9 kritérií opravdové výchovy dítěte aneb moje výchova nevýchovou

Žádný z rodičů se nevyhne otázce, jak vychovávat své dítě. Většina rodičů do značné míry kopíruje výchovu svých rodičů. Jiní, mezi něž se řadím i já, výchovu svých rodičů negují a vychovávají děti po svém. Můj otec byl posedlý touhou pomáhat druhým, ale na své děti mu nezbýval čas. A když si jej přece jen udělal, využíval jej k moralistickým přednáškám. Tehdy jsem si napsal do zápisníku citát „nejsnadnější způsob, jak ztratit důvěru mladých, je dávat jim srdečné rady.“ Dodnes si pamatuji, jak jsem se u toho cítil a jak jsem se zařekl, že na tento pocit v dospělosti nikdy nesmím zapomenout. A hlavně, že to nebudu dělat svým dětem. A to také důsledně dodržuji. Alespoň jsem o tom přesvědčený, že tomu tak je.

Děti se totiž nevychovávají radami, zákazy a příkazy. Dokonce ani populární metodou cukr – bič. Těmito nástroji můžete nanejvýš regulovat jejich chování, ale nemá to nic společného s utvářením jejich charakterových vlastností. Jestli chcete, aby vaše dítě bylo čestné a charakterní, musíte se především i vy chovat čestně a charakterně. Dítě je totiž velmi pozorný a zároveň i nebývale kritický pozorovatel. Rady do života, kterými se neřídíte, mají na něj spíš opačné účinky.

Aby vás vaše dítě mohlo pozorovat, potřebuje s vámi trávit čas. Jedině tak jeho zrcadlové neurony mohou načíst pozitivní vzorce vašeho chování a nakopírovat je do svého života. Čas je to nejcennější, co můžete svému dítěti dát. To, čemu věnujeme čas, utváří náš žebříček hodnot. Položte si sami otázku – na jakém místě v pořadí vaší hierarchie hodnot je váš partner a vaše dítě? Změřme to však časem, který jim poskytujete. I když od mnoha lidí slýchávám, že jejich nejvyšší prioritou je rodina, ve skutečnosti tomu tak není.

Z hlediska spotřeby času je pro ně důležitější kariéra, přesčasová práce, pravidelná návštěva hospody, klábosení s kamarády, nejrůznější záliby a koníčky, či sledování bezduchých televizních seriálů. I těmito postoji k životu „vychováváte“ své dítě, i když ne tak, jak byste si zřejmě přáli.

Podle mých zkušeností, nejvíce výchovných přednášek dítě slýchává od rodičů, kteří sami mají máslo na hlavě. Představte si rodiče, který se snaží vyvinout na své dítě psychický tlak a motivovat jej ke vzdělávání těmito slovy: „Co já bych za to dal, kdyby mě rodiče vedli k tomu, abych se učil. Kdybych šel na výšku, kde bych dnes byl?“ Má to ale jeden háček. Vychází to z úst věkově mladého člověka, který může bez větších překážek klidně začít dálkově studovat svoji vysněnou vysokou školu. Jak má dítě věřit někomu, kdo si sám nevěří a chce po něm, aby dělal něco, co sám nedělá?

Mnohdy se stává, že rodiče nedovolí dětem žít vlastní život. Jsou přesvědčeni o tom, že úděl jejich dítěte je dosáhnout toho, co se jim samotným v mládí nepodařilo. Kladou to za vinu svým rodičům. A protože nechtějí být jako oni, dělají vše, co je z jejich hlediska potřebné k dosažení cílů, které svému dítěti sami vytýčili. A zároveň očekávají, že to jejich dítě jednou náležitě ocení a projeví vděčnost. Odmítají připustit, že každý člověk má právo žít vlastní život a sám rozhodovat o tom, kým chce být a čeho chce v životě dosáhnout. To ovšem neznamená, že bychom dítěti neměli pomáhat najít cestu k vytěžení svého potenciálu. Musí to však probíhat tak, aby na prvním místě bylo to, co chce dítě a ne to, co chci já.

Někteří rodiče, aby mohli svému dítěti poskytnout maximální podporu, zrezignují ze svého života. Zřeknou se všeho, po čem toužili a čeho chtěli dosáhnout. Své poslání definují jako sebeobětování ve prospěch rodiny. Ze svých dětí tak nevědomky vyrábějí dlužníky a jako jejich věřitelé očekávají, že jim jednou tento dluh splatí tím, že se v životě budou řídit jejich příkladem. Paradoxní na tom je, že to dělají proto, aby jejich dítě bylo šťastné. Ve skutečnosti jej navádějí k opaku. Dítě především potřebuje vidět šťastné své rodiče. Pozorovat, jak prožívají svůj úspěch, cítit jejich odvahu a obdivovat jejich odpovědnost. Potřebuje se nadchnout tím, jak jeho rodiče vůči sobě projevují lásku, jak si jeden druhého váží, ale také, jak dokáží překonávat krize a řešit konfliktní situace. A hlavně potřebují cítit, jak si dokáží užívat život plnými doušky, aniž by zanedbávali povinnosti nebo své děti. Pokud rodiče poskytují dítěti opačný příklad, není divu, že místo vděčnosti se od nich jednou dočkají spíš opovržení.

