Šest generací v jednom domě

S mírnou nadsázkou lze říct, že lidé jsou po celá staletí v zásadně stejní. Jen se mění prostředí, které je obklopuje a tomu se přizpůsobují. Odlišnosti mezi jednotlivými generacemi vznikají také tím, jak a kým byla mladší generace vychovávána. Na druhé straně, nelze házet všechny příslušníky generace do jednoho pytle. V řadě případů však výjimky potvrzují pravidlo. Stejně tak společné znaky obou generací obvykle mají ti, kdo se narodili poblíž hranice mezi dvěma generacemi. Zůstaňte tedy nad věcí a to, o čem dále píšu, berte spíš jako podnět k přemýšlení.

Podle odborníků na tuto problematiku v současné době žije vedle sebe 6 dominantních generací, které mají určité typické znaky, kterými se vzájemně od sebe odlišují.

Tou nejstarší generací, kterou dnes tvoří cca 9% populace, jsou důchodci nad 80 let věku. Jsou to lidé narození v období hospodářské krize a druhé světové války, tj. přibližně z let 1928-45, kdy nebylo bezpečné veřejně vyjadřovat své názory. Proto si vysloužila název Tichá generace. Naučila se přežít i v těch nejtěžších dobách. Možná, že právě z tohoto důvodu byla zaměřena na pracovní kariéru, kterou upřednostňovala před aktivismem.

Tato generace společně s ještě starší Greatest generací byly u nás generacemi budovatelů socialismu. V druhé polovině šedesátých let sice chtěla podpořit změnu, ale vzápětí se stala hlavním leaderem období normalizace.

Charakteristickým znakem této generace byla její nedůvěryhodnost. Naučila se měnit své názory podle aktuální potřeby. Druhým viditelným znakem této generace byla věková segmentace. Příslušníci této generace procházeli přesně ohraničenými etapami sebeprezentace. Jinak se choval, oblékal a česal mladý člověk věku do dvaceti let, než tentýž jedinec o deset let později. Ve srovnání s dvacetiletým mladíkem působil jako dnešní důchodce, ne-li hůř. A důchodci této a starší generace svou vizáží a chováním vypadali jako opravdoví dědci, či babky, ačkoliv jim mnohdy nebylo ani šedesát let. Na druhé straně, průměrný věk dožití v sedmdesátých létech byl pouze 66 let u mužů a 73 u žen. Když se někdo dožil osmdesáti, byl to úctyhodný věk, který lze srovnat s dnešní stovkou.

Co však tuto generaci nejvíce charakterizovalo, byl nedostatek odvahy a servilita, která se v podmínkách socialismu stala obecně uznávanou normou chování. Řada známých osobností, kteří se dnes hlásí k víře v Boha, byli v té době navenek přesvědčení ateisté a zastávali tzv. vědecký světový názor. Příslušníci této generace žili v rozděleném světě. Ve veřejném prostoru se chovali podle scénáře napsaného tehdejší vládnoucí klikou, doma podle toho, čemu skutečně věřili. Prodělávali hlubokou krizi identity a hodnotového systému, což zásadním způsobem ovlivnilo generaci jejich dětí, tzv. Generaci X.

V naší zemi se mnozí z nich řídili heslem „kdo nekrade denně hodinu, okrádá svou rodinu.“ Zlodějina se stala neformálním projevem vzdoru vůči systému. Nechci tím nikoho urazit, ale pravdou je, že kdo nekradl nebo mluvil pravdu, byl divný a lidé si na něj dávali pozor. Mít dobré známosti bylo jedním z nejdůležitějších předpokladů pohodlného života. A slovo „svoboda“ u této generace pomalu ztrácelo na významu a někdy se stalo i terčem posměchu. O to bizardnější mi přijde od zástupců Tiché generace poslouchat jejich kázání o morálce.

Samozřejmě, že se to netýkalo všech příslušníků této generace. Stejně jako u ostatních generací. Rozhodující je charakter a chování každého jednotlivce. V jakékoliv generaci se najdou odvážní jedinci, kteří jsou ochotni za pravdu a určité principy doslova položit život. Moji rodiče také patřili do Tiché generace a rozhodně se o nich nedá tvrdit mnohé z toho, co jsem o této generaci napsal.

