Hra s písmenem S aneb co je potřebné k tomu, abyste byli úspěšní

Když si položíme tuto otázku, každého z nás nespíš napadne několik slov, kterými lze charakterizovat úspěšné jedince. Kdybyste si však měli z nich vybrat pouze pět a všechna by měla začínat písmenem S, která by to byla? Já jsem zvolil tato.

Jako první slovo jsem vybral SEBEVĚDOMÍ, protože je výchozím předpokladem k tomu, abychom se dokázali v životě prosadit. Narodili jsme se jako vítězové a sebevědomí je součástí naší přirozenosti. Naopak, nízké sebevědomí je chorobou mysli, která blokuje naši schopnost prosadit se. Za to, že si nevěříme, mnohdy ani sami nemůžeme. Alespoň to platí do té chvíle, než si to uvědomíme. V řadě případů jsme k tomu byli neúmyslně naprogramováni vychovateli, ať už rodiči, učiteli či dalšími autoritami, které v době dětství ovládaly naši psychiku.

Jestliže byl někdo od malička přehnanou výchovou veden k poslušnosti, soustavně napomínán a často slýchával, jak je důležité upřednostnit cizí názor před vlastním, nelze se mu divit, že se v dospělosti stane závislým na tom, co se o něm říká. Pokud ještě k tomu získal přesvědčení, že nemůže být milován takový jaký je, že si lásku musí zasloužit, mohl mu tento neukojený hlad po lásce v kombinaci s ostatním vlivy vzít sebevědomí a zablokovat jeho schopnost prosadit se. Dobrou zprávou je, že se choroba nízkého sebevědomí dá léčit a vyléčit.

Člověku, jehož výkon je omezován determinismem, však nemůžete pomoci tím, když mu řeknete, aby byl sebevědomější. Je to stejné, jako bychom závodníkovi v běhu na 100 metrů poradili, že by měl běhat rychleji. Takováto rada je k ničemu. Ne jiné je to i v případě jedince s nízkým sebevědomím. Aby získal sebevědomí, potřebuje k tomu návod. Ani ten však nestačí. Někteří moji známí přečetli více knih z oboru aplikované psychologie než já a k tomuto tématu absolvovali řadu přednášek a kurzů. Přesto nic z toho na nich nezanechalo významnější stopu. Naopak, s růstem vstřebávaného objemu znalostí se u nich spíš prohlubovala frustrace z toho, že v jejich případě k žádným zásadním změnám nedochází.

Nestačí totiž vědět, jak na to, ale hlavně se tím musíme řídit. Pokud tomu tak není, nelze očekávat žádné změny. Musíme to chtít a aby se nám chtělo, potřebujeme tomu skálopevně věřit. Jedině tak si můžeme vybudovat návyk pozitivního myšlení, který je základním předpokladem pro ovládnutí naší mysli a tím i našeho života.

K tomu, abychom objevili svůj potenciál a mohli jej zužitkovat, potřebujeme se vrátit zpět do dětství. Znovu si přehrát situace, kdy jsme si poprvé začali myslet, že nemůžeme uspět a přeformátovat naše tehdejší reakce tak, aby do nich byly zapracovány naše současné znalosti. Tím se zbavujeme cizích vetřelců, kteří nás od raného dětství ovládají a obtížně se dostávají z hlavy ven.

Abychom měli sebevědomí, potřebujeme se mít také rádi. Položme si otázku: jak můžeme chtít, aby nás druzí milovali, když nemáme rádi sami sebe? Není takovýto požadavek absurdní? Není to formou pohrdání sebou a vším, čím jsme byli přírodou obdařeni? Není to projevem skryté formy pýchy? I když to bude pro někoho znít krutě – kdo sám sebe nemá rád, nezaslouží si, aby byl jinými milován. Dokonce i v Bibli je psáno: miluj bližního svého jako sám sebe. Ne víc a ne méně. Čím víc se naučíme milovat sami sebe, o to víc můžeme v rovnováze milovat druhé. Abychom mohli někoho skutečně nezištně milovat, nejprve potřebujeme najít a posílit vztah k sobě. Jinými slovy řečeno, naučit se milovat sám sebe.

