Článek
Doslova se totiž vyžívá v táhlých a naturalistických záběrech na jehly a krev, stejně jako nahotu, tělesné deformace a nevábné jídlo. Omdlévání diváků se údajně nevyhly festivaly a stalo se tak i na předpremiéře ve Světozoru. A teď k věci.
Snímek francouzské režisérky Coralie Fargeat sleduje odepsanou televizní cvičitelku aerobiku Elisabeth Sparkle (Demi Moore), jež se chce udržet na výslunní, a tak se rozhodne užít záhadnou substanci, která vyrobí mladší a krásnější verzi jí samotné. Tu pojmenuje Sue (Margaret Qualley) a pošle ji do do světa showbyznysu. Má to jen drobný háček, obě musí dodržovat pravidlo, totiž každých 7 dní se vystřídat. Co by se mohlo pokazit, že?
The Substance spadá zhruba do subžánru exploitation a body hororu. Hrdinka je záměrně redukována na objekt, její tělo je doslova středobodem filmu. Děj vnímáme skrze něj a z něj pramení důležité zvraty. V estetice prostředí se tvůrci očividně inspirovali v mnohých slavných hororech – byt hrdinky, ve kterém se většina filmu odehrává, prokazuje atmosféře výbornou službu. Užití téhle substance určitě bude díky promyšlenému vizuálu fungovat lépe na velkém plátně než na menší obrazovce.
Při rozjezdu režisérka dobře pracuje se střídáním atmosféry a stylizace, jednak občasným vložením humoru, ale hlavně při přepínání obou hlavních postav, kdy jedna zoufale naráží na kariérní dno, přičemž druhá stoupá ke hvězdám a všichni ji milují. A podle toho se samozřejmě obě verze chovají (hlavně vůči sobě). Kromě excelentní Demi Moore si zaslouží uznání především scénografové a maskéři, kteří se opravdu vyřádili. Stejně jako, obzvlášť při expozici, promyšlená kamera. Sledovat postupnou devastaci těla Elisabeth pro povrchní zalíbení se Sue je vydatně znepokojivé a v kontrastu s tím vizuálně opojné televizní studio, které je pouťově (či osmdesátkově) křiklavé a plné dokonalých těl. Hezky se na to kouká a tím nemyslím jen zadek Margaret Qualley.
Způsobem vyprávění to připomíná např. seriály Black Mirror nebo některou z odlehčených epizod X-Files. Především je však celý film prostoupený velmi explicitním a opakovaným poukazováním na toxicitu uměle vytvářeného kultu krásy, problematiku nespokojenosti s vlastním tělem a zákeřnost snahy udržet si krásu za každou cenu.
Ovšem kombinace brakového hororu a společenské glosy/satiry není dotažená tak, aby to vzbuzovalo nějaké emoce, a diváckému zážitku to podráží nohy. Nenabízí totiž ani v jednom nějak zvlášť inovativní prvek a ani na jedno se nedá v průběhu pořádně naladit. Závěr, ač předvídatelný, je sice sympaticky přímočarý a za hranou vkusu. Jenže nezvládá zajímavě zarámovat celý předchozí vývoj a zůstává tak jen jakýsi výkřik ve smyslu „když ztratíš krásu, nikdo už tě nemá rád“.
A už vůbec neospravedlňuje stopáž 140 minut, která je stejně obludná, jako věci na plátně. Zpočátku zajímavá gradace časem chladne a z vychutnávání detailů se stane netrpělivé čekání na konec. Nerozumím tomu, proč tenhle počin dostal cenu za scénář na Cannes Film Festival. Já bych právě jeho zkratkovitost v kombinaci s neúnosnou délkou označil za nejslabší článek jinak potenciálně svěžího hororu.
Hodnocení: 6/10
Film má v českých kinech premiéru 10. 10. 2024.
Pokud chcete vidět moje další recenze a máte profil na CSFD, sledujte mě zde.