Co se však Tiché generaci nedá upřít je její pracovitost, houževnatost a přizpůsobivost. Navzdory tomu, že v období socialismu bylo všeho nedostatek, příslušníci této generace si dokázali svépomocí postavit domy, vyrobit nábytek, opravit auto, ovládali několik řemesel, naučili se řešit i zdánlivě neřešitelné problémy a uměli si zařídit vše, co potřebovali. Nejspíš z tohoto důvodu část této generace tak těžce nese, když se o ni nehovoří v dobrém a v některých případech inklinuje i k extremistickým postojům. V komunistickém režimu řada jejích příslušníků byla zvyklá na uznání, které sice nemělo žádnou váhu, ale dávalo jim pocit výjimečnosti.

Na druhé straně, na příkladu Tiché generace se dá demonstrovat důležitá zásada. Generace nelze generalizovat. Například, do stejné generace jako major Zeman nebo žena za pultem patří John Lenon, Elvis Presley, Karel Gott a řada dalších osobností, které inspirovali následující generaci Baby boomers a svým vystupováním se nijak od bůmrů nelišili.

Zahrnuje skupinu lidí, kteří se narodili po 2. světové válce zhruba do r. 1964. V současné době ji tvoří přibližně 21% české populace a většina z nich je již v důchodu. Do této generace patřím i já. Název Baby boomers pochází z doby populační exploze, která v poválečném období probíhala ve Spojených státech. Byla to doba dynamického ekonomického růstu, takže tento název vyjadřuje i kouzlo určité bezstarostnosti.

Pro generaci Baby boomers je charakteristický vzdor. Její rodiče byli z tzv. Greatest generace, jejíž příslušníci se narodili před Tichou generací v první čtvrtině minulého století. Zdá se, že jediný smysl existence Greatest generace byla účast ve válečných konfliktech. O jejich životě nerozhodovali oni, ale vlády. Byla to generace, která vyrostla v hospodářské krizi, zvítězila ve válce a vybudovala poválečný blahobyt v řadě zemí. Proto se jí také říká generace druhé světové války. O to absurdnější bylo, když se tato generace snažila své děti vychovávat podle tradičních společenských norem, jako by se nic vážného během jejich života neodehrálo. Přitom dvě světové války, mezitím devastující hospodářská krize a neschopnost světových leaderů řídit se morálními zásadami, které veřejně hlásali, nemohly způsobit nic jiného, než krizi identity a kolizi s generací jejich dětí. Baby boomers byla generací rebelů, revolucionářů. Generací, která chtěla všechno dělat jinak, než jejich rodiče.

Revoluční byla i v oblasti módy a životního stylu. V západních zemích zažila bezprecedentní růst životní úrovně, rozšíření možností vysokoškolského vzdělání a dostupnosti nových technologií. Jejím životním krédem bylo žít a užívat si. Přinesla nám rock’n’roll, festivaly, rock a posléze i disko, či alternativní hudební směry New wave. Byla také generací idealistů. Stala se symbolem hnutí Hippies, protestů proti válce, feminismu i ekologického a občanského aktivismu. Zjednodušeně řečeno, pro Baby boomers nic nebylo svaté.

V sedmdesátkách, kterým dominovala, jeden módní trend střídal druhý. Zajímavé na tom bylo, že určitá forma sebeprezentace a samotný módní styl byl vždy vyzitkou jedné z mnoha ohraničených skupin alternativních životních stylů. Např. pokud někdo nosil dlouhé vlasy, rifle, džínovou bundu, tzv. džisku, a k tomu somradlo, což bylo lidové označení pro plátěnou brašnu původně sloužící k nošení plynové masky, bylo jasné, že je fandou rocku či folku nebo tím vyjadřoval sympatie k hippíkům hlásícím se k svobodnému nevázanému životnímu stylu. U nás se jim tehdy kvůli tomu, že měli dlouhé vlasy, říkalo „máničky.“ Na starší generace a komunistické pohlaváry té doby to působilo stejně, jako když před býkem zamáváte červeným praporem.

