Partnerské krize a trojúhelníky lásky

Podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) rozvodem končí zhruba dvě z pěti uzavřených manželství. V roce 2025 soudy v ČR pravomocně rozvedly 21,2 tisíce manželství. Průměrná délka manželství, která skončí rozvodem, činí 13,5 roku. K rozpadu svazku nejčastěji dochází po třech až pěti létech od svatby. Podle oficiálních statistik nejčastějším důvodem rozvodu je dlouhodobé odcizení manželů a rozdílnost povah. Teprve na dalších místech jsou nevěra, nezájem o rodinu, závislosti a zlé nakládání.

Tato data by měla být varováním pro každý začínající partnerský vztah zalitý sluncem. Otázkou je, zdali existuje nějaký recept na dlouhý a šťastný partnerský život. Troufám si říct, že ano. Sám jsem toho důkazem. V době, kdy jsem psal tento článek, moje šťastné manželství již překonalo 41 let trvání a zdá se, že jeho stabilitu i v budoucnu jen tak něco neohrozí. Rád bych se s vámi podělil o své mnohaleté zkušenosti a zároveň vás seznámil s Triangulární teorií lásky představitele kognitivní psychologie Roberta Sternberga, s níž se plně ztotožňuji.

Chce-li v partnerském vztahu prožít šťastný život, smiřte se s tím, že vaše soužití nebude po celou dobu jenom šťastné. Partnerské vztahy mají s byznysem jedno společné. Provázejí je krize. Partnerský vztah prochází čtyřmi až pěti standardními fázemi, z nichž každá sebou nese riziko jeho předčasného ukončení.

První partnerská krize přichází už po pár měsících vztahu a to v době, kdy náš mozek přestane být ovládán biochemií zamilovanosti. Lidé obvykle pojem zamilovanost zaměňují s láskou. Ve skutečnosti zamilovanost je více formou sebelásky než opravdové lásky k partnerovi. To, že po někom toužíme, ještě neznamená, že jej máme rádi. I když to vypadá, že jej bezmezně milujeme, ve skutečnosti si jej sobecky přejeme vlastnit a nechceme se o něj s nikým dělit. Jak jinak by bylo možné vysvětlit, že po rozchodu odmilovaná dvojice si mnohdy nemá co říct, natožpak vyjít jeden druhému vstříc. Takováto opičí láska má blíž k nenávisti, než k opravdové lásce a častokrát jí také končí. Stejně tak málokterý zamilovaný člověk je ochoten vzdát se osoby, do níž se zamiloval, i když ví, že by byla šťastnější bez něj. S jistou nadsázkou můžeme tedy říct, že k tomu …

Opravdová láska totiž není otroctví, v němž jeden druhého vlastníme, ale sounáležitost dvou svobodných osobností, kteří se vzájemně respektují a přitom fungují sladěně jako jedno tělo. Jejich vztah vytváří pro oba synergii - přidanou hodnotu, která dává jejich vztahu smysl.

K tomu ale potřebujete sundat si růžové brýle a spatřit svého partnera takového, jaký ve skutečnosti je. Ne jakého nám ukazuje koktejl chemických látek, který ovládá mysl zamilovaného člověka. Častokrát se stává, že vlastnosti partnera, do nichž jsme se zamilovali, začneme po odmilování přímo nesnášet. Jakmile se působení dopaminu, fenylethylaminu, či norepinefrinu v mozcích obou partnerů oslabí, způsobí to prozření, které může vyvolat první partnerskou krizi. Provází ji změna chování obou partnerů. Na povrch začnou vyplouvat jejich doposud neviditelné charakterové vlastnosti a potlačené potřeby. Začíná boj o vybudování nových pozic.

Druhá krize nastává v době, kdy si partneři vzájemně zevšední. Přichází kolem třetího až pátého roku vztahu, jakmile se stane stabilním a předvídatelným. Partneři mají pocit ztráty svobody, aniž by došlo k jejímu vykompenzování. Díky každodenní rutině začnou prožívat nudu. Častokrát dochází k vzájemnému oslabení sexuální přitažlivosti. Mění se i jejich osobnost. Začínají spolu soupeřit o to, čí potřeby a pravidla budou ve vztahu dominovat.

