Článek
Myslím, že nejsem sám, kdo pokaždé při narození zahořel láskou ke svému dítěti i vnoučeti. Láskou tak silnou, že jsem schopen bez váhání za něj položit život. A tuto lásku ke každému ze svých potomků cítím dodnes. Žádné z mých dětí a ani vnoučat si ji nemuseli zasloužit. Tím důvodem, proč je tolik miluji je pouhý fakt, že se narodili. Nemuseli a nikdy nebudou muset pro moji lásku nic jiného udělat. Ani my nemusíme. Příroda to zařídila za nás. Podobně jako u jiných zvířat, láska k potomkům je součástí naší přirozenosti. Jen si to mnohdy neuvědomujeme, anebo svým chováním lásku k dítěti zpochybňujeme.
Na lásku totiž každý z nás máme nárok už jenom proto, že jsme se narodili. A nikdo, ani rodič či prarodič, nemá právo nám ji upřít.
Jinými slovy řečeno, pokud má dítě pocit, že jej rodič nemiluje, není to jeho problém, ale problém jeho rodiče. Jeho povinností je totiž milovat své dítě za všech okolností, ať udělá cokoliv nebo se chová jakkoliv.
Říkáte si, jak mám milovat své dítě, když se chová jako zlosyn? Ano, i tehdy. Je to mnohdy jedinou šancí, jak mu pomoci vrátit se na správnou cestu. Častokrát se stává, že hlavní příčinou řady problémů v dospělosti je, že dotyčnému jedinci od dětství scházela opravdová ničím nepodmíněná láska rodičů. Ta je spolu s důvěrou nejlepší prevencí před recidivami chování v dospělosti.
Milovat své potomky je jednou z našich nejdůležitějších rodičovských a prarodičovských povinností.
Dítě potřebuje, aby jeho rodiče a prarodiče byli především jeho oporou a tu cítí jedině tehdy, když je bezpodmínečně milováno. Pokud tuto povinnost neplníme, bereme tím našim dětem a vnoučatům něco, bez čeho se v životě neobjedou. Láska je totiž podle klinického psychologa Dr. Murray Bankse jednou ze čtyř základních lidských potřeb.
Milovat své dítě zároveň znamená poskytovat mu to nejcennější, co mu můžeme dát - náš čas. Řeči o lásce lásku nenahradí. Skutečný pořadník priorit se vytváří podle toho, co v dané chvíli upřednostňujeme. Aby dítě cítilo naši lásku, musí být vnitřně přesvědčeno o tom, že si pro něj v rámci našich možností vždy rádi uděláme čas.
Vzít dětem lásku není přitom až tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dokonce to nevědomky děláváme poměrně často a většinou z cnostných důvodů. S úmyslem co nejlépe vychovat své dítě mu děláme výchovné přednášky a dáváme za vzor jiné děti. Někdy chytřejší, jindy hodnější, odvážnější, bystřejší. Obvykle svá doporučení začínáme slovy
"VEZMI SI PŘÍKLAD…. “
Dítě však nemůže rozumět našemu záměru. Naše slova mu jeho podvědomí vyloží jinak, než bychom si přáli. A to tak, že bychom raději místo něj chtěli mít dítě, které mu dáváme za vzor. Začne na něj žárlit a dokonce se vůči jeho chování vymezovat.
Daleko větší problém však je, že soustavné napomínání a vytváření vzorů má destruktivní účinky na sebevědomí dítěte. Nechtěně jej obdaříme komplexem méněcennosti, který v něm vyvolá přesvědčení, že si naši lásku musí něčím zasloužit. Že jeho cenu určuje někdo jiný, než on sám. Že není důležité, co si ono o sobě myslí, ale to, jak jej hodnotí autority.
Pocit vlastní nedostatečnosti v něm dokážeme ještě víc prohloubit a utvrdit dobře míněnými radami nebo prohlášeními okořeněnými patřičnou dávkou emocí:
- Z tebe nikdy nic nebude!
- Ty nikdy nic nedokážeš!
- Po kom ty jsi? Po mně určitě ne. Já jsem nosil ze školy samé jedničky.
- Co by za to dali jiné děti?
- Ty jsi ale nemehlo!
- Nikdy si tě nikdo nebude vážit!
- Nikdo tě v životě nebude mít rád!
- Co si o sobě myslíš? Jsi obyčejná nula!
- Po kom jsi tak zlobivý? Po mně určitě ne.
- Jsi nezodpovědný. Jsem zvědavý, kde to v životě dotáhneš.
- Zklamal jsi mě! Už ti nemohu důvěřovat!
Každá z těchto nálepek může mít pro dítě fatální následky. Zejména tehdy, když je od svých vychovatelů často slýchává. Zakoření se v jeho mysli a vyplavou napovrch v nejnevhodnější chvíli, kdy si v dospělosti budou potřebovat věřit.
Problém tzv. PODMÍNĚNÉ LÁSKY se může stát základem vzniku řady dalších problémů, které se mohou u dítěte rozvinout. Když dítě začne navštěvovat základní školu, nejspíš se setká se známkováním. Vznikne tím žebříček úspěšnosti, který roztřídí žáky do skupin.