Naproti tomu slušňáci vypadali odlišně. Poslouchali konzumní hudbu – většinou pop music, kterou jim zprostředkovával režim a věnovali se jiným aktivitám. Zatímco v Tiché generaci se prakticky stejně prezentovala celá věková skupina, v Baby boomers se tvořily skupiny i uvnitř věkové skupiny. A každá si pečlivě budovala svoji vlastní image. Pokud někdo ze skupiny, která byla vždy trendy, v období módy nošení žiletek ji neměl zavěšenou na krku jako přívěsek nebo alespoň na ruce jako náramek, byl společensky znemožněn. Když se v učité době nosily minisukně, tupé střihy, kudrnaté vlasy, účes a là Travolta a k tomu boty s ostrou špičkou, tak to platilo pro všechny, kteří chtěli být in a zapadnout do skupiny, která tvořila čelo pelotónu. Bylo to symbolem této rozkastované generace.

Ačkoliv se může zdát, že generace Baby boomers vzhledem k jejich bouřlivému projevu v období mládí bude vynikat pružností a schopností přizpůsobit se změnám podmínek, opak se stal pravdou.
Svědčí o tom také skutečnost, že v roce 2022 přibližně třetinu nezaměstnaných v České republice tvořili lidé nad 55 let věku, což v té době byli příslušníci této generace.

Ve druhé polovině šedesátých let se začíná rodit nová generace s názvem Generace X. Do této generace se řadí lidé narození od r. 1965 až do roku 1980. Její nejpočetnější skupina byla počata po roce 1970 a známe ji pod názvem Husákovy děti. V roce 2025 tato generace odhadem tvořila 18% populace. Někdy je Generace X označována jako generace lenochů (slackers) nebo u nás také jako „nová ztracená generace.“ Tento název si vysloužila proto, že žila v normalizačních podmínkách tuhého komunismu bez výhledu zářné budoucnosti a navíc pod permanentní hrozbou další světové války.

Nedávalo jí tudíž žádný smysl myslet na vzdálenou budoucnost. Stejně jako předchozí bůmři, i tato generace žila stylem života tady a teď. Jenže kariéra těchto X-menů a X-žen nebyla postavena na jejich schopnostech, ale na formálním vzdělání, ochotě spolupracovat s režimem a hlavně na známostech. Od svých rodičů slýchávali – nejprve si dodělej školu a já ti potom po známostech seženu „flek.“ V takovéto situaci se jen těžko hledá motivace k osobnímu rozvoji.

Svazák, vekslák, komunista, antikomunista – ti všichni měli jedno společné. Nevěřili v budoucnost, a proto se na ni aktivně nepřipravovali. Hlavní problém Generace X spočíval v tom, že ji vychovávala ideologicky zdevastovaná Tichá generace.

Život Generace X v období komunismu byl povrchní, ale i zábavný. Museli jste se jen naučit zvládnout tanec uprostřed minového pole. Nebylo to složité, protože každá mina měla viditelné označení. Věděli jste, kde můžete šlápnout a čemu se máte vyhnout. Tato generace se v minovém poli učila tancovat od ranného dětství. Zvykla si na něj jako na naprostou samozřejmost. Příslušníci Generace X nepřemýšleli na tím, jak svoji tančírnu odminovat, protože nevěřili, že je to možné. Žili v iluzorním světě diskoték, zábavných televizních pořadů, komedií, písniček Michala Davida, Heleny Vondráčkové, Karla Gotta a mnoha dalších umělců spolupracujících s tehdejším režimem. Žili ve světě, který se tvářil normálně. Přitom skoro nic, co v něm bylo, nebylo normální.

