Článek
Stručně řečeno rozdíl je obrovský. České letiště Václava Havla, kde už České aerolinky nenajdete, je v registračním prostoru hodně pusté. Pár cizích firem, u kterých se občas vytvoří fronta. I u turecké byla, ale i tak jsem po půl hodině přišel na řadu. Měl jsem jen batoh, který mi proskenovali, a dostal jsem letenku. Zbytečná byla příprava a tištění palubního lístku, kterýžto údajně nutný postup mi na internetu doporučovali. Byl jsem u nich v počítači a letenku mi dali automaticky, stačilo předložit pas.
Četl jsem dopředu, co všechno je při nástupu do letadla zakázáno. Ani vodu jsem s sebou neměl, i kdych měl chcípnout žízní. Byl jsem svědkem, jak si na letišti, už po celním odbavení, jedna žena koupila vodu, kterou jí hned zabavili, než šla do letadla. Ale mohla ji vypít na místě. To já si koupil plechovku piva a hned ji do sebe nalil.
V letadle jsem byl už v jiném světe. Turecko se vším všudy. Kdo ji měl, vytáhl láhev s čímkoliv a popíjel. Po dvou hodinách letu nám všem dali večeři zdarma.
V Istanbulu to bylo něco. Jednak mi nefungovala mobilní data a pak jsem nevěřil vlastním očím, že je jejich letiště, o půlnoci, plné lidí. Jak v Praze na Václaváku. Po půlhodině rychlé chůze jsem došel ke správnému nástupišti. Bylo plné rusky hovořících lidí. Pochopitelně, čekali na let do Petrohradu. Tam jsem pobyl ještě hodinu a půl, stejně jako z Prahy byla hodina zpoždění.
Když už to přišlo, jen nám mrkli na letenky a do pasů. Bez víza by mě dál nepustili. Naše zavazadla nikoho nezajímala, ani láhve s vodou. V letadle si lidi dali svoje batohy a igelitky, což byly v Praze nepředstavitelné, včetně různých flašek s limonádou, kam to šlo. No a zas nám zdarma dali velkou porci večeře. Alespoň byl důvod navštívit v letadle WC.
Letěli jsme do Petrohradu přes Evropu, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko, Litvu a Lotyšsko. Takže jsme nabrali další hodinu a půl zpoždění. V šest ráno jsme přistáli na letišti Pulkovo. Ale o tom příště.