Vzpomenete si na to, co vám řekli rodiče, když jste ze školy přinesli čtyři jedničky a jednu čtyřku? Pochválili vás za jedničky nebo spíš řešili tu čtyřku? Já myslím, že když jste doposud dostávali samé jedničky, Časem se o nich přestalo mluvit. Zato jedna špatná známka způsobila u vašich rodičů doslova tragédii. Jakoby cílem snažení dítěte nemělo být v něčem vyniknout, ale být někým oceněn. Jako bychom tím dítěti říkali - tvůj názor není důležitý. Důležitější je, co si o tobě myslí ti druzí - jak tě ohodnotí paní učitelka.
Ať chceme, či nechceme, známky vždycky budou vytvářet pořadník žáků od nejlepšího k nejhoršímu. A pokud se nacházíte ve druhé polovině pelotonu a máte ambiciozní rodiče, může to pro vás znamenat velký problém. Podle Murray Bankse …
POTŘEBA UZNÁNÍ je společně s POTŘEBOU BÝT MILOVÁN jednou ze čtyř základních lidských potřeb.
Pokud dítě nemá možnost ve škole v něčem vyniknout, fandové „Hvězdných válek“ by řekli - přejde na temnou stranu síly. Ze svých nedostatků udělá svoji přednost a začne upozorňovat na sebe jednáním, které se ostatní děti nemohou či neodváží dovolit. Špatná známka se rázem stane symbolem jeho osobní svobody a nástrojem pro sabotování školy, či práce učitele. Drzostí, agresivitou a kázeňskými přestupky si vytvoří pocit vlastní nadřazenosti vůči ostatním žákům. Začne jej čím dál tím víc těšit, že se o něm mluví v tom nejhorším slova smyslu.
Tresty také ztrácejí svoji účinnost, protože jsou jedním z nástrojů k tomu, aby jejich prostřednictvím mohlo dítě vyniknout. Potřebuje nějak dát jasně najevo, že existuje a že dokáže něco, co druzí nesvedou. Hlavní problém spočívá v tom, že mozek dítěte jej i v těchto případech odměňuje stejnými ne-li většími dávkami DOPAMINU, jako za jednání, které charakterizuje úspěšného jedince. Časem se na levném dopaminu dítě stane zcela závislé. Přitom na začátku tohoto procesu stačí velmi málo, aby tento problém vůbec nenastal.
Moje manželka učí na prvním stupni základní školy. Používá také známkování. Známky v jejím případě mají však pouze informativní charakter a takto je prezentuje i rodičům dětí. Děti ji mají rády, protože v jejich hodinách se zpravidla vzděláváním všechny děti baví a cítí se spokojeně. Její recept je přitom velmi jednoduchý. Vždy najde něco, za co může pochválit každého žáka, tzn. i toho, který ve škole neprospívá. A také si hlídá vyváženost, aby všichni byli rovnoměrně zapojováni do aktivit třídy a tudíž i chváleni.
Hlavním cílem základní školy by podle mě mělo být …
dosažení toho, aby si děti vytvořily POZITIVNÍ VZTAH KE VZDĚLÁVÁNÍ, objevili svůj VNITŘNÍ POTENCIÁL a naučili se jej rozvíjet.
A to by také měl být i hlavní účel známkování vědomostí žáků.
Smyslem tedy není říct žákovi jsi lepší, než ten druhý, ale toto ti jde lépe než tady toto. Chceš-li se jednou živit tady tím, je potřebné pro to udělat tady toto. Když tady toto budeš rozvíjet, určitě v tom budeš dobrý.
Všichni totiž mohou zvítězit. Někdo tím, že se stane špičkovým chirurgem, jiný tím, že dokáže skvěle vysoustružit součástku. Každé dítě má však soutěžit na vlastním hřišti a jeho soupeřem by měla být pouze jeho nechuť zdolávat překážky, které brání tomu, aby mohl uskutečňovat to, po čem touží. Každé dítě se tak jednou může stát vítězem, aniž by komukoliv jinému překáželo na cestě k vítězství.
Naším problémem je, že se ve výchově příliš soustřeďujeme na nedostatky dítěte a o to méně jej chválíme. Pokud chceme z dítěte vychovat sebevědomého člověka, mělo by to být naopak. Když dítě pokáráme, měli bychom jej následně pět i vícekrát pochválit. Jedině tímto nepoměrem smažeme negativní efekt na psychiku, který způsobuje jeho pokárání. Abychom to dokázali, potřebujeme jednak mantinely omezující chování dítěte nastavit v dostatečné vzdálenosti od sebe. Zároveň si však potřebujeme všímat každé maličkosti, za níž jej můžeme pochválit. Není totiž pochvala jako pochvala. Aby pochvala splnila svůj účel, musí být za něco konkrétního a zároveň zřetele hodného. Jinak můžeme pochvalu znehodnotit stejně jako inflace peníze.
