Článek
(1997 - 2011)
Byl to kříženec slovenského čuvače a německého ovčáka.
Byl to mimořádný pes.
Pár příkladů:
V létě roku 1998 jsme pracovali na jednom statku v Českém lese. Přebývali jsme v boudě přímo na pastvinách přímo na Liščí Hoře.
Tam nám přivezli 100 jalovic z velkého zemědělského podniku ve vnitrozemí. Na výpas. Holky se navzájem neznaly, tudíž nedržely stádo. Poprvé v životě se ocitly venku a byly z toho patřičně vyjukané.
Asi za čtyři dny koukáme, že některým jalovicím začínají slzet oči. Některé jedno, některé obě.
Hlásíme to dole na statku.
Další den slzejících zvířat rapidně přibylo. Zvířata začínají být neklidná a světloplachá. U některých se čirý výtok mění ve hnisavý!
Verdikt veterináře: Bovinní keratokonjunktivitida!
Průser!
Příznaky už má větší půlka stáda!
Průser!
Bovinní keratokonjunktivitida je infekční zánět rohovky a spojivky skotu. Onemocnění je pro zvířata velmi bolestivé a často končí oslepnutím.
Prostě průser!
Jalovice sice byly naočkované, ale! Nebyla dodržena ochranná lhůta. Imunita nastupuje po 2-3 týdnech a tyhle přivezly ani ne týden po očkování.
Začíná hra o čas.
Stádo se musí zahnat. Okamžitě začít léčit. Ideálně odvézt do kravína, aby nebylo na slunci a mezi mouchami. Mouchy totiž původce onemocnění přenášejí.
Rozbíhá se mega akce.
Spousta lidí nejen z „jézédé“, i z našeho statku. Lidi z kravína i od koní. Všichni, kdo měli ruce a nohy.
Stádo bylo nutné zahnat do veliké staré stáje, která v kopcích sloužila jako naháňka a manipulační ohrada.
To se lehko řekne!
Pastvina je obrovská a hlavně nepřehledná. Samý remíz, lesík, křoví, kamenná zídka.
Jalovice nejsou zvyklé na manipulaci v otevřeném prostoru.
Většina dvounohých účastníků evidentně ví o manipulaci se skotem v otevřeném prostoru úplný hovno.
Situaci rozhodně nepomáhá rychle se zhoršující zdravotní stav jalovic.
Kravám teče z očí, lidem nervy. Řev, vztek, nadávky.
Zahnali jsme tři! A ty byly tak vystresované, že vylézaly okny!
Totální fiasko!
Stmívá se. Končíme. Zítra se domluvíme, co budeme dělat dál.
Ráno pomáhám dole na statku Bulharům v prasečáku. Venku zastavuje auto. Šéf.
„Dneska ty jalovice chtějí odvézt. Vezou si s sebou hodně lidí.“
„Hm.“
„Tak za hodinu tam budou.“
„Voni už jedou?“
„Jo. Před chvílí volali, že už jsou u Tejna.“
„Půjčte mi mobil.“
Volám paní Columbové na Liščárnu, že za hodinu budeme nakládat.
Zaplať pámbůh za mobil! Před půlrokem jsme jej dostali od kamarádů z Prahy. Vida, jak se teď hodí! Mobil byl tehdá celkem vzácnost, vždyť byl rok 1998.
Nasedáme do auta, bereme s sebou Bulhary. Přetížená škodovka funí po rozbitých cestách na Bystřici a dál k Liščí Hoře. Nikdo moc nemluví. Všichni ve skrytu duše doufáme, že to nebude stejná blamáž jako včera. Naše šance nejsou valné. Drkotáme k prvním ruinám zaniklé vesnice. Tady začíná ohrada s pacienty. Ti nejsou vidět. Asi budou dole u lesa u potoka. Jedeme podél ohrady. Jalovice žádná.
Šéf začíná zuřit. Jestli utekly z ohrady a pobíhají po lesích, jsme v prdeli.
Když jsem ráno jel na statek, tak tu ještě byly.
Moc ho to neuklidnilo.
Fakt tu nejsou!
Přijíždíme na Liščí Horu. Ke stáji. Na padlém kmeni nad cestou sedí paní Columbová a pije čaj.
Ty vole, vona si tu sedí a krávy jsou v prdeli!
Paní Columbová se dobře baví našimi vzteklými pohledy.
Kývne směrem ke stáji.
Otáčíme hlavy tam.
Čumíme.
Ve vchodu sedí Šárka. Za ní stáj plná jalovic. Všichni v klidu čekají.