Tato ztracená generace, od níž se nic významného neočekávalo, v roce 1989 ostatním generacím doslova vytřela zrak. Byli to právě studenti, příslušníci Generace X, kteří se odvážně a energicky dokázali postavit komunistickému režimu. Dokonce svou přesvědčivostí a urputností probudili k aktivitě i starší generace. Zažehli Sametovou revoluci a stali se jejími poctivými dělníky. Jak se záhy ukázalo, většina z nich nebyla dostatečně připravena převzít zodpovědnost a tak se ve vedoucích pozicích nechali nahradit bůmry a příslušníky Tiché či ještě starší Greatest generace. Až na dvě výjimky. Veksláky a svazácké funkcionáře. Ti byli naopak na vytěžení nových příležitostí připraveni velmi dobře. A tyto dvě lobbystické skupiny nakonec ovládly devadesátky a staly se mocnými kmotry šedé české ekonomiky. Tuto ztracenou generaci výstižně popsal Xindl X ve své písničce s názvem „V blbým věku.“

Pro Generaci X je charakteristická zásadní změna životního stylu počátkem devadesátých let. Stejně jako ostatní generace i Generace X začala dohánět to, co si musela odpírat v období socialismu. U této generace byl však mnohem zřetelněji vidět odklon od kolektivismu a přechod k okázalému individualismu. Nejvíce se však změna její životní filosofie projevila v odkladu rodičovství, což se jí brzy vrátí jako bumerang, když její příslušníci budou odcházet do důchodu. Budou je totiž živit jejich děti, kterých se v devadesátkách narodilo velmi málo. Jinými slovy řečeno, stát nebude mít dostatek peněz na to, aby jim zajistil slušné penze a mohl se o ně dobře postarat.

Na druhé straně, tato generace je prozatím jako jediná ze všech finančně stabilizovaná. Na rozdíl od předchozích generací si stihla vytvořit nějaké úspory a může v tom pokračovat, protože její děti v této době vylétávají z hnízda. I když se prozatím vše zdá být v naprostém pořádku, situace se nápadně podobá té, která byla na Titaniku před jeho potopením. Zatímco lidé na horních palubách tančili a užívali si plavby, podpalubí už bylo pod vodou. Ať si to tato generace chce uvědomit nebo ne, jejím největším problémem bude jak si zabezpečit slušnou životní úroveň i v důchodovém věku. Na druhé straně, vzhledem k nepříznivému demografickému vývoji se dá očekávat, že poptávka po pracovní síle v té době bude velmi vysoká. Otázkou tedy je, zdali se podaří tuto generaci udržet déle v provozu schopném stavu a zároveň do té doby vyřešit její ne příliš pozitivní vztah k výpočetní technice, informačním technologiím a její handicap nižší jazykové vybavenosti.

Zřejmě nejrozmanitější generací je Generace Y, pro jejíž nejstarší příslušníky, kteří se narodili na počátku osmdesátek, je charakteristické, že dětství strávili v socialismu, zatímco pubertu v období syrového kapitalismu devadesátek. Maturitu skládali na přelomu tisíciletí, a proto se jim také říká Mileniálové. Na rozdíl od předchozích generací, internetové aplikace a mobilní technologie Mileniálové přijali pozitivně a ty se pak staly nezbytnou součástí jejich života. Jsou historicky první generací s permanentní on-line přítomností. Na internetových sítích sdílejí informace, své zážitky a zkušenosti.

V Americe je tato generace označována také jako generace 9/11. Zřejmě ze všech generací ji nejvíc zasáhla změna politického klimatu způsobená začátkem války s muslimským terorismem. Tato generace se od předchozích generací odlišuje také tím, že klade větší důraz na vyváženost osobního života s kariérou. Na rozdíl od kolektivistického přístupu předchozích generací pro Generaci Y je charakteristický individualismus. Je ekonomicky aktivnější, než předchozí Generace X a za to požaduje vyšší životní úroveň. Na druhé straně, plánování nebo zabezpečení budoucnosti pro tuto generaci není prioritou.

Je to průkopnická generace, která sebou přináší nové problémy a otázky, jak se s nimi vyrovnat. Díky vyšší soustředěnosti na sebe sama v kombinaci s rozvojem internetové komunikace má větší potíže s navazováním vztahů a jejich udržitelností, než předchozí generace, ale evidentně menší těžkosti, než generace následující.