Ptáte se proč? Jednotlivé části našeho mozku jsme podědili po našich zvířecích předchůdcích. Nejstarší a zároveň nejrychleji fungující částí mozku je CEREBELLUM, tzv. plazí mozek. Je uložen v zadní jámě lebeční a díky četnosti mozkových propojení funguje 20× rychleji než PREFRONTALNÍ KORTEX umístěný za čelem, který je evolučně nejvyspělejší částí mozku. Když někoho pokáráme, obvykle to zachytí AMYGDALA, která sídlí ve spánkovém laloku a při detekci ohrožení spustí okamžitou reakci typu „bojuj nebo uteč.“ I v této střední části mozku probíhají procesy s 5× větší intenzitou, než v nejpomalejší přední části mozku, která zpracovává pozitivní emoce. Zjednodušeně řečeno, pochvala má slabší účinek, než pokárání. To je také důvod, proč je zapotřebí mnohem častěji dítě chválit, než kárat.
Neméně pozoruhodné je, kolik úsilí jako rodiče někdy vynakládáme na to, aby nás děti poslouchaly, ale zároveň od nich očekáváme, že v dospělosti budou mít odvahu žít vlastním životem. Chceme-li, aby naše dítě mělo odvahu prosadit se v konkurenčním prostředí dospělých lidí, je nanejvýš žádoucí prokazovat větší míru tolerance vůči jeho prohřeškům. Populární psychiatr Radkin Honzák ve své knize Čas psychopatů tvrdí, že k neposlušnosti je zapotřebí odvahy. V civilním životě nejvíce vynikají odvážní lidé, tj. jedinci, kteří zpravidla byli v dětství neposlušní. V jeho knize se dále dočtete, že otcem KREATIVITY je PODVOD, matkou INTUICE a sestrou ŠÍLENSTVÍ. Z tohoto úhlu pohledu je rozumné dívat se na výchovu dítěte s patřičným nadhledem.
Mnohdy se až příliš soustřeďujeme na řešení slabin dítěte a tak nám nezbývá čas na to, abychom mohli rozvíjet to, co mu jde nejlíp. Místo toho, abychom pro něj vytvořili dostatečný prostor k osobnostnímu rozvoji, drezírujeme jej podobně jako zvířata. A pak se divíme, že v dospělosti nemají sebedůvěru a tím ani schopnost prosadit se.
Když o tom hovořím na svých seminářích, vždycky si vzpomenu na svoji manželku Táňu. Ač neměla hudební sluch, musela v dětství léta navštěvovat hodiny klavíru. Protože jí to nešlo, nemohlo jí to ani bavit. A když jednou ročně musela na předehrávkách ukázat, co se v lidové škole umění naučila, prožívala u toho hrozné pocity nejen ona, ale s ní i její rodiče. Zatímco ostatní děti excelovaly a rodiče jim s hrdostí tleskali, ona tradičně předváděla mizerný výkon, za který se styděla nejen ona, ale i její rodiče. Vzpomíná, jak se ji snažili povzbudit slovy „Táničko, to nevadí.“ Trvali však na tom, že musí dále chodit do klavíru, i když toužila se spolužačkami hrávat volejbal, na který měla mnohem lepší předpoklady. Aniž by si to uvědomovali, vychovávali z ní člověka, pro něhož se neúspěch postupně stával samozřejmostí. Dnes je Táňa mj. skvělou cvičitelkou Pilates a dobře ví, že kdyby promarněný čas již dříve investovala do něčeho, k čemu má talent a co jí baví, mohla by ve svém životě dokázat třeba ještě o trochu víc. Každopádně by se v dospělém věku nemusela zbavovat zbytečných mindráků.
Když totiž veškerý čas věnujeme překonání slabých stránek, i při vynaložení maximálního úsilí můžeme dosáhnout sotva průměrnosti. Mezitím však zákonitě dochází k oslabení našich dříve silných stránek. Mozek funguje jako sval. Roste v něm to, co posilujeme a slábne to, co nepoužíváme. Mozkové buňky se v používané části mozku rozmnožují a odumírají v částech, na které nesoustřeďujeme pozornost. Místo odstraňování slabých stránek má tedy větší smysl věnovat více času rozvoji silných stránek. Slabé stránky bychom se měli naučit pouze přemosťovat a ne přetvářet. Dosáhneme tím stejného účinku, ale s vynaložením menšího množství času.
Výchově dětí jsem se podrobně věnoval v článku „9 kritérií opravdové výchovy dítěte, aneb moje výchova nevýchovou.“ Najdete v něm pár typů, které by pro vás mohly být při výchově dítěte užitečné.
Téma podmíněné lásky se velmi často propisuje do problémů mých klientů. Abychom se v našich koučinkových rozhovorech posunuli dál, mnohdy musíme spolu zorganizovat návštěvu jejich dětství, v němž se zrodil jejich problém s nedostatkem sebedůvěry. Stanou se tak na chvíli znovu dítětem, které čelí útokům svých vychovatelů. Tentokrát však jsou vybaveni znalostmi, které je učiní méně zranitelnými. A to jim zároveň pomáhá získat zpět to, co jim bylo neprávem odňato - své sebevědomí a sebeúctu.
