Život v kleci

Dnes jsem se rozhodl vypůjčit si jeden citát z Bible, konkrétně z Evangelia podle Lukáše: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ Tato Kristova výzva je křesťanům poměrně známá. Alespoň já si ji pamatuji od raného dětství celý život. Ale teprve o řadu let později jsem začal chápat její skutečný nebiblický význam. Podle mě v ní nejde o jakýsi Boží soud, který rozhodne o tom, zdali si zasloužíme jít do pekla, či do nebe. Troufám si tvrdit, že toto poselství je spíš určeno pro náš každodenní život. Podle mě nás tato výzva má nasměrovat k tomu, abychom si zachovali svobodu myšlení a nestali se vazaly svých předsudků.

Především bychom si měli uvědomit, že když o někom řekneme něco negativního a vyjádříme se slovy „on je takový či onaký“ vytvoříme tím nálepku, která není ničím jiným, než pomluvou, neboli soudem, který jsme vynesli nad kritizovaným člověkem. Každý, kdo se chystá někoho pomluvit, by si měl položit otázku - co mě k tomu vede? Proč mám touhu někoho zkritizovat? Když začnete hledat na tyto otázky odpověď, možná že dospějete k podobným závěrům jako já.

Z obecného hlediska , to co nás k pomlouvání druhých navádí, je naše neukojená touha po uznání a seberealizaci. Koho vidíte nejčastěji pomlouvat druhé? Úspěšné a pracovité jedince, kteří si vychutnávají život? Nebo jsou to spíš lidé, kterým život nefunguje podle jejich představ, či ti kteří mají komplex méněcennosti?

Abychom si vyrobili hormony štěstí jako je DOPAMIN, OXITOCIN či ENDORFINY, které nám dodávají životní energii, potřebujeme každý den něco významného pro sebe či pro druhé udělat. Lidé s pozitivním myšlením, kteří si plní své sny, systematicky pracují na svých cílech a v nouzi pomáhají druhým, nepotřebují se vůči někomu vymezovat. Jejich mozek pro ně vyrábí dostatečné množství hormonů štěstí. Zato ti, kteří svým časem mrhají na něco, co nedává smysl, častokrát bojují s pocitem frustrace a nedocenění. Takovíto lidé v zásadě mají dvě možnosti. Buď si vyrobit trochu levného dopaminu třeba lovením lajků na internetových sítích nebo si levný dopamin vygenerovat pomlouváním druhých.

Levný dopamin se totiž v mozku vyplavuje i ve chvíli, kdy se dozvíte nebo sdílíte „tajnou“ či pikantní informaci. Aktivuje v něm dráhu odměny, což dotyčnému jedinci šířícímu pomluvu nebo sdílejícímu pikantní informaci přináší krátkodobý pocit uspokojení a z drbání dělá vysoce návykovou aktivitu. Kromě toho ti, kdo spolu někoho pomlouvají, dokonce vyrábějí i OXITOCIN - hormon lásky, důvěry a pouta. Když jako spojenci pomlouvající třetího, posilují tím pocit sounáležitosti, což je podle Abrahama Maslowa jednou z pěti základních lidských potřeb. A když do svých pomluv zakomponují také humor, mohou se v jejich mozcích uvolňovat dokonce i ENDORFINY, které udržují dobrou náladu skupiny. Pomluvy druhých poskytují lidem zdarma vše, za co by museli draze zaplatit aktivní smysluplnou činností. Tak proč raději druhé nepomlouvat, než s námahou budovat svůj úspěch?

Naše soudy většinou provázejí emoce. A emoce, pokud jsou dostatečně silné, dokážou se vrýt hluboko do naší paměti. Zvlášť nebezpečné jsou ty, které se opakují, protože vytvářejí návyk. Ve střední části mozku je zajímavý útvar, který se nazývá hippocampus (řecky - mořský koník). Rozhoduje o tom, co má či nemá být uloženo do paměti a zároveň ukládá i vytvořené vzorce chování pro určité situace, které se v budoucnu mohou opakovat. Jinými slovy řečeno, funguje podobně jako automatická převodovka v automobilu. A právě v tom spočívá hlavní problém.

Když někoho pomlouváme, do našeho podvědomí se ukládají fragmenty, které charakterizují chování, vůči kterému jsme se vymezili. Z těchto fragmentů následně vznikají mentální bloky, neboli morální zábrany, které nám usnadňují odmítnutí všeho, co jsme odsoudili. Vyrobíme si tím sami pro sebe imaginární klec, která ohraničuje možnosti našeho jednání. Každou pomluvou tak ztrácíme kousek svobody a stáváme se otroky našich předsudků a soudů.