V souběhu s touto krizí stereotypu a moci může probíhat v pořadí třetí krize, která je spojená s příchodem dětí a rodičovstvím. Tradičně se mluví o „sedmileté krizi“, která začíná narozením prvního dítěte. V té době partneři řeší dramatický úbytek času na sebe i na partnera. Romantický vztah se mění na management řízení chodu domácnosti. Partneři se cítí být unaveni, prožívají nedostatek intimity a mnohdy u nich začne převládat pocit, že jsou spíš spolubydlící než milenci.

Ani tato krize po jejím překonání obvykle nebývá poslední. Jakmile se děti partnerů osamostatní, může se projevit syndrom prázdného hnízda. Pokud byl jejich vztah udržován jen kvůli dětem, partneři zjistí, že si nemají co říct a že se z nich stali cizinci. Musí tak znovu hledat a najít společný smysl života.

Přesně toto se kdysi stalo mým rodičům. Mám dvě sestry. Všichni tři jsme se narodili těsně po sobě a těsně po sobě jsme také vstoupili do manželství. V té době si můj otec začal uvědomovat, že v prázdném bytě žije s ženou, s níž si nemá co říct. Zatímco on byl intelektuál s hlavou v oblacích, moje matka byla prostá žena s jednoduchým praktickým uvažováním. Tehdy svoji pozornost přeorientoval na kamarádku mé sestry a nešťastně se do ní zamiloval. Kromě toho, že jeho dalším počínáním navždy toxicky nakazil vztah k mé matce, jeho chování mělo ještě jeden závažný důsledek. Přestali jsme si jej vážit jako dřív. Do té doby byl pro mě nedostižným vzorem a někým, komu jsem bezmezně věřil a o koho jsem se vždy mohl opřít. Najednou se naše role vyměnily. Byl to můj otec, který u mě hledal porozumění a oporu.

Říkáte si, proč si nedopřát trochu lásky alespoň v poslední etapě života? Vždyť žijeme pouze jednou. Souhlasím. Každý je sám strůjcem svého štěstí. Zároveň však neseme plnou odpovědnost za důsledky, které tím způsobíme. Nelze po nikom chtít, aby vás miloval nebo si vás vážil, pokud to vylučuje vaše jednání. Pozitivní na této sdílené zkušenosti je, že jsem se zařekl, že nikdy nedopustím, abych se v závěrečných létech svého života choval jako on.

Poslední a nejnebezpečnější krizí v partnerských vztazích totiž bývá právě krize středního věku spojená se stárnutím. Je to krize zavírajících se dveří. Muž či žena si začnou uvědomovat, že přichází poslední příležitost k výměně životního partnera nebo zažít ještě s někým dobrodružství. Zatímco na muže „druhá míza“ obvykle přichází mezi padesátým až šedesátým rokem věku, u žen tento proces startuje těsně po čtyřicítce. Hlavním problémem této krize bývá nevěra, která může otřást celým vztahem, což se koneckonců přihodilo i mým rodičům.

Poslední dvě krize jsou krizemi identity vztahu. Teprve po jejich překonání může následovat finální stadium VZÁJEMNOSTI, kdy si partneři začnou zbytek života užívat a společně dovršují svůj vztah. Mojí hlavní odměnou za udržení a rozvíjení vztahu s manželkou a mými dětmi je jejich úspěšný život a bonus v podobě úžasných vnoučat, kterých si nyní mohu do sytosti užívat. Slavný americký psycholog Abraham Maslow tuto potřebu nazval S E B E T R A N S C E N D E N C E. Definoval ji jako potřebu dosažení životního štěstí, přispění následující generaci a na sklonku života ji zařadil na samotný vrchol pyramidy lidských potřeb. Dokazuje to i tento článek, k jehož napsání jsem se odhodlal právě z těchto důvodů.