Neméně důležité je vědět, že i my máme právo být milováni. Když se mi narodili děti a vnuci, v tomtéž okamžiku jsem si byl jistý, že bych za ně položil život. Moji lásku si nemuseli a ani nemohli zasloužit. Každý z nás máme totiž právo být milováni už jen proto, že jsme se narodili. A toto právo nám nikdo nemá právo vzít. Mít se rád a být bezpodmínečně milován je jedním ze základních předpokladů k tomu, abychom si vybudovali zdravé sebevědomí a stali se osobnostmi, které svobodně rozhodují o svém životě. Člověk, který není milován nebo není schopen nezištně milovat, může sice navenek působit sebevědomě, ale ve skutečnosti se za jeho sebevědomým projevem skrývá komplex méněcennosti a neukojitelná touha být oceňován jinými lidmi.

Samotné sebevědomí nestačí k tomu, abychom byli úspěšní. Potřebujeme věřit, že investování času a peněz do konkrétních činností nám přinese očekávaný zisk ať už v podobě majetkových hodnot nebo jiných výhod. Jinými slovy řečeno, potřebujeme si věřit neboli mít SEBEDŮVĚRU. Jak se pozná, že ji máme? Jednoduše. Tím, že jsme ochotni riskovat neúspěch, či ztrátu.

Ten, kdo nemá sebedůvěru, se podobá člověku, který klečí před krbem a prosí jej: „dej mi nejprve teplo a já ti za to dám dřevo.“ Lidé, kteří nepřikládají do krbu, mohou mít k tomu různé důvody. Některé blokují dosavadní negativní zkušenosti, jiní postrádají potřebné znalosti či dovednosti. I když to zní absurdně, většina lidí čeká na zázrak, který z nich udělá úspěšné jedince a nastartuje jim chuť na sobě pracovat.

Chtějí mít jistotu, že uspějí, ačkoliv ji nikdy předem nemohou získat. Je to stejné, jako byste chtěli pracovat v zahraniční firmě, kde se hovoří výhradně anglicky a očekávali, že vás přijmou i bez znalostí angličtiny. Naivně doufáte, že jim postačí váš příslib, že se začnete učit angličtinu, jakmile vás přijmou. Žádný úspěšný člověk nehraje na jistotu. Úspěšní lidé vědí, že bez rizika nemohou očekávat zisk, ale zároveň jej umí svými aktivitami minimalizovat. Vědí také, že potřebují být připraveni na chvíli, kdy se před nimi vyskytne příležitost, aby ji mohli zužitkovat a jejich investice se jim s úroky vrátila zpět. Prostě pevně věří, že tato příležitost přijde.

Děláme totiž jenom to, v čem vidíme smysl neboli čemu věříme. Pokud neděláme to, co bychom měli, je to nejspíš z toho důvodu, že tomu nevěříme.

Věřit znamená chovat se tak, jako by to, v co věříme, bylo skutečné. Když jdu zmáčknout vypínač, abych rozsvítil či zhasl žárovku, věřím, že se tak stane. Nemohu si tím být jistý. Udělám to, protože věřím, že vypínač i proud budou fungovat. Když si před spaním připravuji oblečení na druhý den, věřím, že přežiji noc. Jinak bych to nedělal. To, jestli něčemu věříme, poznáme jedině podle toho, co děláme. Uvěřit tomu, že to, co děláme, má smysl, je mnohdy mnohem těžší, než samotná cesta za vysněným cílem.

Na sebedůvěru se můžeme dívat z různých úhlů pohledu. Položme si otázku. Jak může někdo, kdo si nevěří, chtít, aby mu věřili druzí? Není to od něj nefér? Postrádáte-li sebedůvěru, nemůžete přece očekávat, že vám někdo bude věřit natolik, aby vám svěřil zodpovědný úkol. Hledáme-li pro něj vhodného adepta, nejspíš vybereme člověka, který je odborně kompetentní, spolehlivý, ale zároveň si věří, že daný úkol zvládne na jedničku. Problém spočívá v tom, že se skutečný důvod odmítnutí mnohdy ani nedozvíme. Tím se dostávám k třetímu slovu, které je neméně důležité pro ty, kteří chtějí být trvale úspěšní.

je třetí slovo v pořadí, které z mého úhlu pohledu charakterizuje úspěšného člověka. Podle Kena Blancharda zpětná vazba je snídaní šampionů. K tomu slavný obchodník Zig Ziglar dodává: „zpětná vazba, stejně jako sprchování, není pochopitelně trvalá. Je to něco, čemu byste se měli věnovat pravidelně.“

Položme si otázku – proč je zpětná vazba tak důležitá? Naše podvědomá mysl je skvělý advokát. Aby nás udržela v psychické rovnováze, cokoliv provedeme, vždy nás obhájí a ospravedlní. Cena, kterou za tuto zdánlivě milosrdnou autosugesci platíme, je vysoká. Tím, že je naše jednání potřebné přeinterpretovat, stáváme se postupně slepými vůči všemu, co neděláme správně. Aniž bychom si to uvědomovali, jsme zajatci sebe sama. V lepším případě vidíme pouze stíny toho, co v nás zanechává negativní emociální stopu. V horším zcela opačnou stranu reality. Problém spočívá v tom, že tomu, co vyprodukuje naše podvědomí na obhajobu našeho jednání, skutečně věříme.

