Článek
Byl jsem tehdy studentem druhého ročníku gymnázia. Po dvou létech od premiéry se do našich kin v roce 1977 konečně dostal film Horečka sobotní noci. V té době se v našich kinech promítaly české filmy a ze zahraničních filmů pouze ty, které prošly přísnou cenzurou. Každý film musel splňovat řadu podmínek, aby jej cenzor, který si nechal říkat dramaturg, mohl schválit.
Hlavní hrdinou Horečky sobotní noci je potomek italských imigrantů Tony Manero v podání Johna Travolty. Rodina žije v malém bytě v New Yorském Brooklynu. Otec, hlava rodiny, těžce nese ztrátu zaměstnání a prohlubující se chudobu své rodiny. Tony přes týden pracuje v železářství, ale o víkendech se stává králem tanečního parketu v místní diskotéce. Tanec je pro něj únikem od každodenní rutiny a rodinných problémů.
Film zobrazuje nejen jeho vášeň pro tanec, ale také složité mezilidské vztahy a hlavně generační konflikty i hledání identity americké mládeže v prostředí 70. let. Zkrátka, z hlediska komunistické propagandy ideální film pro posílení vztahu československé mládeže k socialistické vlasti a prohloubení odporu k zahnívajícímu kapitalismu.
K překvapení komunistických cenzorů se uvedením filmu do kin stal pravý opak. Byla to tsunami, která doslova smetla vše, na čem si zakládal tehdejší režim. Film nám ukázal svobodné prostředí, ve kterém žila americká mládež. I když měl demonstrovat chudobu, mladí Američané měli na sobě oděv, o kterém jsme si tehdy mohli nechat jenom zdát. Užívali si život plnými doušky, což umocňovala úžasná atmosféra diskotékového prostředí, které jsme v té době neznali.
Před érou Horečky sobotní noci se u nás konaly pouze tzv. čaje, což byly ne příliš populární akce, které pro mládež pořádaly kulturní domy ve spolupráci se Socialistickým svazem mládeže.
V té době jsme všichni mladí lidé bez výjimky nosili delší vlasy. Krátké účesy sčesané dozadu nosili pouze staří „paprďolové“ nebo senioři, za něž jsme považovali i tehdejší třicátníky. Pokud jsme si chtěli zatančit, museli jsme někoho navštívit, kdo měl magneťák s nahrávkami The Beatles, Abby, Boney M., Smokie, Slade, Sweet, Nazareth a dalších zápaďáckých pop-rockových skupin.
Magnetofon byl u nás nedostatkovým zbožím. Mohli jste si jej zakoupit pouze za bony v Tuzexu nebo jej propašovat přes hranice, nejčastěji z Polska. Není divu, že ten, kdo měl v té době přenosný magneťák, jej hrdě nosil pověšený přes rameno a nikdy neměl nouzi na kamarády. Například já jsem měl pouze starý gramofon a pár desek, které se mi podařilo sehnat pod pultem.
A nyní si představte, jaký byl pro nás civilizační šok, když jsme ve filmu spatřili naše americké vrstevníky s naprosto odlišným outfitem. Hlavní hrdinové filmu nosili napomádované účesy sčesané dozadu s uříznutými kotletami. Kromě riflí měli na sobě přiléhavé košile s dlouhými límci, kožené bundy a měli obuté boty na vysokých podpatcích, což do té doby bylo doménou pouze žen. Místo toho, aby se scházeli po domácnostech, tančili na diskotékách stylem, který jsme nikdy předtím neviděli. K tomu spousta barevných světelných efektů, které doprovázely úžasné písničky skupiny Bee Gees, která se stala ikonickou součástí této éry.
Děj filmu, na který se tolik soustředili tehdejší cenzoři, nás vůbec nezajímal. Zato jsme hltali vše ostatní a snažili se to, co jsme viděli, co nejvěrněji napodobit. Většina z nás jsme změnili svůj outfit k nepoznání. Kluci začali nosit účesy sčesané dozadu a později je vyšponovali do takové výšky, že připomínaly květináč.