Pro každou partnerskou krizi přitom platí, že při jejím prohlubování je mnohdy jednodušší vztah ukončit a navázat nový vztah s někým jiným, než se snažit krizi překonat. Proto je mezi námi řada těch, kteří nejsou schopni dlouhodobě si udržet žádný vztah. Pokračovat ve vztahu má v těchto případech smysl jedině tehdy, když jsou oba partneři schopni dohodnout se na takových změnách, které úroveň vztahu posunou minimálně o jeden level výš, než byl před vznikem jeho krize.

Některým partnerským krizím se dá předejít nebo vytvořit podmínky pro to, aby měly mírnější průběh bez decimujících účinků. Pojďme se nyní společně zamyslet nad tím, co je základem pevného šťastného partnerského vztahu.

Má-li jakýkoliv vztah fungovat a být schopen překonávat krize, je zapotřebí, aby měl pevné základy. Tvoří je silná partnerská D O H O D A  a z ní vycházející O D D A N O S T jeden druhému. Chceme-li s někým strávit celý život, měli bychom jeden druhého nejen poznat, ale skutečně se vzájemně potřebovat. Sdílet jeden s druhým stejné životní hodnoty, neboli řídit se stejnými životními zásadami. V neposlední řadě bychom měli mít i stejné pořadí nejvýše postavených priorit.

Za každé situace bychom měli dokázat konkrétně a jasně odpovědět na otázku, proč jsme si pro život vybrali zrovna tohoto partnera a ne někoho jiného. Určitě by to nemělo být kvůli jeho uhrančivým očím nebo jejím hezkým tvarům těla.

První dva, možná i tři roky vztahu se zdá, že rozdílné pořadí priorit nehraje důležitou roli. Takto to vypadá až do doby vzniku krize stereotypu a problémů spojených s rodičovstvím. Vážné dilema ohrožující vzájemný vztah partnerů obvykle vzniká až ve chvíli, kdy je zapotřebí rozhodnout, co bude mít přednost - zdali rodina, kariéra či jiná prioritní potřeba jednoho z partnerů.

Oba partneři např. mohou postavit kariéru a rodinu na první dvě místa žebříčku svých priorit. Jestliže však mají pořadí těchto priorit obrácené, může to vyvolat konflikt.

Pokud např. umístíte rodinu před kariéru, vytvoříte tím podmínky pro pohodové vztahy v rodině. Pravděpodobně se však budete vzdávat příležitostí kariérního růstu, když to bude v rodině vytvářet komplikace. Na druhé straně, to, že jste se kvůli rodině či svému partnerovi vzdali možností kariérního růstu můžete jednou litovat. Výčitky typu „kde já jsem mohl být, kdybych …“ nejsou výjimečné a setkáváme se s nimi mnoha vztazích.

Na druhé straně, ne každý toho lituje. Toto je např. i můj případ. Dokázal jsem se vzdát slibně se rozvíjející kariéry jenom proto, že bylo pro mě tehdy důležitější věnovat více času manželce a svým dětem, než stát se známou významnou osobností. Nutno podotknout, že jsem toho nikdy v životě nelitoval a jsem přesvědčený, že to bylo jedno z nejrozumnějších rozhodnutí, která jsem ve svém životě učinil.

Pokud má někdo na prvním místě kariéru před rodinou, může snadněji dosáhnout významného postavení v práci. Cena kariérního růstu však může být velmi vysoká, protože může destabilizovat rodinné vztahy. To však neznamená, že byste měli odmítat příležitosti k povýšení svého postavení v práci nebo v jiné oblasti. Bez špičkových vědců, kteří svůj život obětovali vědě, bychom dnes nemohli žít v bezpečí a ani v blahobytu. Stejně tak bychom byli ochuzeni o řadu uměleckých děl excentrických umělců, kteří svému umění obětovali život.

Pokud se však rozhodnete jít touto cestou, měli byste jednak mít svého partnera na své straně, ale hlavně vaše počínání by mělo být v souladu s nastavením jeho priorit. Když se nad tím zamyslím, nikomu z mých kolegů, kteří se rozhodli jít za svým úspěchem, se nepodařilo udržet partnerský vztah. Stejně tak může vzniknout problém, když oba partneři mají stejně vysoké ambice, které vyžadují ústupek druhé strany.