Stejně tak i její netrpělivost a náročnost na pracovní uplatnění logicky způsobují vyšší fluktuaci, než tomu bylo u předchozích generací. A také častěji válčí s nadřízenými a různými autoritami. To může být samozřejmě vnímáno jako projev sebestřednosti a narcismu. Ve skutečnosti tím mohou vyjadřovat kritický postoj k neandrtálskému managementu, který udržují při životě starší generace. S Mileniály přichází nová doba, v níž je nutné vytvářet zcela jiné pracovní prostředí, než tomu bylo doposud. Nabídky, které pro ně tvoří předchozí generace, je neuspokojují. Není divu, že jim pořád něco chybí.

Rodiče této generace jsou Baby boomers. Proto se jí taky někdy říká Echo boomers. To, co je na Mileniálech velmi zajímavé je, že se ve výchově setkávají dvě průkopnické generace rebelů. Dalo by se očekávat, že si budou v tomto směru rozumět. Opak však bývá pravdou. „Ach ta dnešní mládež“ je nejčastěji slyšet právě z úst Bůmrů. Generace Baby boomers je totiž v devadesátkách jinou generací, než před dvaceti, či třiceti lety. Trpí ztrátou paměti. Jako by šla do sebe a přehodnotila své chování v mládí. Jako by se snažila své děti ochránit před chybami, kterých se sama dopouštěla ve svém mladém věku. Tradiční rodičovské postupy u Mileniálů mívají podobný účinek jako střet teplého vzduchu se studeným. Jediným výchovným efektem je tornádo. To ale neplatí univerzálně. I u této generace se vyskytují výjimky, což mohu potvrdit ze svých osobních zkušeností.

S Mileniály přichází na scénu nový fenomén, kterému se hovorově říká helikoptérové rodičovství, kdy rodiče, metaforicky vyjádřeno, jako helikoptéry nepřetržitě krouží nad svými dětmi a dohlíží na vše, co dělají. Mobilní telefony vytvořily pro helikoptérové rodiče nejdelší pupeční šňůru na světě. Každé ráno, i v průběhu dne, svému dítěti telefonují, aby nezmeškalo školu a aby měli přehled o všem co dělá.

Řeší jeho problémy, do pozdního věku jej živí, poskytují mu zdarma ubytování a služby v tzv. MAMA hotelu. Největší problém však svému dítěti způsobují tím, že mu vymetají cestičku nejen ve školách, ale později i při jeho uplatnění v praxi.

Helikoptérové rodičovství je jednou z příčin odloženého rodičovství a vyššího počtu jedináčků v rodinách. Když se rodina stará pouze jedno dítě, rodiče se mohou lépe soustředit na jeho výchovu, ale zároveň zabezpečit pro něj i pro sebe vyšší životní úroveň. Je to sázka na jednu kartu, která nemusí vyjít. Jedináčci, kteří mají helikoptérové rodiče, často mívají problém s navazováním vztahů a jsou méně samostatní, či průbojní, než jejich vrstevníci. Častěji z nich vyrůstají sebestřední sobci. Stávají se trvale závislí na rodičích a dělá jim problém převzít zodpovědnost za svůj život. A to zase snižuje jejich sebevědomí a tím i schopnost prosadit se v konkurenčním prostředí dnešního světa.

Podle mého názoru helikoptérové rodičovství není problémem týkajícím se většiny příslušníků této generace. Troufám si říct, že osob postižených tímto fenoménem je mnohem méně, než se obecně tvrdí. Já mám např. opačnou zkušenost, protože Mileniálové a mladší generace, s nimiž spolupracuji, jsou velmi zodpovědní a naprosto samostatní jedinci. U českých Mileniálů je vůbec těžké cokoliv generalizovat. Tato generace prožila období převratných změn, zejména zhroucení socialismu, za nimž následovalo tápání ve tmě při budování moderní demokraticky řízené kapitalistické společnosti. Osmnáctiletý maturant žil v úplně jiném světě než třicátník se dvěma dětmi. Charakteristiku Mileniálů tedy nelze v žádném případě aplikovat plošně na každého jednotlivce.

Podobně jako Generace Y se z globálního hlediska projevuje Generace Z, do níž spadají lidé narození v létech 1995 až 2010, tedy v době budování kapitalismu. Po dlouhé době je to opět generace, která se celá narodila a žije ve svobodném světě.

