Rusko je kočičí velmoc

Měl jsem v životě dva psy. Jezevčíka a dobrmana. Samostatně myslící rasy, ne moc poslušné, zato velice inteligentní. Možná to byla, svým způsobem, jakási příprava na kočičí cirkus, jenž na mě čekal u mé budoucí manželky. Trochu jsem se obával alergie, naštěstí se nedostavila. I když jsem se zpočátku drbal, ale chtělo si to jen si zvyknout.

Rusové jsou na kočky až úchylní. To už není móda, to je posedlost. Kdyby aspoň měly praktické využití jako psi, kteří mohu žrát zbytky od pánova stolu. To kočky jsou vybíravé. Hned tak něco do nich nenacpete (milují syrové, tlusté maso). Ale běda, jak mají hlad, to hned řvou a byly by schopny snad i mluvit lidskou řečí. Já se s nima i tak domluvím, už vím, kdy chtějí žrát, nebo co říkají, když se třeba chtějí proběhnout na čerstvém vzduchu.

To je naopak, oproti hafanům, obrovská výhoda. Nemusíte s nimi chodit na procházku. Ony se proběhnou samy, a v létě je nevidíte klidně celý den. Je to samozřejmě i nebezpečné. Mohou vběhnout pod auto, nebo jim někdo schválně ublíží. Dá se říci, že naše smečka, je takový malý kočičí útulek. Všichni členové byli původně někým vyhozeni a nejspíš i týráni. Zvláště jedna etnická skupina to tady má jako zábavu. No a jednoho kocoura, toho, co vidíte na úvodní fotce, nám v zimě roztrhali toulaví psy. O nebezpečných psech si povíme někdy jindy.

Na fotografii je zachycen Kůzja při zvláštním rituálu. Leží na vladařském trůnu. To je výsada alfa samce, použít domnělého pána jako matraci. Jak nám zmizel Kůzja, a měli jsme jen tři kočky (dva kocoury a jednu slečnu), zaujal jeho královskou pozici Baks. Ostatní si na mě odváží lehnout, jen když on není doma. Prostě musí rychle využít situace, kdy je král na ulici a vyjasňuje si tam, dost hlasitě, s nepřátelskými kocoury, kdo že je pánem teritoria.

To jsem takhle jeden letní, horký, ruský den, uslyšel před barákem strašný řev. V obavě, že našemu novému vůdci (je na fotce v mém profilu) někdo ubližuje, jsem vyběhl ven. Stálo tam asi osm puberťáků a já hned na ně, co udělali našemu zlatíčku. Většina z nich se mi klidila z cesty, jen dvě holky zůstaly a plačky mi sdělovaly, že poškozeným je jejich kocourek. Ten byl zaklíněn v koruně stromu, třásl se strachy a nehodlal slézt. Náš Baks seděl pod stromem a mile se usmíval.

Nejoblíbenější činností koček je spánek. Až se může zdát, je jejich hlavní životní náplní. Spí mi v noci v nohách, u hlavy, na boku u břicha. Přes den zaujmou naše postele a tváří se, že jsou jen jejich. Ono to taky často, u všech Rusů, vypadá, že hlavním pánem domu - хозяйном - je kocour.

U koček, jako u lidí, jsou různé charaktery. Mohou být neohrožené, drzé, neupřímné, bojácné, někdy i zlé. Jsou velmi chytré, chápavé a dokážou i poslechnout příkaz, když zrovna chtějí.

Nejvíc mé české a slovenské přátele zajímá, jaké jsou tu ceny. O platech nemá smysl diskutovat, protože Rusko je velké jako čtyři Evropy, jsou tu obrovské rozdíly v odměňování. Nic neříkající průměr je asi 80 tisíc rublů.

Nejoblíbenější pokrm našich malých teroristů je cosi mletého v sáčcích, s různými příchutěmi, a i s opravdovým masem. Až mívám pocit, že jsou lépe živeni, než my, jejich sluhové (tak nás asi nejspíš berou). Běžný sáček 80g masa stojí obvykle kolem 20 rublů, ty nejslavnější značky až 45 rublů.

Nevím, jestli je rozdíl mezi českými a ruskými kočkami, co se týče chování. Jediné, co se mi podařilo zjistit, že nerozumí česky. Proto na ně mluvím rusky. Zatím si na mou výslovnost neztěžovaly. Snad i proto, že už jsem tu druhým rokem.

Napište mi, jaké máte doma kočičky a jak s nimi žijete v „jejich domácnosti.“ Těším se na vaše komentáře.

PS: Očkování koček není v Rusku povinné. Ale musíte je nechat očkovat, jestli s nimi cestujete vlakem, autobusem nebo letadlem. Očkují se proti krysímu moru a proti vzteklině. Nejlevnější poplatek za očkování stojí 300 rublů.