Nezáleží tedy na tom, zdali máte rodinu či kariéru na prvním místě, ale na tom, jak jste ve svých prioritách sladěni se svým partnerem. Pokud je pro vás na prvním místě např. zplodit a vychovat hodně dětí, kdežto váš partner chce maximálně jedno dítě, a ještě před tím procestovat celý svět, pak je zřejmé, že si zaděláváte na velký problém. Nejde totiž jen o to, že spolu chcete být, ale hlavně musíte vědět …

Neméně jsou důležité životní zásady, které tvoří mantinely pro vaše jednání a definují vaši osobnost. Partneři se mohou různit v mnoha věcech, ne však v morálních zásadách. Tedy v tom, co považují za správné, smysluplné a čím se v životě řídí. Člověk, který nedělá podrazy si nejspíš nebude v životě rozumět s podrazákem. Stejně tak pro dobrosrdečného člověka bude těžké milovat a vážit si sobce.

V praxi se setkávám s případy žen, které díky nešťastné výchově část života prožily v zajetí komplexů méněcennosti a instinktivně si vyhledaly partnera, o kterého by se mohly opřít. Nespíš z toho důvodu měli tendenci zamilovávat se do pánů tvorstva mdlého rozumu. Jakmile však začalo růst jejich sebevědomí, začaly se měnit i jejich preference. To, co kdysi na svém partnerovi obdivovaly, rázem přestávalo hrát svoji roli. Úbytek své ceny časem vycítili i jejich partneři. Obvykle nedokázali pochopit, co způsobilo proměnu chování jejich partnerek a většinou zareagovali opačně než by měli. Tím ještě víc urychlili destrukční proces jejich vztahu.

Z tohoto důvodu je nanejvýš žádoucí, aby partnerský vztah ještě před závazným úkonem jako je sňatek či založení rodiny hodnotově dozrál a hlavně překonal alespoň první stadium zaslepené zamilovanosti. Chození s partnerem by mělo být chápáno jako vzájemné testování schopností společného soužití i v pozdějších fázích života. Rozchod, i když sebou přináší bolest, je užitečným nástrojem a důkazem toho, že by jejich vztah pravděpodobně nedokázal překonávat krize. Jejich případné selhání tak nemusí odnést jejich děti, které by zřejmě jejich vztah vyprodukoval.

Druhou podmínkou pro dlouhodobé fungování partnerského vztahu je I N T I M I T A. V ideálním případě by partnerský vztah měl být založený na vzájemné důvěře a naprosté otevřenosti. Partner by měl být nejbližším člověkem, kterému dokážeme svěřit všechna naše tajemství, aniž by to ohrozilo náš vztah.

Potřeba být pochopen, a mít k někomu blízký vztah zároveň patří k základním lidským potřebám. Kdo jiný by nás měl nejlépe chápat, než náš životní partner?

Zdá se to být samozřejmé, ale je tomu tak u většiny partnerských vztahů i ve skutečnosti? Skutečně v partnerském vztahu platí pravidlo - čím déle s někým žiji, o to víc jej znám?

I když to má svoji logiku, opak většinou bývá pravdou. A to minimálně ze tří důvodů.

1️⃣ Partneři, kteří se mají rádi, a kterým záleží na jejich vztahu, nechtějí jeden druhého trápit. Z tohoto důvodu záměrně před sebou zamlčují některé informace, které by jejich partner nemusel pochopit nebo by mu mohly ublížit a tím ohrozit stabilitu jejich vztahu. Běžně se stává, že kamarádi vědí o vás víc pikantních informací, než váš partner. Paradoxní na tom je, že náhodné odhalení zatajených informací před partnerem ohrožuje stabilitu jejich vztahu víc, než jejich samotný obsah.

2️⃣ V průběhu života se vyvíjíme a není vyloučeno, že se začneme od našeho partnera svým fyzickým vzhledem, touhami, či preferencemi vzdalovat, což se obtížně komunikuje s někým, kdo nás chce mít takového, jakým jsme byli na začátku vztahu. Partner by takovouto změnu nemusel přijmout. A tak v partnerských vztazích se často stává, že neřešené problémy tohoto typu začnou sedimentovat do doby, kdy i nějaký malý podnět spustí velkou lavinu s destruktivními účinky.