Ve skutečnosti žádný dluh děti vůči svým rodičům nemusejí splácet už jen proto, že neměli na výběr. A pokud mají cokoliv vracet, vrátí to svým dětem a jejich děti zase svým dětem. To, co vkládáme do svých dětí, je investice, která nese sebou riziko. Pokud jsme investovali správně, můžeme v období zralého věku sklízet úrodu v podobě přenádherných pocitů z toho, co naše děti dokázali, jakými úžasnými osobnostmi se stali a také z vnoučat, které nám zpřístupnili. Vím, o čem píšu, protože tuto fázi života zrovna prožívám a jsem vděčný za každou chvíli, kterou mohu trávit se svou manželkou, svými dětmi a vnoučaty.

Jednou ze základních lidských potřeb je potřeba být milován. Aniž by si to rodiče uvědomovali, dělají velkou chybu, když svoji lásku k dítěti podmiňuji jeho chováním. Dítě přirozeně touží po lásce svých rodičů a je vnitřně zasaženo, když si jí musí něčím zasloužit. Když například s dobrým úmyslem dáte svému dítěti za vzor Pepíčka od vedle, vaše dítě to chápe tak, že byste si přáli místo něj mít Pepíčka a začne na něj žárlit. Zápasí s pocitem vlastní nedostatečnosti, který může snadno přerůst do komplexu méněcennosti. Dítě přirozeně touží po lásce a uznání, kterého se mu v tomto případě nedostává. Podmíněná láska je předstupněm determinismu, tj. chronické závislosti na názorech lidí a přesvědčení, že bez jejich podpory a ocenění nemohou v životě nic dokázat. Aby z dítěte mohla vyrůst charismatická nezávislá osobnost, potřebuje být bezpodmínečně milováno. Dítě má totiž na lásku nárok už jenom proto, že se narodilo. Je to součástí naší biologické i lidské přirozenosti. Ať vaše dítě udělá cokoliv, vždy by mělo vědět, že se nic nezmění na lásce, kterou k němu cítíte. Když trestáte své dítě, nikdy by to nemělo být v hněvu a už vůbec doprovázeno citovým vydíráním.

K tomu, aby se z dítěte stal úspěšný jedinec nestačí pouze to, aby byl milován. Potřebuje vám důvěřovat a také, abyste důvěřovali i vy jemu. Jestliže váš čas je nejcennějším zdrojem, pak důvěra je tím nejžádanějším platidlem.

Dítě si vás potřebuje vážit. A aby si vás mohlo vážit, měli byste být integrální osobností, která plní to, co slíbí. Která se řídí tím, co říká. Která má zásady, podle nichž jedná a také která má správně uspořádané priority. Pokud si vás dítě přestane vážit, což vygraduje v období puberty, ztrácíte tím nad jeho výchovou kontrolu. Může se vůči vám negativně vymezit nebo naopak, chovat se stejně jako vy, nicméně ve váš neprospěch. Komunikační linku mezi vámi v těchto případech lze snadno přerušit, ale o to hůř se znovu navazuje.

Neméně důležité pro vaše dítě je, abyste i vy jemu důvěřovali. Toto nebývá problém u vycepovaných dětí, které vzorně plní své úkoly. Ve skutečnosti důvěra, kterou si plně zasloužíme, nemá téměř žádnou cenu. Představuje skoro jistotu a ten, kdo nám důvěřuje, v zásadě nic neriskuje. Naopak, mnohem vyšší cenu má pro nás důvěra po našem selhání a ještě vyšší po opětovném selhání. O poznání vyšší cenu má důvěra, když si ji nezasloužíme a nejvyšší, když ani my sami sobě nedůvěřujeme.

Ani toto nic nemění na faktu, že bez důvěry se nikdo z nás neobejde. Ztratí-li člověk důvěru svých nadřízených v práci, ztratí tím i iniciativu a chuť pracovat. V důsledku toho se obvykle sníží jeho pracovní výkonnost pod hranici přijatelného minima. To posléze vede k jeho odchodu k jinému zaměstnavateli, u něhož může znovu získat postrádanou důvěru a posílit tím svoji sebedůvěru.

