Článek
Sotva vystoupíme z auta, slyšíme hlasité mečení.
Přijde mi to zvláštní. Ale paní Columbová říká:
„To určitě bude Lucie Bílá. Ta často někde stojí a mečí na celé kolo.“
Jo, Lucie Bílá je koza. Černá rohatá koza! Proč to dělá, těžko říct. Možná trénuje do šoubyznysu.
Áres se po čase opět chová jako mentoš. Štěká za plotem. Tryskem zabíhá do vysokých smrků a tryskem k plotu. Zase štěká. A celé znovu…
Asi má dobrou náladu! Ani piškot nechce.
Jdu napouštět vodu, paní Columbová obcházet ohrady. Za necelé dvě hodiny máme hotovo. Pojedeme. Na jihu nás ještě čeká další práce.
Nasedáme do auta.
Lucie Bílá stále koncertuje. Ty zlatý slavíky má fakt vydřený.
Sotva práskneme dveřmi, nedá nám to.
Že furt takhle mečí! To je divný, ne?
Hele, radši se po ní půjdeme podívat.
Vystupujeme z auta, vracíme se k ohradě. Áres není vidět. Prolézáme lesík každý z jedné strany. Hrozná džungle. Prolézáme sněhem rozlámané vrby. Přelézáme popadané smrky různé velikosti. Občas potkáme tu tři čtyři kozy, tu skupinku beranů procházející přes lesík z jedné části pastviny na druhou.
Lucie Bílá stále koncertuje.
Začíná se smrákat.
Právě přelézám jeden větší kluzký kmen. Míjí jej černá rohatá koza. Lucie Bílá! Osobně!
A drží hubu!
Lesíkem se ale mečení nese stále.
Paní Columbová něco křičí.
Otáčím se. Prodírám se tím směrem.
V houstnoucím šeru za chvíli vidím bílej flek. Áres.
„Tady je koza uvízlá v bažině!!!“
Prodírám se roštím.
No jo! Koza jménem Whiskey!
Kouká jí z močálu jen hlava a kus hřbetu.
Mečí na celé kolo.
Lámu suché větve velkého smrku, abych se k nešťastnici vůbec mohl natáhnout.
Jednou rukou se držím silné větve, druhou za roh opatrně vytahuju kozu. Úplně snadno to nejde. Podtlak v močále veliký.
Mazlavá sračka se dává do pohybu. Strašnej puch.
Koza je na pevné zemi. Okamžitě se začne otřepávat.
Prcháme z dosahu. Smradlavé bahno se rozlétá po okolí.
Neměli bychom ji opláchnout? V cisterně zbyla trocha vody. Kozu prohlížíme. K našemu velkému překvapení není mokrá až na kůži. Tak to raději necháme tak. Ať to z ní samo opadá. Zbytečně bychom ji zmáčeli. Kozu to nezajímá. Pase se, jako by se nechumelilo.
Áres nás celou dobu upozorňoval na velký problém! A my mysleli, že mu šibe.
Takže sorry, Áresi! Polepšíme se!
Co s tou zrádnou pastí? Oplotíme to sítí? V téhle džungli? Nereálné.
Takhle to tu nechat nemůžeme.
Naházíme sem větve a roští! Po lesíku jsou různě rozházené před lety pořezané a rozřezané smrkové nálety. To bude ono!
Jdeme na to. Zrádné oko je malé. Zakryté je za chvíli.
Paráda. Hotovo. Jdeme.
Ještě se podíváme po Whiskey, jestli jí přece jenom není zima.
Chceme jít přímo za stádem. Tudíž musíme obejít ten velký smrk u zabezpečené pasti z druhé strany.
A jejda! I tady se to pěkně vlní. Podle stop tu stádo už několikrát bezpečně přešlo.
Necháme tak? Raději ne. Taky sem nanosíme pořezané smrčky. Tady jich však potřebujeme mnohem více. Močál je větší, než se na první pohled zdá.
Kmínky tahám přes močál. Velmi opatrně našlapuju. Je to jako chůze po hladině vody. Ale jde to.
Paní Columbová říká, ať tam nelezu nebo blbě dopadnu.
Ále, velký voči! Co by se tak mohlo stát? Dyť před dvěma tisíci lety jeden chlápek taky chodil po vodě, ne?
Paní Columbová si ťuká na čelo a hází roští z pevné země. Za ta léta co se známe, už musí mít na čele vyťukanej pořádnej dolík.
Táhnu x-tou várku kmínků. Asi s větší vervou. Povrch močálu se rozvlní více. Cítím, jak pod levou nohou povoluje tenký drn.
VCUC!
V bažině mizí gumovka. Celá. Okamžitě se plní studenou smradlavou černou kaší.
V břečce jsem po koleno. Sotva instinktivně přenesu váhu na druhou nohu, šup a to samé.
Dál se nepropadám. Stojím na tvrdém dně.
Když chci vytáhnout nohu, jde to. Ale bez boty.
Z bahna se vysoukám po nanošených kmíncích.
Tak ještě najít a vylovit gumovky. Hledání bot v močálu za pokročilého soumraku bez čelovek je dobrá čelenč.
Nicméně podařilo se. Vylévám obsah z bot, obouvám je. Studí to jen chvíli :-) Smrdí stále :-)
Chůzi po hladině holt musím ještě trochu potrénovat…
Paní Columbová mezitím přinesla z auta čelovky.
Dokončujeme práci.
No ještě to tady všechno pořádně projdeme, jestli tu náhodou není takových míst více. Nic nového jsme neobjevili.
Jak se mohlo stát, že jsme to nebezpečné místo přehlédli, když pastviny napřed procházíme? Celkem jednoduše. Tady paseme poprvé. Asi před osmi lety jsme to tady v rámci jednoho průzkumu důkladně procházeli a močál objevili. Před stavbou ohrady jsme jej hledali. A nenašli. Stromy i keře za tu dobu značně povyrostly, některé spadly, takže jsme močál hledali na špatném místě. A spokojili se s tím, že je holt sucho a on vyschl. Takových míst je na Požárech několik.
Ještě hledáme Whiskey. Koza polomáčená se pase, netřese se, takže ok. Bahno z ní všechno opadalo, jen je teď trochu hnědší :-)
Můžeme tedy konečně vyrazit. Čekají nás ještě další pastviny…
Jó, ještě! Jen se znovu potvrdilo:
Áres není pes. Áres je bůh! Ave Áres…
