Článek
Dostat se tam dá jen lanovkou, od jejíhož ovládání dostanou jeden klíč. Nedlouho po příjezdu začnou na povrch vyplouvat drobné potíže a instruktoři se občas chovají podivně.
Zní to jako obyčejná zápletka hororu pro mládež. Což je přiléhavé označení – pro zápletku i žánr. Traduje se, že tehdy v sovětském bloku platilo pro filmaře doporučení, aby i filmy pro mladší diváky byly trochu drsnější (jako život dělnické třídy).
Akorát že tenhle, možná přesněji psychologicko-mysteriózní thriller, vznikl v roce 1986 v Československu a natočila ho (omlouvám se za zjednodušení) artová a rebelská režisérka Věra Chytilová. O té jsem ovšem při prvních pár zhlédnutích neměl vůbec ponětí.
Když jsem poprvé viděl Vlčí boudu jako náctiletý z videokazety, působilo to jako zjevení. Už jsem měl nakoukané nějaké (převážně americké současné) horory a nutno přiznat, že v té době jsem si pochopitelně držel lehký odstup od starších českých filmů a naopak jsem netušil, že kromě kultovních komedií za totality vznikaly i kvalitní vážné filmy.
Tehdy jsem byl mile překvapený, protože film měl hutnou atmosféru, byl zajímavě natočený a napětí slušně budoval bez typických hororových prvků. Jenže dokáže obstát tenhle kousek i po skoro 40 letech?
Jak se to vezme. Tenhle nízkorozpočtový film má svoje neduhy, což ale byly neduhy už v době vzniku. Nicméně spousta věcí funguje výtečně i v současnosti. Dovolím si tedy tvrdit, že odpověď na otázku výše je ano.
Neduhy s odstupem času identifikuje sama scénáristka Daniela Fischerová. Toto byl totiž teprve její třetí scénáristický počin, navíc se většinu života věnovala převážně psaní knih. A mimo jiné se musela potýkat třeba s tím, že komunističtí cenzoři zakázali její divadelní hru hned zkraje kariéry. Některé dějové výkruty a jednání postav působí skutečně afektovaně či naivně.
Svou roli, ať už k lepšímu či horšímu, sehrál i fakt, že režisérka nejenže zasahovala do scénáře (respektive na něm spolupracovali), ale při natáčení často vedla herce k tomu, aby si repliky upravovali a improvizovali (což prý dělala často). A paní Fischerová ani u samotného natáčení v Krkonoších nebyla přítomná.
Jako odvážný tah mi přijde, že ve filmu se vyskytuje hned 14 postav, přičemž většina je divákovi aspoň trochu přiblížena a nepůsobí jako anonymní figurky v běžném hororu. Ačkoliv si nelze ke všem postavám vytvořit nějakou hlubokou vazbu, jistě si (mladší) divák najde v pestré směsici své (ne)oblíbence. A především dohromady tvoří docela uvěřitelný a notně dynamický kolektiv, v němž je zajímavé pozorovat vývoj vzájemných vztahů a konfliktů.
Zároveň s tím graduje mysteriózno, jak je celá, čím dál víc vzájemně nedůvěřivá skupina čím dál víc konfrontovaná s podezřelým chováním dospělých autorit. Jeden za všechny a všichni za jednoho, zní zpočátku spíš vysmívané motto účastníků tohohle kurzu.
Právě témata outsiderů, rivality, podezíravosti a semknutí se navzdory vzájemným antipatiím se dají i přes občasnou umělost charakterů považovat za nadčasová. Stejně jako podle mě zpracování, které spolehlivě vytváří znepokojivou atmosféru i při opětovném zhlédnutí čtyři dekády od premiéry a při větším filmovém rozhledu, než tehdy při koukání na video.
Film uvedl Národní filmový archiv 7. 10. 2024 v kině Ponrepo, po projekci proběhla beseda se scénáristkou Danielou Fischerovou.
Hodnocení: 8/10