S restartováním sebedůvěry se běžně setkáváme u sportovců. Vyhrát běh na 100 metrů může pouze jeden z nich. Přesto každý závodník si musí důvěřovat, že právě on se stane tímto vítězem a to bez ohledu na počet porážek, které před tím utrpěl. Dělá to pokaždé, když v pokleku na startovací čáře čeká na výstřel. I kdyby stokrát prohrál, musí věřit tomu, že tentokrát to vyjde. Kdyby si nevěřil, nemá smysl, aby v závodění pokračoval. Stejně tak i vaše dítě potřebuje uvěřit, že tentokrát vás nezklame, i kdyby to bylo popadesáté v pořadí. Spíš byste se měli soustředit na to, aby vaše dítě zbytečně neopakovalo stejné chyby, které logicky vedou ke stejnému výsledku.

Každý rodič by si měl uvědomit, že jeho prvořadou povinností po každém selhání svého dítěte je následně restartovat důvěru vůči němu. Když tak neučiníte, vaše dítě si nejspíš ve svém okolí najde někoho jiného, kdo s tím nebude mít problém. A tím dosáhnete jedině toho, že se vaše dítě od vás odcizí a bude ovládáno někým, koho nemáte a ani nemůžete mít pod svojí kontrolou.

Dítě se potřebuje rodiči svěřovat se svými problémy. Upřímnost není samozřejmostí a už vůbec ne povinností. Aby k vám mohlo být dítě upřímné, potřebujete si jeho upřímnost zasloužit. Jak se to dělá? Jednoduše tak, aby dítě nikdy nemuselo litovat toho, že se vám s něčím svěřilo. Dítě vás nechce zraňovat, zklamávat vás a už vůbec nechce od vás slyšet moralistické přednášky. Dítě se vám svěřuje, protože chce být pochopeno a hledá odpovědi na otázky, které si samo klade. Potřebuje z vaší strany cítit porozumění a sounáležitost. Potřebuje si ulevit a ne prohloubit svoje trauma.

Nikdo z nás nechce svou upřímností nikdo poranit. A už vůbec nedává smysl říkat někomu něco, co nedokáže zpracovat. K čemu takováto informace je? Proto je naprosto přirozené, že ty, k nimž chceme být upřímní, nejprve testujeme a míru své upřímnosti nastavíme podle toho, jak kdo na naši upřímnost reaguje. Jakmile nám druhý dá najevo, že se jej informace dotkla, začneme instinktivně couvat a provádět její selekci. Zdeformujeme ji tak, aby pro něj neměla toxické účinky a nás to nemuselo mrzet. Ne jiné je tomu v případě dítěte. I dítě nás testuje a bývá k nám upřímné v míře, kterou umožní naše reakce.

Když mým dětem bylo kolem 13let, řekl jsem jim, ať se netrápí tím, když ke mně nebudou upřímní. Zdůraznil jsem jim, že to není jejich problém, ale můj. Zároveň jsem je ujistil, že udělám vše proto, aby za všech okolností mohly být ke mně upřímní. A tím se řídím dodnes. Snést pravdu takovou jaká je bývá mnohdy těžké. Mnohem těžší však je smířit se s tím, že kvůli mé neschopnosti přijímat pravdu je moje dítě nuceno přede mnou něco tajit.

V zápalu výchovy mnozí z nás děláme jednu velkou chybu. Příliš se soustřeďujeme na nedostatky dítěte a málo jej chválíme. Někteří rodiče dokonce zastávají názor, že chvála dítěti ubližuje. Když dítě takovéhoto rodiče v žákovské knížce přinese 5 jedniček a jednu trojku, obvykle se jedničky neřeší. Zato o trojce se vedou sáhodlouhé diskuze. Místo toho, aby dítě bylo povzbuzováno k zopakování svých úspěchů, soustavně se řeší pouze jeho slabiny. Od takovéhoto rodiče dítě pořád dokola slýchává „mohlo to být lepší.“ Tato cesta však vede k jedinému cíli – průměrnosti doprovázené pocitem méněcennosti.

Někteří rodiče si neuvědomují, že častým káráním a napomínáním mohou dokonce dítěti ublížit. Pokárání má potenciál vyvolat až 7× silnější prožitek, než pochvala. Tato nerovnováha může vést k tomu, že dítě ovládne negativní myšlení. Abyste tomu zabránili, ze stejných důvodů je nanejvýš žádoucí za každé pokárání své dítě nejméně 7× pochválit. Jenže to je nereálné, pokud dítě soustavně napomínáte. Abyste tomu předešli, měli byste mantinely pravidel nastavit v dostatečné vzdálenosti od sebe. Dítě bude mít širší koridor pro svoje chování a nebude stanovené hranice tak často překračovat. A vy zase nebudete mít problém přistihnout jej při něčem, za což jej můžete pochválit.

