Článek
Andrew Neiman (Miles Teller) je ambiciózním studentem hry na bicí na prestižní konzervatoři. Jednoho dne si ho vyhlídne uznávaný a zároveň obávaný učitel Terence Fletcher (J.K. Simmons) a nabídne mu místo ve své elitní školní jazzové kapele. Od začátku je jasné, že hrát pod Fletcherem bude peklo, ale Andrew je odhodlaný dostat se úplně na vrchol.
Jak už se tak stává, ve spoustě oborů se (mladí talentovaní) lidé sekávají s neudržitelným tlakem na výkon a jejich mentoři je, mnohdy v dobré víře, ženou na pokraj vyhoření. To se nevyhýbá ani hudebním konzervatořím. Ačkoliv jsou postavy i škola v tomto filmu fiktivní, v době jeho uvedení probíhalo hned několik soudních procesů s učiteli, kteří šikanovali či zneužívali své studenty.
Kostrou snímku od Damiena Chazella (La La Land, První člověk) je přitom příběh o obrovském odhodlání a cestou za snem obyčejného kluka. Tak jako třeba ve filmech o Rocky Balboovi, i zde sledujeme v prvním plánu hrdinu, který bojuje sám se sebou a přetavuje své odhodlání v intenzivní trénink, aby mohl ukázat, co v něm je.
I když cesta za snem vede přes despotického a manipulativního učitele, za jehož ztvárnění J.K. Simmons zaslouženě sklidil dlouhou řadu ocenění za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli (byť je to svým rozsahem a důležitostí spíš druhá role hlavní). Ten své studenty ponižuje, uráží, záměrně žene na pokraj zhroucení a hází po nich židle. Věří totiž, že tímhle způsobem z nich vymáčkne to nejlepší a dá tak světu novou hudební ikonu.
Tento konflikt je druhým, ještě dramatičtějším plánem. Ten dodává filmu mnohovrstevnatou úvahu na téma, kde leží zdravá hranice posunování k lepším výkonům v kompetitivním prostředí.
Důmyslnou audiovizuální stránku podtrhuje brilantní kamera, střih, a především parádně dynamické scény, kde Andrew cvičí na bicí. Buď sám nebo během zkoušek big bandu, pokaždé na hranici svých možností a do naprostého vyčerpání. Netušíme přesně, zda primárně kvůli sobě, aby si dokázal, že na to má. Nebo kvůli tomu, aby ho ocenil jeho učitel.
Sluší se zmínit, že stejně jako Rockyho boxování, je Whiplashsvým vyobrazením hry na bicí výrazně přestřelený. Rozhodně neplatí, že bubnování se točí jen kolem rychlého tempa (kromě něj je důležitá souhra se zbytkem kapely, koordinace končetin, držení rytmu, dynamika atd.). Profesionální bubeník ani v sebevíc náročných pasážích nebude v takové křeči, jak film ukazuje. S čímž souvisí nesmyslně „zaťatá“ technika úderů na činel ride, která by naopak hráče zpomalovala.
Nicméně film (jenž mimochodem nese název stejnojmenné skladby) je zkrátka natolik působivý a vzdává muzice takovou poctu, že je i mezi bubeníky už považován za kultovní. Velkým dílem k tomu jistě přispívá také závěrečná skladba Caravan, která je považována za jazzový standard a pro svou komplexitu za jeden z etalonů hry na bicí.
Kromě kritiků a bubeníků Whiplash oceňuje i široká filmová veřejnost, o čemž vypovídá třeba to, že na CSFD se jedná o druhý nejlépe hodnocený film roku 2014.
Následují spoilery až do konce článku!
Když jednoho dne na koncertě, bezprostředně po autonehodě, hrdina téměř zkolabuje, bouchnou mu saze a svého učitele napadne. Je vyloučen ze školy a o šikaně ze strany Fletchera anonymně promluví. Příběh je zdánlivě u konce. Sice si Andrew nesplní svůj sen, ale nemusí dál riskovat doslova své zdraví pod vedením maniakálního učitele, který byl ze školy také vyhozen, takže už nikomu dalšímu život nezkazí.
Jenže následně diváka čeká ještě závěrečný akt s několika zvraty, které celé drama posouvají ještě o stupeň výš. Oba protagonisté se během náhodného setkání usmíří, Fletcher svého bývalého studenta pozve, aby vystoupil s jeho kapelou na festivalu. Andrew nabídce neodolá, jen aby zjistil, že to byla past, protože zjistí, že má hrát skladbu, kterou nezná. Když už si myslíme, že je hrdina zcela ponížen a zabalí to nadobro, převládne v něm přeci jen touha dosáhnout svého snu a zcela přistoupí na učitelovu hru.
Tento snímek nezavršují slova, ale v rovině prvního plánu (a audiovizuální) epické sólo na bicí a v rovině druhého plánu tři pohledy. Fletcher se usměje na Andrewa, snad protože v něm našel své zázračné dítě. Andrew je šťastný, snad protože ho Fletcher ocenil. A pak je tu Adrewův otec, kterému nezbývá než sledovat, že se jeho syn z toxického vztahu nevymanil a stane se dost možná dalším v řadě, kterého tyranský učitel zničí.
Hodnocení: 9/10
Autor tohoto článku je amatérský bubeník.
Pokud chcete vidět moje další recenze a máte profil na CSFD, sledujte mě zde.