Když se poté přece jen rozhodneme jednat v rozporu s tím, co jsme dříve odsoudili, potřebujeme se nejprve sami před sebou ospravedlnit. Nastartujeme tím proces neuvědomělé autosugesce, která dokáže najít cestu pro ospravedlnění čehokoliv, čehož jsme se v životě dopustili.

Představte si, že se jedná o příležitost splnit si svůj sen nebo zbohatnout. Jenže, abychom tuto příležitost mohli využít, museli bychom jednat způsobem, který jsme před tím emotivně odmítli. V té chvíli uslyšíme vnitřní hlas, který nám toto připomene. Takže máme dvě možnosti. Buď se vzdát nabízející se příležitosti, abychom uspokojili svoje svědomí nebo zachovat se stejně, jako ten, koho jsme za takovéto jednání dříve odsoudili.

Pokud se rozhodneme jednat v rozporu s naším svědomím, potřebujeme zároveň vytěsnit negativní pocity, které takovéto jednání obvykle provázejí. Abychom si nepřivodili psychické potíže,

Abychom v  tomto případě dosáhli vnitřní rovnováhy, naše podvědomí je nuceno přeinterpretovat naši předchozí kritiku. Ospravedlnit naše jednání jinými okolnostmi nebo motivací, apod. Podvědomí prostřednictvím nevědomé autosugesce vytvoří pro nás nové PARADIGMA - jakýsi odraz skutečného světa, který jej interpretuje chybně, nicméně pro nás přijatelným způsobem. Navenek to může vypadat, že jsme se dostali ven z imaginární klece, kterou jsme si předtím postavili. Jenže ve skutečnosti cena, kterou za to zaplatíme je vysoká. Ztráta integrity a zpětné vazby, tedy schopnosti reálně vnímat své jednání.

Narušením osobnostní integrity jsme změnili svoji osobnost. Nyní jsme jiným člověkem, než jsme bývali před tím, než jsme se rozhodli porušit svoji životní zásadu. Jak se říká, padouchem se člověk nestává ze dne na den, stejně jako charakterním člověkem. Je to proces malých každodenních krůčků. Záleží jen na tom, jakým směrem se vydáme.

Podobný proces sebe ospravedlňování probíhá v situaci, kdy se máme podívat do očí tomu, koho jsme před tím brutálně pomluvili. Nejhůř se dívá do očí tomu, koho jsme pomluvili neprávem. I v tomto případě buď vinu svedeme na někoho jiného nebo vyrobíme důkazy podporující naše tvrzení. Abychom jim snadněji uvěřili, potřebujeme k tomu vděčné posluchače, kterým jejich vstřícnost vrátíme tím, že i my vyslechneme jejich pomluvy.

Hlavní problém spočívá v tom, že

a tím vytváří nekonečný řetězec zkreslených reakcí. Svět, který vnímáme, je časem zásadně odlišný od světa, ve kterém žijeme. Jako by nás někdo oslepil, aby nás mohl vodit na vodítku.

V běžném životě nemusíme nikoho kritizovat a přitom žít v kleci, kterou pro nás vytvořili lidé v roli vychovatelů. Stačí přijmout za své známá lidová moudra jako „PENÍZE KAZÍ CHARAKTER“ nebo „ČLOVĚK MÁ BÝT SKROMNÝ.“ Může se vám stát, že se ve chvíli, kdy budete moci zbohatnout nebo dosáhnout životního úspěchu, z vašeho podvědomí vynoří mentální blok, který vám začne házet klacky pod nohy.

Stejně tak v našem podvědomí mohou být hluboce zakořeněné věty, které jsme slýchávali od našich rodičů v emočně vypjatých situacích jako např. „NIKDY V ŽIVOTĚ NIC NEDOSÁHNEŠ“, „Z TEBE NIKDY NIC NEBUDE,“ „NA TEBE NENÍ ŽÁDNÉ SPOLEHNUTÍ“ nebo „VŠECHNO ZVORÁŠ,“ „NEDÁ SE TI VĚŘIT.“ Když se v dospělosti chystáme něco velkého udělat, což vyžaduje odvahu, nečekaně se tyto myšlenky zkomprimované do negativních emocí vynoří z naší paměti a začnou blokovat naše aktivity.

Závěrem mi dovolte jednu radu. Dostaňte tyto vetřelce dávnověku ven ze své hlavy nebo je alespoň neutralizujte, ať vám neškodí. Pokud budete mít chuť se vůči někomu vymezit, raději si to rozmyslete. Staňte se člověkem, který nikoho nepomlouvá a budete se cítit uvolněně a svobodně.