Odsouzení zločinci jsou toho zářným příkladem. Za jejich selhání téměř vždy může jejich oběť. Ne jinak je tomu i v našem případě. Jen si to neuvědomujeme nebo spíš nepřipouštíme.

Zkreslené sebevnímání logicky vyvolává zkreslené reakce. Vzniká tím začarovaný kruh nedorozumění, který může zastavit váš růst nebo jako tornádo vám zcela zničit kariéru. Coby kouč manažerů a obchodníků dokážu mnohým z nich pomoci. Nikomu však, kdo není schopen své jednání věrohodně, bez emocí a dostatečně přesně popsat.

Abyste byli schopni přijímat zpětnou vazbu, potřebujete dosáhnout toho, aby vás nezraňovaly chyby, kterých se dopouštíte. Naopak. Měly by se stát jedním z klíčových nástrojů vašeho profesního i osobního růstu. Každému, s kým hovořím, častokrát opakuji: „chyba nikdy není v tobě, ale v tom, co děláš. Dá se to udělat lépe. Je to tvoje rezerva a je dobře, že jsme ji objevili.“ Nejhorší stav, jakého člověk může dosáhnout je, když neví, co by mohl udělat lépe. Tím končí nejen jeho progres, ale zároveň se tím zastaví i tvorba dopaminu, který je potřebný k tomu, abychom na sobě pracovali s chutí.

K tomu, abychom měli kvalitní zpětnou vazbu nám mohou vydatně pomáhat i lidé, s nimiž přicházíme do styku. Bývají však k nám natolik upřímní, nakolik jsme schopni jejich upřímnost ocenit. Pokud vás upřímnost zraňuje, neočekávejte, že vám budou o vás sdělovat vše tak, jak to vidí a cítí. Upřímnost není povinností a ani zdvořilostí. Upřímnost je odměna. Musíte si ji zasloužit!

To, že se nám daří identifikovat nedostatky, tedy rezervy, je pozitivní zpráva. Nyní se můžeme soustředit na to, abychom jeden nedostatek za druhým postupně vyřešili a vytvořili si potřebné efektivní návyky, které zabrání recidivě. Problém totiž nespočívá v tom, že děláme chyby, ale že je opakujeme a tím i upevňujeme.

Aby byl člověk schopen sebereflexe, potřebuje k tomu mít ještě jednu vlastnost a tou je pokora. Často se stává, že s úspěchem vystřelí ego jedince do takových výšin, že jej ovládne pocit, že se z něj stal neodolatelný alfa samec s patentem na rozum. Jak se říká, pýcha předchází pád. S čím větší výšky padáte dolů, o to je dopad tvrdší a bolestnější. Nemusí však k němu nutně dojít, pokud s růstem vašeho ega poroste i míra pokory doprovázená úctou k lidem, kteří vám pomáhají na cestě k úspěchu. S růstem vaší výkonnosti a znalostí by se měly zároveň odhalovat další rezervy, o kterých jste dříve nevěděli a ani netušili, že existují. A to bez pokory dost dobře nejde.

Starořecký filosof Sokrates na sklonku svého života pokorně prohlásil „vím, že nic nevím.“ Jsem přesvědčený o tom, že každý moudrý úspěšný člověk dospěje k podobnému názoru. Jenom ignoranti, kteří ničemu nerozumí, v sobě pěstují přesvědčení, že rozumí všemu.

Na jedné straně byste měli být neskromní, vytyčovat si vysoké cíle, které odpovídají vašemu potenciálu, ale na straně druhé pokorní. Tím se dostávám k čtvrtému slovu začínajícímu písmenem „S,“ které je neméně důležité, protože jím definujeme svůj charakter. Tím slovem je

Úspěch nemá žádnou cenu, pokud se úspěšným stane člověk, kterým jste nikdy nechtěli být. Jak se říká, padouchem se nestáváme ze dne na den. I úplný ztroskotanec bez domova byl kdysi malé roztomilé dítě plné snů. S přispěním okolí postupnými krůčky formoval svoji osobnost, až nakonec dospěl do stavu, kým je nyní. Stejně nenápadně měníme sami sebe svým myšlením a každodenní činností.