3️⃣ Třetím důvodem, proč se partneři po létech znají méně než dřív je, že partnerský vztah zákonitě prochází několika vývojovými stádiemi a v každém z těchto stádií se mění naše chování vůči partnerovi.

K tomu, aby náš vztah s partnerem byl opravdu šťastný, potřebujeme, aby splňoval ještě jednu podmínku. Aby byl pro oba partnery energeticky výživný a naplněný V Á Š N Í. Důležitou roli v tomto ohledu sehrává nejen kvalitní sex, ale i to, zdali nás baví s partnerem trávit volný čas.

Zdali máme nějaké společné zájmy, témata, okruh přátel, apod. Zdali se na sebe těšíme a plánujeme si společné aktivity. Bez těchto pozitivních emočních prožitků by se náš vztah proměnil na přátelství, které sice za určitých okolností může pro nás znamenat víc, než láska.

Na druhé straně, ne pro každého je takovýto druh lásky postačující, což platí dvojnásobně, tvoříte-li věkově mladý pár.

Pod vlivem euforie v období zaslepené zamilovanosti jsme schopni se partnerovi v čemkoliv přizpůsobit. Jakmile náš mozek přestane pro nás produkovat gigantické dávky hormonů zamilovanosti, může se tím zároveň snížit i naše vstřícnost vůči partnerovi a míra tolerance vůči jeho odlišným zájmům. Totéž může nastat i na druhé straně.

Najednou se může ukázat, že oba partneři mají naprosto odlišné zájmy a příliš málo společných témat, aby si měli co říct. Jejich vztah se tím začne víc podobat sourozeneckému vztahu, než partnerskému.

Stejně tak asi dlouhou dobu nepřečká romantická láska, pro níž je charakteristické vytvoření důvěrného emotivně silného vztahu založeného na společných zájmech, ale postrádajícího shodu v základních životních postojích.

Oba partneři se sice mají rádi, ale zároveň nedokážou nebo z různých důvodů nemohou spolu žít.

Tento typ lásky je charakteristický pro nezávazné milenecké vztahy, v nichž mohou být partneři sobě oddaní pouze na platonické úrovni.

Stává se také, že oba partneři se do sebe zamilují a zároveň se dívají na svět ze stejného úhlu pohledu. Nicméně, před sebou něco důležitého skrývají. Může se jednat o nějaké nestandardní potřeby, pro něž by druhý partner nemusel mít pochopení, zdánlivě nepodstatný kritický postoj k chování partnera nebo často i o nevěru.

Neupřímnost provází také mnohé milenecké vztahy založené na nerealistických vizích společného života. Tyto nešťastné lásky mnohdy mívají ve vztazích fatální účinky.

Chceme-li být tedy v partnerském vztahu dlouhodobě šťastní, měli bychom mít s partnerem sladěné životní postoje, udržovat s ním otevřenou komunikaci založenou na vzájemné důvěře a také s ním soustavně prožívat krásné chvíle. A samozřejmě chovat se k sobě fér.

Někde na pomezí všech těchto tří komponentů se nachází vyvážená láska. Její velikost je přímo úměrná úrovni každého z nich. Co když se ale stane, že se něco ve vztahu pokazí? Prostě z nějakého důvodu si přestanete rozumět?

V takovémto případě, dokážete-li spolu otevřeně komunikovat, stačí pouze naslouchat jeden druhému a snažit se jej pochopit. Když obě strany mají upřímný zájem problém vyřešit, může jejich vztah vzniklou krizi nejen překonat, ale posunout i na vyšší úroveň.

Pokud se zamyslíme nad tím, z jakých důvodů vznikají partnerské krize, můžeme jim vhodnou prevencí předejít nebo alespoň zmírnit jejich průběh.

Základním předpokladem pro překonání jakékoliv partnerské krize je, když oba partneři stále vědí, proč spolu chtějí žít. Měli by tvořit vztah svobodných osobností, které se rozhodly strávit spolu život ne proto, aby se vzájemně podpírali, ale hlavně z důvodu, aby jejich vztah každého z nich něčím obohacoval.

