Článek
19. ledna 1969 zemřel Jan Palach. Dnes, tedy v této době, by mu bylo 76 let. Ve dvaceti člověk ještě neví, co od života očekávat. Postupem let, jak získává zkušenosti, upravuje svůj názor na svět. Málokdo se sice změní úplně, ale s přibývajícími informacemi koriguje svůj světonázor. Možná by Palach, v době normalizace, dospěl k přesvědčení, že 21. srpen 1968 vůbec nebyl o svobodě, ale že to byl jen neodvratitelný důsledek vnitřního souboje dvou křídel KSČ. Sice se v době Pražského jara mluvilo o uvolnění napětí, byla zrušena cenzura (aby byla potom obnovena na věčné časy), ale to vše bylo v rámci socialismu s lidskou tváří. To je, jako kdybyste chtěli adorovat zločince s lidskou tváří. Ale to je jen můj pohled. Každopádně, kdyby přežil, mohl Jan Palach svůj čin, resp. jeho smysl, postupně přehodnotit.
Jeho burcující sebeupálení mělo celospolečenský dopad, o tom žádná. A asi nadobro rozdělilo společnost, což snad také nezamýšlel. Komunisté, tentokrát už bez lidské tváře, z něj udělali lakmusový papírek. Kdo jeho skutek schvaloval, byl imperialista a třídní nepřítel. Opozice, zformovaná po založení Charty 77, si jej naopak přivlastnila. Palachovy týdny v posledních dvou letech socialismu byly vyvrcholením její, ale tou dobou už i jiných disidentských hnutí, činnosti.
V současnosti je Jan Palach opět zkušebním kamenem těch správných názorů. Hlavní český strategický komunikátor Otakar Foltýn rozesílá poslancům instrukce, jak správně myslet a mluvit o Janu Palachovi. Se změnou režimu se pouze kladné znaménko z mínus změnilo na plus, jinak je vše při starém. Nesouhlasíš plně s činem Jana Palacha? Pak jsi dezolát a proruská svině.
Zkuste si na chvíli představit, a musím se přiznat, že je to mé oblíbené téma, že jsme v paralelním vesmíru. V jednom je Palach mrtvý a odmítači povinného klanění tragické oběti Jana jsou odsuzováni jako nositelé destruktivních názorů. V tom našem vesmíru je bratr Jan v důchodu, protože popáleniny přežil, celý život byl veřejně aktivní, a v lecčems změnil svůj názor. Pochopil, že bývalý komunista je jako bývalý černoch, proto nesouzní se vším, co přinesla „novodobá svoboda a demokracie,“ kterou už třicet pět let budují bývalí komunisti. Nevolí Babiše, ale ani pětikoalici a k polistopadovému politickému vývoji je skeptický. Je tento Palach automaticky zařazen mezi bezpáteřní služebníčky lži, zla a nenávisti?
Lidsky je sebevražda mladého muže tragická a nedá se jí upřít hluboký historický význam. Je vykřičníkem své doby. Je to něco, co předtím, tak hlasitě, nikdo v českém národě neudělal. Ale je to opravdu to pravé hrdinství? Není větším hrdinou ten, kdo se sebezapřením fungoval dál, v době normalizace ohnul hřbet a vychoval děti, jejichž děti dnes nadávají na vše, co se v té době dělalo dobře? Kdyby se před padesáti šesti lety všichni mladí lidé, včetně mých rodičů, na protest proti okupaci a jejím morálním následkům, upálili, kdo by dnes budoval zářný kapitalismus?
Hořící pochodeň na Václavském náměstí má ještě jeden rozměr, a to ryze náboženský. Upalování je běžné v buddhismu, a to z jednoduchého důvodu. Nauka o převtělování duší tvrdí, že duše neumírá ale přejde do jiného těla, podle zásluh do lidského, polobožského nebo do zvířecího. Buddhista tak vlastně nic strašného nedělá, jen urychluje převtělení. Křesťan oproti tomu věří, že smrtí končí tělesná existence a co jste v tomto životě nedokončili, už nikdy neuděláte a nenapravíte své chyby. Jan Palach byl evangelík, katolická církev vždy tvrdila, že sebevražda je stejný smrtelný hřích, jako vražda. Nikdo nemá právo vzít život jinému člověku, a dokonce ani sobě.