Dvacet let jsem pracoval v oboru finančního poradenství. Byl jsem svědkem mnoha osobních proměn, a ne každá z nich byla pozitivní. Někteří sice udělali velkolepou kariéru, ale troufám si říct, že na začátku nechtěli být tím, kým se stali. Svůj charakter totiž nejlépe ověříte v situacích, kdy stojí proti sobě něco, po čem toužíte, např. peníze, a fér jednání. Zvolíte-li peníze, zvolili jste tím zároveň i cestu ke změně svého charakteru. Téměř každý, s nimiž jsem hovořil, dokázal své evidentní přešlapy popsat tak, že z nich vycházel jako hrdina nebo oběť. To však neznamená, že si lidé, kteří se vydali touto cestou, dokážou svůj úspěch náležitě vychutnat a už vůbec ne, že jsou v životě šťastní. Mnohdy se podobají psovi, který nepřetržitě honí svůj ocas a nikdy jej nedožene.

Jestliže se chcete stát nejlepší verzí sebe sama, pak je zapotřebí stanovit si pevné životní zásady, které budete za všech okolností dodržovat a uspořádat si své priority. Vytvoříte si tím mantinely, které se stanou mezními podmínkami na vaší cestě za úspěchem. Mít sebeúctu v praxi znamená odmítnout návrhy, které sice vedou k cíli možná o dost rychleji a efektivněji, ale cestou, kterou jste se nechtěli vydat. Jedině tak si můžete sami sebe vážit a nebude Vám dělat problém podívat se na sebe do zrcadla.

Pokud však pravidla, která tvoří základy vaší osobnosti porušujete, položte si tuto otázku. Jak bychom mohli chtít, aby si nás lidé vážili, když si nevážíme sami sebe? Kdo si sám sebe neváží, nezaslouží si úctu druhých. Vážit si sám sebe totiž znamená naučit se říkat NE v situacích, kdy je to, po čem toužíme, v rozporu s našimi životními zásadami, či prioritami, které jsme si sami vytýčili. To nejdůležitější slovo charakterizující úspěšného jedince jsem si nechal na konec a je jím

Abychom mohli zvyšovat úroveň svého sebevědomí, sebedůvěry, sebeúcty a současně posilovat schopnost přijímat zpětnou vazbu, potřebujeme mít pod kontrolou svoje myšlení. Mentální sebedisciplinou vše začíná.

Podle Budhy „jsme to, co si myslíme. Všechno, co jsme, vzniká z našich myšlenek. Svými myšlenkami tvoříme svůj svět.“ Mít pod kontrolou svoje myšlení znamená uvědomit si, že každou myšlenku můžeme zastavit a nahradit jinou. Potřebujeme pouze vědět, na co máme myslet. Co do své mysli zasejeme, to sklidíme. Pokud člověk přemýšlí o ničem, stává se podle Earla Nightingala ničím. Naopak, výsledkem disciplinovaného myšlení je životní úspěch.

Rozhodující je tedy náš postoj k životu a sobě samotnému. Zdali máme pozitivní postoje a tím i myšlení, anebo vidíme svět opačnou optikou. Zdali jsme proaktivní lidé, či reaktivní. Zdali opravdu chceme být úspěšní. A právě v tom spočívá jádro problému. Arthur Schopenhauer kdysi prohlásil „všechno na světě můžete chtít, jenom nemůžete chtít, aby se vám chtělo.“

Vyústěním sebediscipliny myšlení je sebedisciplina jednání. Nejvzácnějším zdrojem na světě je váš čas. Neustále z něj ukapává a nelze jej ničím nahradit. Čas nemůžeme řídit. Můžeme však řídit to, co v něm děláme. Pokud se soustřeďujeme na události, které nemůžeme ovlivnit nebo svůj čas investujeme do méně důležitých záležitostí, nedosáhneme žádného pokroku. Jakmile ztratíme nad časem kontrolu, vždy to má dopad na úroveň našeho sebevědomí. Sníží se tím také úroveň naší sebedůvěry a tím i sebeúcty. Mít čas pod kontrolou znamená zavést do své každodenní praxe efektivní návyky, které jsou finálním produktem našich pozitivních myšlenek. Jedině tehdy si můžeme být jistí, že se nám podařilo ovládnout svoji mysl a tím uvolnit potenciál osobnostního růstu.