Článek
Za socialismu bylo všeho nedostatek. Kalamitní stav vyvolávaly situace, když z obchodů zmizelo nějaké běžné zboží, například toaletní papír. Příčinou zastavení dodávek častokrát byl zdánlivě nepatrný a o to absurdnější zádrhel v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Když například vázla dodávka zavařovacích víček, z obchodů se vytratily i nakládané okurky. A řešení těchto zapeklitých problémů mnohdy připomínalo pohádku „Jak krtek ke kalhotkám přišel.“
Nejvážnější situace nastala, když z obchodních pultů téměř zmizely dámské hygienické vložky. Každá žena si s tím musela nějak poradit. Některé si náhradou za vložky kupovaly obvazy, ostatní zvolily jiné řešení. Tampóny se v té době ještě neprodávaly. Byl jsem tehdy mistrem na nátrubkárně, v níž většinu pracovníků tvořily soustružnice. Aby si mohly v drogériích odstát frontu na vložky s nadějí, že se jim podaří nějakou ukořistit, potřebovaly dříve odejít z práce. A já jsem to samozřejmě toleroval. A tento neměnný stav trval několik nekonečných týdnů.
Nedostatek vložek začal ohrožovat plnění plánu. Jednoho dne, kdy se hodinu před koncem směny téměř vylidnila nátrubkárna, jsem to nevydržel a zvedl telefon. Dlouho jsem nepřemýšlel komu zavolat. Řekl jsem si, nač chodit za kováříčkem, když je tady kovář. Nenapadlo mě nic hloupějšího, než vytočit číslo největšího zvířete, které jsem našel v seznamu. Byl to přímo předseda podnikového výboru komunistické strany. V té chvíli mi nevadilo, že jsem před pár měsíci demonstrativně odmítl stát se jejím členem. Pod vlivem emocí jsem tomuto vysoce postavenému pohlavárovi bez servítek vynadal za to, že podnik tento problém ignoruje a komunistická strana to mlčky přehlíží.
A ledy se skutečně hnuly. Na základě mé intervence se soudruzi rozhodli antidatovat nějaké své usnesení a ze Slovenska dovezli kamión vložek. Při výplatě každá pracovnice Nové huti obdržela poukázku, na základě níž nafasovala vložky.
Mohl jsem být právem na sebe hrdý. Jenže kromě toho, že jsem se tím proslavil, neuvědomil jsem si, že mě tato rebelie může stát i místo a kdo ví, co ještě. Paradoxně mě zachránili soudruzi z rourovny, kteří se za mě zaručili. Možná, že k tomu přispělo i to, že směna pod mým vedením vzorně plnila plán a pravidelně vyhrávala závodní soutěž. S mým odchodem by se situace mohla zkomplikovat. A to je také odpověď na otázku, proč jsem se ve věku 27let mohl stát leaderem a organizátorem podnikové generální stávky v roce 1989. Nejspíš za to vděčím dámským hygienickým vložkám.
