Článek
Kdo z dnešních rusobijců /a nevěřících, což často bývá totéž/ může napsat:
Svaté velebné ticho, kteréž Rusové /nikoliv ruSSáci/ (zrovna naopak našemu štěbetání v kostele) ve svých chrámích zachovávají, nerušilo nic než čistý, harmonický, srdci milý zpěv.
V tomto článku se pokusím pochopit, jakkoliv je nemožné plně rozumět jinému člověku, vnitřní pochody, motivy a rozhodnutí chlapce, který byl čímkoliv, jen ne božstvem moderních odmítačů všeho ruského. Jsem k tomu předurčen už tím, že v Rusku žiju už skoro stejnou dobu, jakou zde prožil spisovatel, jenž si říkal Borovský. Nadto jsem zkušenější, a to nejen věkem.
Mladická nerozvážnost
Odjet v 21 letech do carského Ruska, o kterém nic nevím, je hodně zvláštní. Říká se, že Rusko můžete jen milovat, nebo nenávidět. S tím zásadně nesouhlasím. Jsem realista a do Ruska jsem jel s vědomím, že ne všechno se mi tu bude líbit. Jiná historie, kultura, náboženství, zvyky, pověry a další určující faktory, které se od poloviny 19. století moc nezměnily. Není na tom nic zavrženíhodného, se stejným kulturním šokem se setkává každý, kdo se přestěhuje do ciziny. Rusko je sice v mnohém jiné, ale pořád je mi jazykově i lidsky bližší, než třeba Jižní Amerika.
Obrazy z Rus
Když se mě zeptáte, a občas mi někdo v tom smyslu napíše, jestli a jak se přestěhovat do Ruska, a vidím přitom, jak nerealistický obraz matičky Rusi většina ze zájemců má, jímá mě hrůza. Vzpomenu si přitom na jednoho Slováka, který, údajně z lásky k Putinovi, ilegálně překročil hranice. Už když jsem o tom četl, a byl jsem tou dobou ještě v Česku, jsem si ťukal na čelo. Hodnotil jsem příběh pana Mazáka naprosto jinak, než 99 procent tehdejších diskutujících, dětinsky se radujících z toho, že to, podle nich, ani nemohlo dopadnout jinak, protože Putin…
Naivní představy o ráji nejsou nejlepší průpravou pro přestěhování se do jakékoli země, natož do Ruska. O tomto příběhu jsme přitom vůbec nemuseli vědět, kdyby dotyčný souhlasil s návrhem advokáta, mohl zaplatit pokutu a získat povolení k dočasnému pobytu. Údajně nelidské podmínky /popisuje je, bez důkazů, někdo, kdo je opakovaně odsouzený v České republice, a tudíž naprosto nevěrohodný. Zde je nutno říci, že k legálnímu pobytu v Rusku musíte mít v ČR čistý trestní rejstřík/, jako je nedostatek toaletního papíru nebo nemožnost denně volat mamince, nemohou být důvodem změny postoje k celé zemi. Že prý měl nárok na sprchu jen jednou týdně - ten samý problém, se sprchou, by zažil i ve vazbě v Česku.
Karel Havlíček je vlastně skoro stejný případ. Z milovníka Ruska se stal jeho velkým kritikem. Odjel do cizí země, kterou si představoval úplně jinak, ve věku, kdy ne všechno chápal dobře, vzhledem k nedostatku životních zkušeností. Možná, kdyby se dožil stáří, svůj pobyt v Rusku by hodnotil odlišně. Bylo mu dvacet jedna let, pobyt měl zaplacen a dostával za lekce od jednoho bohatého profesora na tu dobu pěkné peníze. Velmi důležitou, přitom opomíjenou věcí zůstává, že žil prakticky jenom v Moskvě. To je, jako když vám cizinci barvitě vypráví, jak jsou krásné a přátelské Čechy, a přitom viděli jen Prahu. Poznávací zážitky takových „cestovatelů“ jsou, zákonitě, hodně omezené.
Nikde se Havlíček nevyjádřil konkrétně, proč se z Ruska vrátil. Snad ne proto, že by měl nedostatek toaletních hadříků, nebo že nemohl psát mamince. Jeho postoj se postupně měnil, přičemž téměř vůbec nepřišel do styku s většinovou, tedy chudou společností. Patrně mu vypršela smlouva o vyučování malého chlapce a on už neměl zájem pokračovat. Dobrodružství mu, v počátku dospělého života, stačilo, a on se jednoduše toužil vrátit domů. Nejspíš se mu stýskalo. Nenašel si kamarády. Kdyby se zamiloval a oženil, ubíral by se jeho život jiným směrem. Ale hlavně, a tak to na mě působí, byl zapřísáhlý abstinent. Jako takový to určitě neměl jednoduché, ruská společnost je opravdu hodně zvyklá popíjet. Ten samý problém ale musel mít i v Rakousku-Uhersku, zvláště v jeho české části, ve které pivo pijí, obrazně řečeno, i kojenci.