Této generaci se přezdívá digitální domorodci, protože prostředí internetu se pro ně stalo nedílnou součástí života. Off-line a on-line světy jsou u této generace plně propojené. Tvoří u nich jeden velký plně integrovaný svět. V současné době tato generace udává směr technologickému pokroku.

Internetové aplikace a mobilní technologie jsou díky této generaci uživatelsky mnohem přívětivější, než tomu bylo v době, které dominovala generace Mileniálů.

Pro příslušníky Generace Z není důležité, zda mezi sebou komunikují povídáním si, zasíláním zpráv nebo prostřednictvím videí. Vždy volí kanál, který je v danou chvíli efektivnější. A tím se stále častěji stává mobilní telefon. Aby mohli snadněji komunikovat na sítích, vynalezli internetový těsnopis, kterým se mezi sebou dorozumívají s pomocí důmyslných zkratek. Ačkoliv spolu intenzivně komunikují, cítí se být víc osamoceni, než předchozí generace, která ve větší míře využívala komunikaci z očí do očí. Řada z nich se s využitím technologií snaží na sítích zatraktivnit svůj profil v takové míře, že přestávají být sami sebou. Díky avatarům, které tito mladí lidé na svých profilech vytvářejí, se v nich často vyvine komplex méněcennosti, který v nich v řadě případů přerůstá do psychických potíží, jež je nutné léčit.

Trvalým pobytem ve virtuálním prostředí sítí se u nich pomaleji vyvíjejí komunikační dovednosti pro sociální interakci v reálném světě, což se mimo jiné negativně projevuje i v oblasti navazování vztahů. Nejspíš z tohoto důvodu poměrně velký počet mladých lidí z této generace má vážné problémy najít si svého životního partnera a udržet navázaný vztah. Řada partnerských dvojic z této generace žije dlouhodobě na „psí knížku,“ což činí tyto vztahy ještě více labilními.

Příslušníci Generace Z mají přirozenou schopnost bleskurychle si vyhledat jakoukoliv informaci na internetu. Při surfování si vybírají pouze ty informace, které v dané chvíli potřebují a zároveň jsou zábavné. Nechtějí se zatěžovat a zdržovat žádnou informací, kterou v daném okamžiku nepovažují za nezbytnou. A ze stejného důvodu nejsou ochotni učit se do zásoby něco, co v dohledné době nebudou potřebovat. Vědí, že až na to přijde, rychle si na internetu vyhledají to, co potřebují a naučí se to. Starší generace této generaci vyčítá nedostatek trpělivosti. Přitom si neuvědomuje, že když příslušníky Generace Z něco zaujme a baví je to, jsou schopni své vědomosti i dovednosti systematicky rozvíjet a dosáhnout tak vysoké profesionality.

Mladí lidé z Generace Z vědí, že schopnosti a výkonnost nejsou závislé na věku, vystudované škole nebo na pracovním postavení. Mnozí z nich jsou už v mladém věku odborníky na internet a moderní technologie. Vědí, že nemusí chodit do nudné práce, aby si na sebe vydělali. Stačí jen naučit se ovládat technologie, sociální sítě, tvořit videa, rozvíjet vlastní projekty a hlavně prodávat tyto dovednosti. Mnozí z nich v praxi ukazují, že k tomu, aby se v internetovém prostředí mohli stát úspěšnými učiteli, nepotřebují vystudovat vysokou pedagogickou školu. Vystudovaní pedagogové jim mnohdy mohou jejich výdělky jen tiše závidět.

Bez ohledu na to, kolik jim je let, cítí se být dospělí a očekávají, že jako s dospělými s nimi bude jednáno. A starší generace to pomalu začíná chápat. Do karet jim hraje skutečnost, že představují početně slabou generaci. Takže firmy se o ně perou a snaží se je u sebe za každou cenu udržet.

