Článek
Rozvedená matka dvou dětí Marie (Helga Guren) potká Sigmunda (Oddgeir Thune), je to láska jako hrom a mají spolu dítě. Jenže o sedm let později se jejich vztah ocitá nad propastí.
To není můj zjednodušený popis, expozice tohohle severského dramatu je skutečně velmi stručná, trvá nějakých deset minut. Podobně náznakově se ve filmu uděje řada věcí. Například hádka, po které se ústřední pár rozhodne „dát si pauzu“, je poměrně banální. Že je za vším hluboký nános odcizení a nezpracovaných pocitů, si musí divák domyslet.
Jak už jsme u severských dramat zvyklí, je to značně neokázalé, surové a chladné, aspoň na první pohled. A protože jsme v Norsku, kromě toho, že je tam pošmourno, jezdí se tam MHD a rodičovské schůzky ve škole probíhají individuálně i za účasti dětí, chodí se tam taky na terapii (minimálně ve filmu zazní, že u rozvodu, pokud mají manželé děti, musí být mediátor). Takže se dvojice ocitá u terapeutky.
Jak naznačuju výše, toto drama nerozebírá primárně vztah dvou hlavních postav v tom smyslu, že by nabízel jejich rozdílné perspektivy, jako třeba Manželská historie (Marriage Story), která se mi taky velmi líbila a považuju ji za jeden z vrcholů neflixovské produkce, nebo íránský objev Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader az Simin).
Tento snímek je totiž vyprávěný výhradně z pohledu Marie a její manžel postupně ustupuje do pozadí. Ostatně vypadá to, že on už to tak nějak vzdává a na další sezení s terapeutkou ani nepřijde. Vytvoří se tak prostor soustředit se na hlavní postavu a její proces uvědomování si, jak funguje a komunikuje ve vztazích.
Debut režisérky Liljy Ingolfsdottir, která studovala na české FAMU, tak není primárně o terapii párové, nýbrž individuální. Nezkoumá dopodrobna vztah dvou lidí, ale spíš to, jak různé vztahy člověk vnímá a buduje. Postupně s hrdinkou poodkrýváme příčiny různých problémů a to, jak na ně reaguje.
Kromě vztahu ke svému partnerovi tak protagonistka reflektuje i vztah ke své dceři a matce. To vše naprosto civilně, bez okázalých (filmařských) gest či drnkání na nějakou osudovost. O to chladnokrevněji film zamíří obrazně řečeno na komoru, když si Marie uvědomí, že základem pro přijímání lásky je mj. potřeba přijímat sebe sama (nebo něco v tom smyslu).
Což je samozřejmě obtížně uchopitelné tak, aby to nevyznělo jako vyprázdněná instantní rada. Pravda, k téhle katarzi Marie dospěje poměrně zjednodušenou cestou, neboť za dva rozhovory s terapeutkou stihne to, co běžně zabere tipuju spíš desítky sezení. Nicméně možná právě díky kontrastu s celkovou odměřeností snímku závěr udeří s takovou intenzitou a zároveň autenticky, že si to s hrdinkou snad prožije i onen obrazný citově okoralý divák.
Hodnocení: 9/10
Film byl poprvé uveden na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary a v českých kinech měl premiéru 19. 9. 2024.
Pokud chcete vidět moje další recenze a máte profil na CSFD, sledujte mě zde.