TY VOLE!
„Jak jsi je tam dostala?“
„Když jste volali, vzala jsem Šárku a šla to zkusit. No, a nakonec je tam dostala sama. Když jsem došla, už seděla ve dveřích a žádnou nepustila ven. S klecí na zavření vchodu jsem nehnula, tak proto tam pořád hlídá.“
Neskutečné! Roční pes! To není možné!
S Bulhary posouváme klec do vchodu.
Akorát přijíždějí „jezeďáci“ s přepravníky. Veterinář.
Jdeme na to!
Pozdě odpoledne máme hotovo.
Ještě večer přijel na Liščárnu šéf a přivezl Šárce tašku buřtů. Přece jen nám ušetřila mraky času a nervů.
Po pravdě čtyři buřty jsme Šárce sežrali my, protože jsme měli po náročném dni fakt velký hlad.
Šárka se projevila jako naprosto geniální honácký pes, čtoucí lidské myšlenky. Ale geniální honácký pes s podmínkou 😊 Spolupracovala POUZE s paní Columbovou!
Šárka byla i skvělý hlídač 😊
Mívali jsme kachny. Vždycky podlezly pod vraty a šly si zaplavat do rybníka na návsi.
Ouha!
Časem se jich vracelo méně, než odešlo ze dvora!
Liška? Přes den na návsi? To není moc pravděpodobné.
Nakonec škodná měla dvě nohy a kalhoty!
Od té doby chodily kachny s ochrankou. Dokolébaly se do rybníka. Šárka je doprovázela. Lehla si na břehu. Když usoudila, že cachtání bylo dost, doslova vplula do rybníka, rekreačně si dala dvě tři kola, pak přiměla kachny vylézt z vody a přivedla je domů.
V širším okolí začaly přibývat noční krádeže. Tu se ztratila sekačka, tu motorová pila, tu jízdní kolo. Ztrácelo se nářadí z dílen. Policie nemohla těm šmejdům přijít na stopu. V polovině srpna podnikl(i) zloděj(i) velký nájezd na Libosváry. Za jednou noc vybral(i) tři čísla popisná. Druhý den na návsi policejní manévry. Nějaká mlhavá podezřelí jsou, ale důkazy o konkrétních osobách žádné.
Následující noc… Tohle si pamatuju úplně přesně! Měl jsem totiž velmi těžký zánět dutin, horečky jako kráva, hlava se chtěla při každém pohybu rozskočit. Žádná hitparáda.
… dávno po půlnoci. Z dalšího horečnatého snu mne probouzí hroznej brajgl na dvoře. Skáču z postele. Jauvajs! V hlavě to bodá při sebemenším pohybu.
Zuřivé vrčení.
Rachot sunoucího se dřeva.
Motám se ke dveřím.
Někdo křičí: „Šárko! Nech toho! Nech toho!!!“
???
Vrčení. Rachot.
Otevírám dveře.
Na dvoře chlápek. Chlápek se železnou koulí na noze. Pardón, s chlupatou koulí na noze 😊
Křičí: „Šárkóóó! Nech toho! Šárkóó!“
Marně.
Instinktivně zařvu.
Oba se leknou. Šárka vetřelce pouští. Ten na nic nečeká. Skáče na boudu. Přehoupává se přes plot k sousedům (lufťákům). Mizí za domem. Mizí ve tmě. Pár vteřin si v hlavě nemůžu srovnat, co se děje. Musím uznat, že ten šmejd je pohotovej.
Šárka čeká u vrat.
Běžím k nim a vypouštím psa na lov.
Plavným nízkým tryskem mizí ve černočerné tmě.
Nic od toho neočekávám.
Poslouchám, jestli neuslyším startovat auto.
Ticho.
Procházím za zahradami na obou stranách vesnice.
Všude tma a ticho.
Zkouším i zarostlou cestu do Nasetic. Jestli nepotkám vracejícího se psa. Třeba vetřelec zdrhal tamtudy.
Šárka nikde. Šourám se domů. Je mi blbě. Fakt blbě.
Hele! Koukám! Před jedním barákem leží žlutý pes.
Čeká. Také se zastavím. Čas běží.
Za pár minut se v jednom okně rozsvítí.
Vida! Šárku neoblafne!
Jdeme domů.
Druhý den odpoledne vidím obyvatele označeného domu s pořádně ovázanou nohou.
Ptám se ho: „Cos dělal?“
„Ále nic! Spadnul jsem ze žebříku,“ klopí zrak.
Ví, že vím…