Pokud chcete ve své firmě pro Generaci Z vytvořit optimální podmínky, je potřebné vzít na vědomí, že mají vysoká očekávání od sebe i od svého zaměstnavatele. Vysoký výdělek je pro mnohé z nich výchozí podmínkou pro zahájení spolupráce, ale zároveň startovací čárou k dalším požadavkům. Nižší výdělek nemohou akceptovat zejména z důvodů současných astronomických nákladů spojených s bydlením. Chtějí-li se mladí lidé osamostatnit, koupit si byt, či platit předražený nájem a zároveň si zachovat svoji životní úroveň, nezbývá jim nic jiného, než požadovat adekvátní výši výdělku. A to pochopitelně velmi těžce nesou příslušníci starších generací, které jsou již „za vodou“ a nemusí tyto problémy řešit.

Na rozdíl od starších generací u příslušníků Generace Z nehrají klíčovou roli ani různé typy záruk, pokud nejsou nezbytné k tomu, aby dosáhli na bankovní úvěr či platili účty. Vzhledem k jejich schopnosti pružně měnit dresy zaměstnavatelů je méně stabilizují značky týmů, za něž kopou. Důležitější než potřeba bezpečí, či sounáležitosti se pro ně stává práce samotná, která je musí zaujmout a dávat jim nějaký smysl. Neméně důležité jsou pro ně i vyhlídky do budoucna. Toto vše může posílit nebo oslabit management firmy, s níž spolupracují.

Chcete-li uspět, naučte se k příslušníkům Generace Z přistupovat jako ke spolupracovníkům nebo rovnocenným obchodním partnerům, nikoliv jako k tradičním zaměstnancům. Komunikujte s nimi otevřeně a přímočaře bez postranních úmyslů. Metoda cukr bič u této generace zabírá mnohem méně, než u předchozích generací a způsobuje nežádoucí fluktuaci. Aby příslušníci Generace Z mohli pracovat efektivně, potřebují mít vaši důvěru a volnost, která byla doposud vyhrazena pouze manažerům a majitelům firem. Zároveň vyžadují individuální přístup. Na druhé straně jsou týmovější, než příslušníci předchozí Generace Y. Jsou připraveni věci organizovat a předkládat hotová řešení.

I když někdy působí nesoustředěně, jsou zvyklí neustále přepínat pozornost, rychle třídit informace a nenechat se omezovat jejich podobou. Pro příslušníky této generace je velmi důležité, aby je práce bavila a mohli ji dělat s nadšením. Jedině tak lze očekávat, že dosáhnou vysoké profesionality a že se vám podaří je ve firmě stabilizovat. Tomu musí být přizpůsoben i firemní management, v němž by měly převažovat metody koučování nad direktivním rozhodováním. Takže s Generací Z přichází takové novinky, jako je pružná pracovní doba bez časových limitů, projektové řízení firem s pružnou organizační strukturou, kreativní pracovní prostory, systémy pružných firemních benefitů, apod.

Pojďme se nyní na Generaci Z podívat z jiného úhlu pohledu. V celosvětovém měřítku ji ovlivnilo několik událostí. První z nich jsou teroristické útoky 11. září 2001 a na ně navazující strach z terorismu, což se nejvíce projevilo ve Spojených státech a zemích s vysokým počtem migrantů. Strach příslušníků této mladé generace z terorismu, zejména v západoevropských zemích, ještě více umocnily problémy s integrací vysokého počtu nepřizpůsobivých migrantů z muslimských zemí v létech 2014 – 15. Masovou migraci tehdy způsobila expanze Islámského státu do Sýrie, resp. dalších zemí a přehnaná vstřícnost německé kancléřky Angely Merkelové. Další událostí byla světová ekonomická krize, která trvala od roku 2007 do roku 2012. I tato událost měla na tuto generaci větší vliv v zemích, které zasáhla výrazněji. V poslední době se viditelně zhoršuje i mezinárodní bezpečnostní situace v souvislosti s dobyvačnou expanzí Ruska na Ukrajině. Na klidu této generaci nepřidává ani nárůst vlivu proruských stran v bývalých státech sovětského bloku. Rovněž i rostoucí potenciál komunistické Číny a ekonomická závislost světa na spolupráci s Čínou jsou dalším faktorem, který může mít vliv na tuto generaci, ale zejména na Generaci Alfa, kterou tvoří děti ve věku do 15let.