Pro překonání jakékoliv partnerské krize jsou důležité dvě podmínky.

1️⃣ Základní podmínkou je, aby si oba partneři byli stále názorově blízcí, měli totožné životní zásady, uspořádání priorit a zároveň byli pevně odhodláni zachránit svůj vztah a překonat všechny vzniklé překážky.

Pokud se však partneři v základních otázkách existence jejich vztahu vzdálili, je těžké jej restartovat. Takovýto vztah nemůže vytvářel synergii a potenciál stability. A to ani tehdy, mají-li spolu děti. V takovýchto případech je pro děti škodlivější setrvávat v toxickém prostředí partnerských střetů, či mrazícího chladu, než v podmínkách regulovaného odděleného rodičovství.

2️⃣ Názorová a hodnotová blízkost obou partnerů není jedinou podmínkou pro vyřešení jakékoliv partnerské krize. Oba partneři by si měli položit otázku, zdali o sobě vědí vše podstatné a hledat na ni odpověď. Zkrátka, potřebují si všechny problémy upřímně a otevřeně vyříkat tak, aby se mohli vzájemně pochopit. A to mnohdy není jednoduché. Může to být dokonce posledním hřebíčkem do rakve jejich vztahu.

Často jde o velmi citlivé otázky, jako je utajovaná nevěra, dlouhodobý řetězec lží a polopravd nebo i jiné druhy podrazů. Samotné otevření některé z těchto otázek může znamenat okamžité zhroucení vztahu. Nicméně, pokud jsou tyto utajené skutečnosti zdrojem vztahových problémů, nemůže dojít k jeho resuscitaci bez toho, aniž by se partner dozvěděl pravdu.

Právě z tohoto důvodu se někteří partneři obracejí na vztahového psychologa, který plní roli jejich mediátora. Na začátku nejspíš s nimi uzavře dohodu. První podmínkou spolupráce na řešení jejich problému bývá ujištění, že vědí proč spolu chtějí žít. Druhou podmínkou, že jsou odhodláni udělat vše, co je potřebné, pro obnovení vzájemné důvěry.

Partnerský vztah nemá totiž smysl restartovat, pokud by si partneři chtěli ponechat ve skříni kostlivce. Z tohoto důvodu je základem takovéto dohody společný závazek obou partnerů, že budou k sobě naprosto otevření a že svůj vztah neukončí dříve, než za rok, či v  jiném dohodnutém termínu. A to navzdory tomu, že po otevření Pandořiny skřínky se jejich vztah zřejmě ještě víc zhorší. Obzvlášť těžké je to pro toho, kdo se má vzdát někoho, do něhož je zamilovaný a upřednostnit svého partnera, který pro něj ztratil svoji přitažlivost. Závazná časová lhůta pro udržení vztahu je obvykle třetí podmínkou spolupráce se vztahovým psychologem.

Partneři tak organizovaně procházejí peklem, které si pro sebe sami vytvořili. Během této procházky se s přispěním průvodce o sobě dozvědí vše, co před sebou tajili mnohdy i celá léta. Tím zároveň dojde k pročištění vzduchu, který otravoval jejich mysl a k vytvoření podmínek pro otevřenou komunikaci.

Vstřebat a dokázat přijmout všechny choulostivé informace vyžaduje čas. Díky působení tzv. hédonické adaptace, tj. přirozené super schopnosti člověka postupně utlumit jakoukoliv bolest i radost, existuje reálná naděje, že se oba partneři dokážou smířit s tím, co jeden druhému udělali a obnovit vzájemnou důvěru. Chce to jen čas a mentální sebedisciplinu. Tím ale proces rekonvalescence jejich vztahu nekončí. Důležité je do vztahu zapojit pozitivní vášeň, aby je jejich soužití znovu začalo bavit.

Šrámů, které si partneři vzájemně uštědřili, se asi nikdy nezbaví, ale dá se s nimi žít, pokud se zahojí a nebudou do nich vrtat. Opět tak může soužitím partnerů vzniknout synergie, která je základem pro smysluplné fungování vztahu.