ,strážci našich příběhů.
Když přijdu domů po těžkém dni utahaný z práce ,nebo se mi jen ten den nedaří.Kouknu na svého medvídka na polici a najednou se cítím v bezpečí ,tak nějak intuitivně zjistím ,že jsem to pořád já.''Pod tím vším stresem a odpovědností."
Říká se tomu prý „emocionální přístav“ a v psychohygieně je naprosto klíčový. Hračka nebo Talisman ,každý si to nazvěme jak chceme , nám připomíná, odkud jsme přišli.Nepamatujeme si ani ten přesný okamžik, kdy jsme ho dostali, ale do morku kostí známe ten pocit, který v nás vyvolává.
Je to bezpodmínečné přijetí. Ten předmět nás nesoudí za naše chyby ani nás nenutí k výkonu. Je s námi jako tichý spojenec a ví o našem životě úplně všechno.
Proč na nich lpět?
Nosit v sobě kus dítěte není slabost, je to forma odolnosti. Tyto věci jsou mostem k našemu „vnitřnímu já“. Ve světě, který po nás neustále vyžaduje, abychom byli někým jiným, jsou tyto ošoupané předměty důkazem, že naše jádro zůstává nedotčené.
Vystavená na odiv, nebo schovaná v krabici?
Čestné místo: Někdo má svou hračku přímo na poličce nebo na nočním stolku jako součást interiéru.
Tajný strážce: Někdo ji má schovanou v krabici s upomínkami a vytáhne ji jen ve chvílích, kdy je mu úzce.
Racionální odstup: A pak jsou tací, kteří k věcem takový vztah nemají a vše staré bez milosti vyhazují.
Ať už patříte do kterékoli skupiny, jedno je jisté: ta potrhaná látka a vypelichaný kožíšek v sobě nesou kus naší duše. Nemyslíte ?