Začaly být populární kudrnaté vlasy. Mezi příslušníky obou pohlaví hromadně přibývalo těch, kteří si nechávali udělat trvalou ondulaci vlasů, až ji nosil skoro každý. Kdo nevypadal jako Johny Travolta, nebyl in. Dokonce i já, který jsem vzdoroval těmto módním trendům, jsem si v té době občas přivlnil svoje blond vlasy kulmou, kterou jsem si půjčoval od mých sester.
Koženou bundu se mi tehdy nepodařilo sehnat. Zato jsem si nechal ušít několik upnutých košil, které jsem střídal a do Polska zajel koupit boty na podpatku s lomenou špičkou. Byly sice o půl čísla menší a trpěl jsem v nich jak zvíře, ale co by člověk pro parádu neudělal?
Nejvíce se však Italům podobali tmavovlasí Olašští Rómové, kteří udělali revoluční proměnu svého outfitu. Zatímco dříve jejich zanedbaný vzhled odpovídal jejich nižšímu životnímu standardu, nyní chodívali na diskotéky lépe oblečeni, než my. Nevím, jak je to možné, ale většina z nich detailně ovládala všechny Travoltovy taneční kreace. Svou vizáží a sebe prezentací vypadali, jako by vystoupili s filmového plátna. I atraktivním českým holkám v té době přestávalo vadit, že tito pseudoitalové nemají žádné vzdělání a nechce se jim pracovat, pokud za práci nepovažujeme vexlování.
Se spolužáky jsme v neděli chodívali na diskotéku populárního ostravského diskžokeje Zdeňka Trembače v zábřežském domě kultury a v pátek do mariánko-horského Žalaka, kde zase kraloval náš spolužák Aleš Brůna. Lístky na diskotéky se musely kupovat předem nebo shánět po známosti, protože v den konání diskotéky byly obvykle vyprodané.
Ani diskžokejové to tehdy neměli lehké. Jednak je omezoval direktivně stanovený poměr písní českých autorů vůči zahraničním. Zároveň byli nuceni pokoutně shánět desky hudebních hitů, které bylo možné oficiálně koupit pouze v cizině, např. v benevolentnějším Maďarsku.
Byla to doba, v níž se plagiátorství stalo standardem mnoha českých populárních zpěváků a skupin. Kromě Petra Spáleného neznám žádného zpěváka té doby, který by ve svém repertoáru neměl alespoň jednu převzatou písničku. Za železnou oponou si krádežemi autorství nikdo nemusel lámat hlavu.
Na socialistických diskotékách z konce sedmdesátých let se jen tančilo. O přestávkách se vydýchaný sál vyprázdnil, protože míst k sezení bylo mnohem méně, než návštěvníků diskotéky. Prodej alkoholu byl přísně zakázán. O pauzách bylo možné zakoupit si pouze nealkoholický nápoj, obvykle kofolu nebo sodovku.
Tanec se pro mě postupně stal životním standardem a doslova sportovní disciplínou. Vkládal jsem do něj tolik umu a energie, že jsem se domů vracel nechutně propocený a fyzicky vyčerpaný. Snad proto se mi nikdy na diskotéce nepodařilo „sbalit“ nějakou holku. Za svůj osobitý taneční styl, který leckomu připomínal člověka v záchvatu padoucnice, jsem si vysloužil přezdívku Travolta.
Podle mě Johny Travolta a ani autoři filmu „Horečka sobotní noci“ netuší, jak důležitou roli jejich film sehrál ve východoevropském bloku. Pomohl akcelerovat proces rozkladu socialistického režimu. Nic na tom nezměnila ani záplata v podobě propagace populárních zpěváků Michala Davida, Petra Kotvalda se Standou Hložkem a řady dalších umělců, kteří spolupracovali s komunistickým režimem. Západní kultura se pro nás stala atraktivnější a vždy byla o pár kroků napřed, což se mj. ukázalo i v období Sametové revoluce.