Nepochopení ruské duše, ruského pojímání slovanství
Z pana Havlíčka se, po jeho smrti, postupně, stala ikona lidí, kteří se domnívají, že prozřeli a pochopili, že v Rusku nikomu z Čechů pšenka nepokvete. Protože zemřel v necelých 35 letech, je obtížné jeho zkušenosti zevšeobecňovat, ač se o to, už stošedesát let, snaží české maloměšťácké školství, žurnalistika, politika. Karel Havlíček se dnes jeví, téměř celé české společnosti, jako nesmrtelný a nezpochybnitelný důkaz nemožnosti rozumně spolupracovat s Ruskem. Zvláště jeho epigram, dnes bychom moderně řekli hláška, parafrázuji, že co je ruské, je také slovanské a co je slovanské, je nutně ruské, je absolutní nepochopení páně Havlíčka, a ještě větší nepochopení jeho slepých následovníků.
Panslovanství, jež razili v 19. století někteří čeští spisovatelé, bylo čistě středoevropským výmyslem. Tím nepopírám, že se o něm v Rusku dobrých dvěstě let, nevedou filosofické debaty, přičemž se dá bez nadsázky říci, že dva myslité tady mají tři hluboce produševnělé, ba až mystické názory na něco, co nikdy neexistovalo a co nikdo neumí ani pořádně popsat.
Rusko je, po staletí, mnohonárodnostní, mnohoreligiózní chuchvalec, v němž se stírají rozdíly mezi národy, etniky, věřícími, různými jazyky, avšak současně se zachovávají specifika daných komunit. Nejinak tomu bylo i v době, kdy se Karel Havlíček chodil bavit mezi moskevskou smetánku. Tehdy ani dnes slovanství, natož panslovanství kromě pár podivínů nikoho v Rusku nevzrušovalo. Zjednodušeně řečeno, mluv si, jakým chceš jazykem /ale musíš umět zárověň rusky, aby ses s každým domluvil/, věř si v co chceš, ale žij tak, abys byl prospěšný nejen svým blízkým, ale celé společnosti. Jsem přesvědčen, že mu tehdy jeho okolí sdělilo to samé, co by mu řeklo i dnes. Chceš spojovat Slovany? Jsme pro! Staň se Ruským. Ne Rusem, ne pravoslavným, ale Ruským Čechem. Žij tady, funguj, pracuj /v jeho případě duševně/, pomáhej zvelebovat naši rodinu. Jezdi si klidně do Evropy na kongresy, zastupuj nás tam, vždyť jsi Slovan a máš zkušenosti s Ruskem.
Malé vysvětlení pro správný překlad: русский se špatně překládá jako Rus. Významově je to ruský člověk. Národností Rus se řekně россиян. V Rusku jsou stovky národností, jsou Ruští, ale nejsou Rusové. Paradoxně největším Ruským je Kateřina druhá Veliká, která měla německou národnost.
Tohle pochopit a vstřebat nemohl mladý Havlíček během roku a půl. Je to totiž úplně jiný koncept pojetí národností, včetně Slovanů, než na který byl zvyklý z Rakouska /Rakousko-Uhersko vzniklo až po jeho návratu/.
Brixen
Co by se stalo, kdyby…
Kdyby jel Havlíček do Ruska ve věku, kdy už měl více zkušeností, věděl o něm vše podstatné, včetně toho nedobrého?
Kdyby přestal být „proti všem“ a spolupracoval s R-U režimem?
Skončil by ve vyhnanství v malebném městečku Brixenu /pobyt mu platilo nenáviděné CK mocnářství a pro obědy si posílal do restaurace naproti - stejně jako jiný, český disident o 130 let později v Praze/, kdyby měl poslaneckou imunitu z Říšského sněmu? Té se sám vzdal, bezdůvodně, krátce po revolučních událostech roku 1848.
Noviny
Já jsem se mylně domníval, že pan Karel Havlíček byl první český rusofob. Nebyl. S většinou nenávistných názorů, které mi, zcela určitě, napíšete v komentářích, by nesouhlasil.
Jedna věc je mít legitimně nějaký názor, druhá je umět ho kultivovaně formulovat tak, aby debata byla smysluplná. A možná se pletu a dnes by Kája psal své hlášky tak, jak už je v posledních letech v Česku zvykem.
I když pochybuji.
Plout s proudem nebyl jeho styl.
František Ladislav Strakonický
PS: Mé zamyšlení nemá za cíl zpochybnit nesporné novinářské kvality pana Karla Havlíčka Borovského. Naopak chce upozornit na to, že ne vše, co se jeví, na první pohled, jako jasné, je takové, jak je prezentováno.
Zdroje:
