Když vám radí strach

„Věc, které se nejvíce bojím, je strach.“ Tento výrok jako první napsal ve svém slavném díle „Eseje“ francouzský renesanční filozof Michel de Montaigne. V roce 1933 během Velké hospodářské krize americký prezident Franklin D. Roosevelt ve svém inauguračním projevu pronesl: „Jediné, čeho se musíme bát, je strach sám.“ Tento výrok v různých obměnách lze najít u řady známých osobností. Měli bychom se tedy opravdu strachu bát a je vůbec možné nad ním zvítězit?

Strach je jedním z nejstarších instinktů, který jsme podle populárního psychiatra Radkina Honzáka podědili od dinosaurů. V jejich mozku se údajně poprvé objevil malý útvar zvaný AMYGDALA (česky - mandlové jádro), který přebírá kontrolu nad tělem ve chvíli, když se podle něj octne v ohrožení. Instinktivně zorganizuje zapojení zautomatizovaných reakcí. Vyvolá stres, který v organismu krátkodobě aktivuje rezervy pro útěk nebo boj.

Na rozdíl od zvířete, u něhož stres dokáže odeznít během chvilky, jakmile pomine důvod nebezpečí, u člověka často přetrvává mnohem déle a někdy v něm zůstává natrvalo. V důsledku dlouho trvajícího stresu dochází k narušení rovnováhy hormonálního systému. Přetrvávající svalové napětí způsobuje bolesti zad, svalů, kloubů a tak bych mohl pokračovat ve výčtu řady dalších negativních důsledků působení stresu na člověka.

Základní problém však spočívá v tom, že zatímco v průběhu několika posledních století se zásadně změnilo prostředí, v němž žijeme, naše pravěké zvířecí instinkty zůstaly prakticky nezměněny. V standardních podmínkách nás nic neloví, máme dostatek potravy, můžeme se pohodlně rozmnožovat a ubyla řada dalších hrozeb, kterým musí čelit zvířata. Nemáme tedy reálný důvod k tomu, abychom měli mít z něčeho strach. Přesto strach v nás natrvalo uhnízdil a stal se běžnou součástí našeho života.

Situace, při nichž dostáváme strach, přímo neohrožují náš život, ale spíš naše pohodlí a tím i psychickou stabilitu. Míváme např. strach ze ztráty zaměstnání, společenského uplatnění, narušení mezilidských vztahů, ztráty příjmů a čehokoliv jiného. V těchto případech rozhodně nepotřebujeme, aby nám dinosauří amygdala vypla mozek a už vůbec ne, aby nám radil nějaký stupidní zvířecí instinkt, který pro takovéto situace nemá žádné vyšlechtěné reakce.

Abychom mohli efektivně vyřešit problém, potřebujeme se nad ním chladnokrevně zamyslet a učinit smysluplné rozhodnutí, které je mnohdy v rozporu s tím, co cítíme. Oč víc námi cloumají emoce zesílené působením strachu, o to je pro nás obtížnější řídit se rozumem a ne tím, co nám radí city. Říká se, že …

Když dostaneme z něčeho strach, jako bychom tím přivolávali na sebe to, čeho se bojíme. Pokud například někdo žárlí na svoji partnerku, protože má strach z toho, že jej podvede, často se stává, že mu partnerka začne být nevěrná. Paradoxní na tom je, že mnohdy by k nevěře vůbec nedošlo, kdyby ji k tomu její partner nevyprovokoval svým neomaleným chováním ovládaným strachem z potenciální nevěry. Jakoby by tím neuvědoměle nevěru zaséval do mysli své partnerky. Nakonec si ponižovaná partnerka uvědomí, že zaplatila za něco, co si neužila a pocítí potřebu srovnat účet tím, že začne svého partnera podvádět. Výsledkem nekontrolované žárlivosti je mnohdy předčasné ukončení vztahu. Partnerka od žárlivce odchází a stane se to, čeho se nejvíce bál. Jak by se tedy dal definovat strach?

Položme si nyní otázku proč tomu tak je a následně co z toho pro nás vyplývá?
Abychom pochopili, jak je možné, že to, čeho se bojíme má tendenci se splnit, zamysleme se nejprve nad tím, jak funguje naše podvědomí, neboli nevědomí.

Všechny procesy se v našem podvědomí odehrávají online. Připomeneme-li si cokoliv z naší minulosti, naše podvědomí to začne prožívat stejně, jako by se to dělo právě teď.

Kdyby naše podvědomí mohlo za nás rozhodovat, stali bychom se pouhými otroky svých instinktů. Podvědomí nedokáže posuzovat naše myšlenky. Je chytrý hlupák. Řídí se pouze emocemi, které prožíváme při vyslovení jednotlivých slov, z nichž je myšlenka sestavena. Problém spočívá v tom, že našemu podvědomí nevědomky dáváme instrukce, které jsou v protikladu s tím, čeho chceme dosáhnout.

Podvědomí nerozlišuje mezi zdroji informací. Podvědomí nezáleží na tom, zda-li mu informace zprostředkovávají naše oči, ústa, vzpomínky nebo dokonce i čirá fantazie. Záleží jen na intenzitě, koncentraci, frekvenci a také kompatibilitě našich prožitků. Naše podvědomí reaguje pouze na to, na co v dané chvíli myslíme, jak silně to prožíváme a jak často tyto myšlenky opakujeme. Neméně důležité pro naše podvědomí je, zda-li to, na co myslíme, je v souladu s jinými myšlenkami, které ať už vědomě či na podvědomé úrovni produkujeme. Když budu toužit po mileneckých dobrodružstvích a zároveň budu chtít zůstat věrným manželem, nemohu od podvědomí očekávat vydatnou pomoc.

Vše tedy, co se odehrává v podvědomí, probíhá v současnosti. Pokud se např. soustavně vracíme do své minulosti, prožíváme ji pořád dokola, jako by se vše, na co myslíme, odehrávalo v reálném čase. Aniž bychom si to uvědomovali, mnohdy tím na sebe přivoláváme zbytečné problémy a opakování chyb, které jsme dělali v minulosti.

Pokud ČASTO, INTENZÍVNĚ a KONCETROVANĚ přemýšlíme o svém budoucím úspěchu, podvědomí to vezme jako fakt a začne nám s tím vydatně pomáhat. Nezáleží tedy na tom, zda-li jsme v současné době úspěšní, ale na tom, zda-li si dokážeme náš budoucí úspěch představit v takové míře podobnosti, aby naše podvědomí přesně vědělo, co má udělat pro to, abychom dosáhli úspěchu.

Není to žádné šarlatánství, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mozek se podobá svalu, který roste v místech, které procvičujeme a atrofuje tam, kde jej přestaneme používat. Na co upřeme pozornost, tam se začnou rodit nové buňky a vytvářet mezi sebou spojení.

Z bio-technologického hlediska tím vznikají synaptické dráhy vytvářené spojením tzv. synapsí umístěných na „chapadlech“ mozkových buňek s příslušnými nerotransmitery. Při větším množství dochází k jejich zapouzdření do obalu, kterému se říká myelin. Díky tzv. myelinizaci dochází k zautomatizování procesů, které jsou předmětem našich myšlenek, tedy k vytvoření návyku. Úspěch či neúspěch není dílem náhody, ale výsledkem vytvořených návyků.

Jestliže myslíme na problém jako na problém a bojíme se důsledků toho, co se stane, když jej nevyřešíme, náš problém tím jenom roste. Chcete-li, aby vám podvědomí pomáhalo, myslete na stav po jeho vyřešení. Získá-li podvědomí přesnou informaci o cílovém stavu, kterého chcete dosáhnout vyřešením problému, bude vědět, jak vám pomoci. Začne automaticky prokrvovat ty části mozku, v nichž se množí buňky, které poskytují podporu tomu, co vede k vyřešení vašeho problému. Moje první rada tedy zní …

Ne každý problém se dá vyřešit vytvořením vize stavu, kterého má být dosaženo po jeho vyřešení. Jestliže příčinou našeho strachu je pochybnost, která pramení z nedostatku informací nebo z jejich chybné interpretace, potřebujeme s tím něco udělat. Slavný autor hororů H. P. Lovecraft napsal: „Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach. Nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznámého.“

Někdy úplně stačí doplnit si potřebné informace, anebo zkorigovat pár chybných informací, které nás zbaví pochybností a vrátí zpět k racionálnímu chování. Pokud tak neučiníte, počítejte s tím, že z malých pochybností může postupně vyrůst velký strach. V této souvislosti si vždy vzpomenu na slavný citát Williama Shakespeare: „Naše pochybnosti jsou zrádci, a způsobují, že ztrácíme dobro, které bychom často mohli získat, když se bojíme o to pokusit“ a k tomu dodává „časem nenávidíme to, čeho se často bojíme.“ Proto moje druhá rada zní …

Položte si otázku „co všechno se může stát, pokud dojde k naplnění toho, čeho se bojím?“ Zalezeme-li pod postel, stěží poznáme, co nás vyděsilo. Vzpomeňte si na situace, kdy se vám někdy v minulosti podařilo překonat své problémy a položte si otázku, jak budete nyní postupovat, pokud dojde k tomu, že se to, čeho se bojíte, stane skutečností. Úspěšní lidé se totiž řídí zásadou …

Víte co uděláte, když to nevyjde? Jak takovouto situaci budete řešit? Připravte si vše co, potřebujete k tomu, abyste dokázali fungovat i po té, kdyby se váš strach stal skutečností. Jakmile budete přesně vědět, co uděláte v situaci, kdy dojde k naplnění toho, čeho jste se báli, zasuňte to do šuplíku vše co jste vymysleli. Od této chvíle si zakažte byť jen pomyslet na to, že byste neuspěli. Myslete pouze na to, jak si budete užívat svůj úspěch.

Samotná skutečnost, že máte připraveno nouzové řešení pro případ nezdaru způsobí to, že tyto negativní myšlenky budete moci přirozeně vypustit z hlavy. Nedokončené úkoly totiž v naší hlavě zůstávají běžet na pozadí podobně jako spuštěné programy v počítači. Zabírají pracovní paměť a tím snižují jeho výkon. Dokončení přípravy nouzového řešení bude vaším mozkem přijato jako dokončení úkolu, což uvolní jeho kapacitu pro vyřešení vašeho problému.

Efekt zapomínání dokončených úkolů prokázala psycholožka ruského původu Bljuma Vulfovna Zeigarniková ve svém experimentu v jedné z prestižních vídeňských restaurací. Zjistila, že číšnici byli schopni pamatovat si objednávky zákazníků pouze do doby jejich dokončení. Jakmile byla jimi objednávka zrealizována, málokdo si pamatoval, co si hosté u něj objednali. Proces efektivního zapomínání úkolů, který je znám jako Efekt Zeigarnikové, je základem všech metodik time managementu. Podrobně je popsán např. Davidem Allenem, který je autorem známé metody GTD (Getting Things Done), v knize „Mít vše hotovo.“

Připravte si tedy předem podmínky pro vyřešení vašeho případného nezdaru a poté myslete jen pozitivně. Co možná nejčastěji, nejintenzivněji a nejpřesněji si představujte cílový stav, který má podle vás nastat po vyřešení vašeho problému. Náš mozek je asociativní a přesná představa je pro něj daleko lepší instrukce, než hromada popsaného papíru. Šuplíková varianta bude po celou dobu chránit vaši mysl před panikařením a pomáhat vám v tom, abyste nemuseli na svůj problém myslet jako na problém.

Patřím ke generaci, pro níž byla vojna povinná. Strávil jsem ji v Prostějově jako průzkumník - výsadkář. Dodnes si dokážu vybavit situaci těsně před prvním seskokem, kdy stál v otevřených dveřích letadla a co jsem v té chvíli cítil. Měl jsem strach a dokonce tak velký, že jsem byl vnitřně smířen s tím, že seskok padákem nemohu přežít. Jakmile jsem však udělal první krok k opuštění letadla, rázem jsem necítil nic jiného, než blažený pocit z volného pádu a z toho, že se mohu svobodně vznášet nad krajinou. Strach o život ze mě zmizel jak mávnutím kouzelným proutkem. Vůbec jsem se nebál toho, co se může stát a to ani těsně před dopadem na zem. Udělal jsem para kotoul a pak už následovala jen radost z toho, že jsem seskok přežil.

Když se zastavíte před bazénem a chvíli se budete koukat na hladinu studené vody, s každou sekundou se ve vaší myslí ochladí o jeden stupeň. Jakmile však do ní skočíte, její teplotu sice chvíli budete vnímat, ne však strach, který vás ovládal před tím, než jste do ní vstoupili.

Aby strach tedy mohl ovládnout vaši mysl, potřebuje, abyste mu k tomu poskytli svůj čas. Jinak řečeno, žádá vás, abyste v té době nic nedělali a umožnili tak jeho pevné zakotvení ve vaší mysli. Všimněte si, že většina těch, kteří jsou strachem přímo ovládáni, tráví s ním neúměrně hodně času. Naopak, ti, kteří jsou odvážní, na nějaké strachování čas nemají, protože jsou v akci. To však neznamená, že strach neznají. Vědí však, že nejlepším receptem, jak nemít strach je zaměstnat svoji mysl smysluplnou činností. Moje čtvrtá rada tedy zní …

Co si však počít v okamžiku, kdy mě začne strach ovládat? Rád bych vás seznámil se dvěma metodami, které již řadu let používám pro překonávání strachu a jiných negativních emocí, které se snaží nade mnou získat kontrolu.

Vraťme se k amygdale a znovu se zamysleme nad tím, jak řídí procesy v našem těle. Když pocítíme strach, v tomtéž okamžiku amygdala dá našemu tělu příkaz, aby se připravilo na boj nebo rychlý útěk. K tomu je zapotřebí soustředit maximum krve do svalů a to z částí těla, které nejsou přímo zapojeny do boje o přežití.

Způsobí to, že se nám začne odkrvovat myslící část mozku, která je překážkou instinktivního jednání. Zároveň se amygdala musí postarat o dostatek paliva pro svaly, které tvoří kyslík obsažený v krvi. Průběh stresového procesu popisuje ve své knize „Svět psychopatů“ známý psychiatr Radkin Honzák. Podle něj naše srdce v klidovém stavu za jednu minutu přečerpá přibližně pět litrů krve, tj. prakticky veškerou krev v lidském těle. V případě stresu se průtok krve srdcem až zpětinásobí. Aby srdce mohlo zvýšit tepovou frekvenci, potřebuje do plic napumpovat odpovídají množství vzduchu. Toho je možné dosáhnout pouze rychlejším dýcháním.

Nedodáme-li však srdci potřebné množství kyslíku, nezbývá mu nic jiného, než zpomalit tepovou frekvenci. Amygdala tuto situaci vyhodnotí tak, že nebezpečí již pominulo a dovolí tělu vrátit zpět krev tam, odkud byla odčerpána, tedy i do myslící části mozku. Tím je zároveň ukončena stresová situace.

Recept o ovládnutí stresu způsobeného strachem je poměrně jednoduchý. Stačí tedy naučit se v situacích, kdy máme trému, prožíváme stres nebo strach, prodloužit nádech, zpomalit výdech a soustředit se, aby vzduch z našich úst vycházel lehounce, plynule a nepřerušovaně. Zároveň si u toho představujte, jak s každým výdechem dochází k uvolnění vaší mysli.

Metod, jak snížit tepovou frekvenci srdce s pomocí dechových cvičení je celá řada. Nejznámější vědecky ověřenou technikou pro rychlou úlevu od stresu nebo úzkosti je tzv. „Fyziologický vzdech“ (Physiological Sigh). Při uplatnění této techniky provedete jeden hluboký nádech nosem a okamžitě navážete druhým, kratším nádechem. Následuje jeden dlouhý, uvolňující výdech ústy. Podle neurovědce prof. Andrew Hubermana právě tento postup dokáže nejrychleji ze všech metod snížit tepovou frekvenci a zklidnit nervový systém. Takže moje pátá rada zní:

Existuje ještě jedna účinná metoda, jak ovládnout amygdalu a zamezit tomu, aby za nás rozhodovaly instinkty. Já ji kombinuji s metodou zpomaleného dýchání a tím snadněji dostávám pod kontrolu svoje emoce, když na mě někdo útočí.

Hlavní problém spočívá v tom, že stresová reakce probíhá tak rychle, že ji nemůžeme zabránit. Začne nás ovládat dříve, než si to uvědomíme. Naší myslí začnou automaticky protékat myšlenky, které vyvolává stres. Když například někdo na nás slovně zaútočí, téměř okamžitě pocítíme nutkání mu to vrátit nebo se naopak zalekneme a stáhneme zpět. Většina těchto reakcí jsou spíš iracionální projevy zvířete než důmyslné chování člověka. V dané chvíli však na nás působí tak silně, že jim nedokážeme odolat. Můžeme však přerušit tok myšlenek, které nás ovládají. Jak se to dělá?

Lidský mozek se v dané chvíli nedokáže soustředit na více než jednu myšlenku. Stačí jen si uvědomit, že nás ovládají emoce a pojmenovat je. Když si např. v duchu řeknete „cítím, že jsem plný hněvu a mám nutkání opětovat jeho urážku,“ v té chvíli pocíte, že se vám podařilo neutralizovat emoční působení myšlenek, které jste zrovna popsali. Najednou přestanete mít chuť opětovat druhému jeho urážku, protože se vám mezitím „zapnul mozek.“ Uvědomili jste si, že vítězem pomyslného souboje se stanete tehdy, když se zachováte jinak. Podařilo se vám přerušit spojení s amygdalou a tím přestala fungovat automatická převodovka, která do té chvíli určovala, na co máte myslet.

Druhou možností, jak přerušit negativní emoce v stresové situaci je mít předem připravenou větu, kterou si v duchu řeknete. Když mě někdo např. kritizuje, tak si obvykle říkám „to, co mi říká, jsou jenom informace a jsem za ně vděčný.“ Tuto větu si v duchu opakuji pořád dokola, dokud nepocítím příjemný pocit s ovládnutí svých emocí. Nedělá mi problém reagovat na jakoukoliv kritiku, i tu neoprávněnou, jedním slovem - „děkuji.“ A myslím to naprosto vážně. Samotná skutečnost, že se někdo odvážil říct mi do očí to, co si o mně myslí, si zaslouží poděkování. Kromě toho, jeho kritika odráží i stav jeho mysli. Mnohdy ten, kdo někoho kritizuje, odhaluje svůj problém. Kritika v tomto případě není o mně, ale o něm. Moje pátá rada tedy zní …

Další možností, jak porazit svůj strach, je vyzvat jej na souboj. Prostě dejte mu pořádnou nakládačku. Pamatuji si, jak jeden z kolegů emotivně popisoval, jak miluje svůj strach, protože jej baví s ním bojovat a vyhrávat nad ním. Stejně jako on si řekněte: „Miluji svůj strach. Rád jej porážím. Díky němu mohu být silnější a odvážnější.“

Strach totiž může být také něčím, co vás probouzí k aktivitě, co produkuje adrenalin a co může ve svém důsledku podpořit váš výkon. Stačí jen, když připustíte, že strach nejste vy, ale cosi cizího, co se snaží vás ovládnout. Je to nezvaný host. Tlouštík, kterého živíte a zatímco on kyne, vy sami trpíte podvýživou. Hladovíte jenom proto, aby se on dosyta najedl.

A přitom stačí jen odvážit se mu říct - jdi do háje a máte klid. Strach totiž není něco, ale NĚKDO, s kým můžete hovořit, vysmívat se mu, rozkazovat mu, soutěžit s ním, anebo jej jednoduše vykázat do patřičných mezí. Moje šestá rada tedy zní …

Poslední způsob, jak porazit strach, je podle mě ze všech nejúčinnější, ale zároveň nejnáročnější. Nejlépe manipulovatelný strachem je ignorant, tj. člověk, který je díky svým komplexům méněcennosti a nižší úrovni informovanosti náchylný pro vyvolání strachu. Zjednodušeně řečeno NEVÍ, že NEVÍ, ale chová se tak, jako by byl největší odborník na danou problematiku.

Tento jev je v odborných kruzích známý jako Dunning-Krugerův efekt, za což autoři této teorie získali Nobelovu cenu. Dokázali, že čím víc toho o nějaké oblasti víte, tím větší tendenci máte předpokládat, že toho nevíte dost na to, abyste svůj názor veřejně prezentovali a za svou neznalost se stydíte.

Naopak, čím méně toho víte, o to větší sebejistotu při prezentaci svých názorů pociťujete. Ignoranti setrvávají v přesvědčení, že jejich názor je správný i tehdy, když jej s pomocí jednoznačných faktů vyvrátíte. Jejich mozek prostě tuto konfrontaci se svou vlastní nekompetentností vymaže. Na tom je založena strategie vojenských manipulátorů.

Příčinou strachu je mnohdy i naše neschopnost či lenost obstarat si pravdivá fakta. Člověk, který je zaměřený na získávání informací z více důvěryhodných zdrojů, je mnohem odolnější, než ten, kdo uvízl v informační bublině trolí farmy. Takže moje poslední sedmá rada zní …

Závěrem bych chtěl říct, že strach je příliš široké téma, abych jej mohl celé obsáhnout v tomto článku. Věřím, že všichni z vás s ním mají bohaté zkušenosti. Byl bych rád, kdybyste se o ně s ostatními podělili a napsali něco do diskuze. Napište, z čeho jste v životě nebo ve své kariéře měli strach a hlavně, jak jste jej překonali. Nebo jen popište svůj problém. Dáme hlavy dohromady a třeba spolu něco vymyslíme.