Klíčovým faktorem úspěchu při uplatnění této výchovné strategie je, že důsledně dohlédnete na to, aby nastavená pravidla nebyla ze strany dítěte porušována. Důslednost je mnohem účinnější než přísnost. Na tresty si dítě může snadno zvyknout, začít být vůči nim odolnější a vzdorovatější. Dokonce ve schopnosti přijímat trest může dítě najít i svoji výjimečnost. V případě, že svoji výchovu postavíte na důslednosti při dodržování něčeho, na čem jste se s dítětem předem domluvili, nic podobného nehrozí.

Na závěr jsem si ponechal možná nejdůležitější hledisko úspěšné výchovy. Když máme problematické dítě, máme tendenci jeho chování nálepkovat. Toho se nevědomky dopouštíme, když nedokážeme odlišit povahové vlastnosti tvořící charakter dítěte od jeho typologických projevů. Zatímco charakter si vytváříme našimi postoji a skutky, typologii jsme od našich předků zdědili genetickým kódem. Samotná skutečnost, že je vaše dítě neposlušné, vzdorovité a mívá nekontrolovatelné reakce, neznamená, že má špatný charakter. Takovéto děti od dospělých osob získávají nálepku nevychovaného dítěte, protože se navenek takto jeví. Ve skutečnosti tyto děti mohou mít silnější charakter, než jiné hodné děti. Naopak, negativní projevy jejich chování mohou být součástí jejich typologického profilu.

Představte si, že jste se přenesli do doby 60 tisíc let před naším letopočtem. V té době probíhala tzv. kognitivní revoluce. Lidé sice stále žili v početně menších skupinách, ale uvnitř již fungovala dělba práce. Někteří se starali o domácnost, vybraní jedinci o technický pokrok a jiní o zabezpečení potravy a ochranu kmene. Aby lovec mohl ulovit například srnu, musel se naučit mířit na ni s čistou hlavou a plně se soustředit na okamžik výstřelu. Kdyby začal přemýšlet nad tím, zdali na ni nečeká potomstvo, nespíš by jeho kmen umřel hlady.

Takovýto lovec nejprve vystřelí a teprve po ukončení lovu může začít přemýšlet nad těmito otázkami. Stejně tak obránce kmene může svoji roli plnit pouze tehdy, když bude fyzicky zdatný a odvážný. A pokud má velet jiným, potřebuje k tomu být také dominantní a psychicky odolný. Jak asi tito lovci, obránci či velitelé kmene byli po celá staletí a tisíciletí vychováváni? Myslím si, že trestáni byli spíš za to, když v konfliktu ustoupili a naopak chváleni tehdy, když si i s pomocí násilí dokázali sjednat respekt. A takhle to fungovalo až do současnosti, kterou tvoří několik posledních desítek let.

Některé děti prostě podědily geny lovců a leaderů. Takovéto děti nejprve jednají a teprve poté myslí. Nenechají si nic líbit a když se začnou nudit, dají vám to demonstrativně najevo. Schází jim schopnost vcítit se do problému druhých, protože se tím ve chvíli, kdy mají jednat, nezabývají. Zato dominují v jiných oblastech. A když takovéto dítě začnete drezírovat, můžete jej sice zlomit a vycvičit z něj poslušnou opičku. Připravíte jej však o potenciál něčeho významného v životě dosáhnout.

Neznamená to tolerovat u něj všechny jeho prohřešky vůči pravidlům. I dítě válečníka muselo respektovat určité meze a autority. Jinak by ani v dospělosti nedokázalo získat si uznání a respekt. U těchto dětí však dvakrát platí – trestej s láskou. Ve chvíli, kdy se uklidní, rozeberte s ním jeho přehmat, aby pochopilo, že bez ohledu na to, že jej máte rádi a důvěřujete mu, nemůžete jeho fauly bez následků tolerovat.

Takovýmito typy dětí se ve své knize „Čas psychopatů“ zabývá populární psychiatr Radkin Honzák. Mj. v ní uvádí: „překročení hranic v oblasti sociální usnadňuje překročení hranic v oblasti tvůrčí. Poslušnost je primárně řízená strachem. K neposlušnosti je zapotřebí odvahy.“ Většina lidí, kteří to v životě někam dotáhli, nebyli v dětství zrovna poslušné děti. Z tohoto hlediska je zapotřebí dívat se na výchovu s velkým nadhledem a pevně věřit tomu, že váš pozitivní osobní příklad se v konečném důsledku také pozitivně projeví i v povahových rysech vašeho dítěte. Podle mě je to zákonité a funguje to stejně spolehlivě jako příliv a odliv.