Suma sumárum, díky těmto faktorům převážná část Generace Z vnímá svět jako nejisté a nebezpečné místo, kde je nutné být samostatný, chovat se ostražitě a spoléhat se sám na sebe. Odborníci se shodují v tom, že Generace Z se na budoucnost dívá s mírnou skepsí, více spoří a opatrněji utrácí peníze než předchozí generace.

Generace Z zároveň jako jediná z generací dává přednost udržitelnosti před ekonomikou. Zdá se být citlivější, emočně méně stabilní, ale zároveň více soustředěná na sebe a přesvědčená o své výjimečnosti.

Otevřela choulostivé téma vlastní identity a tím i respektu k odlišnosti a řadu dalších témat, které jsou tabu pro některé starší generace. Proto ji někteří novináři začali hanlivě nazývat Generací sněhových vloček. Každá sněhová vločka je totiž jedinečná, ale zároveň nesmírně křehká.

Poslední generací, o které toho víme prozatím nejméně, je Generace Alfa. Její příslušníci se začali rodit od roku 2010. Je generací všudypřítomných dotykových obrazovek. Stejně jako předcházející Generace Z jsou její příslušníci někdy nazývání „digitálními domorodci“. Vyrůstají v době chytrých technologií, umělé inteligence, virtuální reality a globalizovaného světa. Do jejich vývoje necitlivě zasáhla pandemie Covid – 19. Ukazuje se, že dlouhé vysedávání v uzavřených místnostech během Covidu v jejich případě vedlo ke ztrátě návyků spojených se zdravým životním stylem.

Daleko vážnějším problémem však je, že dlouhodobým přerušením osobního kontaktu s kamarády a spolužáky došlo i k devastaci jejich komunikačních dovedností. Kromě Covidu do dospívání generace alfa zasahuje i doba klimatické krize a polemiky, které se kolem ní vedou. V posledních létech narůstá riziko válečného konfliktu a ztráty demokratických práv. Děti této generace žijí v matoucím prostředí hybridní války, která činí společenský prostor iracionálním bojištěm, v němž se skoro nikdo nevyzná. Stejně tak je obtížné odhadnout, jaké problémy popsané negativní jevy této nejmladší generaci způsobí. Protože jsou v dětském věku, lze předpokládat, že budou mít na ně větší vliv, než na jiné starší generace.

Příslušníci Generace Alfa žijí v době rychlých technologických inovací. Předpokládá se, že Generace Alfa bude nejvzdělanější generací ze všech. Tato generace by měla trávit více času učením než jakákoliv jiná generace a to především s využitím nových progresivních forem online výuky. Na druhé straně, u této generace narůstá problém přirozené komunikace. Děti této generace místo vzájemné komunikace se dívají do mobilů a stávají se na nich čím dál tím závislejší. Na rozdíl od starších generací, nikoho z této generace nezahlédnete, jak si s ostatními dětmi venku hrají nějaké kolektivní hry. Buď vysedávají doma u počítačů nebo chodí do kroužků, které nahrazují to, co děti dříve spolu dělaly venku. Větší výchovný vliv než rodiče, či učitelé na ně mají influenceři, s nimiž tráví násobně víc času.

Je to generace, která zřejmě přinese technologickou revoluci do všech oblastí života. Očekává se od ní velký pokrok v oblasti zdravotnictví, široké zapojení umělé inteligence do běžného života, nanotechnologií či holografických projekcí. Zároveň tato generace bude muset řešit neblahé dědictví, které jí zanechaly předchozí generace. Zadluženost, nedostatek prostředků pro důchodce, snižující se počet obyvatelstva v produktivním věku, problémy spojené s devastací životního prostředí a změnami klimatických podmínek. Čeká jí také řešení nových bezpečnostních rizik. Má toho od nás naloženo opravdu mnoho, aniž by na tom měla sebemenší podíl.

Tento článek jsem napsal ve snaze přispět k tomu, abychom se pokusili generace, do nichž nepatříme, chápat v širších souvislostech. Zejména ve vztahu k mladším generacím bychom měli spíš přemýšlet nad tím, jak jim lépe porozumět a naučit se s nimi spolupracovat, než je odsuzovat jenom za to, že se nechovají stejně jako my.