Technologie k dosažení pozitivních změn

Představte si závodníka, který se zpožděním doběhl do cíle. Jak mu můžeme pomoci, aby příště podal lepší výkon? Když mu sdělíte „já ti poradím, příště musíš běžet rychleji,“ čeho tím dosáhnete? Jak mu asi tato rada může pomoci? I když se tato slova zdají být absurdní, mnozí z nás takto radíme druhým při řešení jejich problémů. Jen tu prázdnotu dokážeme lépe zamaskovat.

Druhou variantou naší reakce může být, že závodnímu běžci popíšeme, co má dělat pro dosažení vyššího výkonu. Takto postupuje zkušený mentor a obvykle to přináší výsledky. Jenže v řadě případů to nestačí. Závodník potřebuje nejen znát postup pro řešení svého problému, ale hlavně uvěřit, že bude fungovat.

Opravit stroj můžete jedině tehdy, když znáte jeho komponenty a jejich vzájemnou souhru. Stejně tak opravit lidskou mysl znamená pochopit jak funguje. A právě touto problematikou se v tomto článku budu zabývat. Protože …

Ne každý si to však uvědomuje a tak přenechává řízení svého života autopilotovi, kterým nás příroda štědře obdařila. Neuvědoměle to dělá většina z nás, což nám umožňuje pohodlně žít. Americký trapistický mnich Thomas Merton před více než 70 lety položil řečnickou otázku: „Co je největším pokušením lidstva? A sám si na ni odpověděl: „Být průměrným.“ Earl Nightingale ve své slavné nahrávce ze stejné doby „Nejneobyčejnější tajemství“ uvádí, že opakem odvahy v dnešní pohodlné době není zbabělost, ale KONFORMITA.

Základní principy, které lze uplatnit pro získání kontroly nad svým životem jsou v zásadě jednoduché. Jednoduché však není odlišit se od ostatních, šlápnout na plyn a s vysokou rychlostí předjet celou kolonu vozidel. Musíte to opravdově chtít. Arthur Schopenhauer říká „můžete chtít cokoliv na světě, jen nemůže chtít, aby se vám chtělo.“ A aby se vám chtělo, potřebujete pevně věřit, že tyto jednoduché principy, jimiž lze ovládnout řízení našeho života, skutečně fungují a to navzdory tomu, že vás většina lidí z vašeho okolí přesvědčuje o opaku.

Jaké jsou tedy ony charakteristické znaky našeho podvědomí, díky nimž můžeme ovládnout naši mysl?

V prvé řadě bychom si měli uvědomit, že naše podvědomí umí toho spoustu, ale zároveň je naprogramováno tak, aby nerozhodovalo prakticky o ničem, o čem může rozhodnout naše vědomá mysl. V kognitivní psychologii tento princip popisuje tzv. Teorie duálního procesu (Dual-Process Theory), kterou proslavil držitel Nobelovy ceny Daniel Kahneman. Vědomé analytické myšlení podle ní funguje jako nejvyšší kontrolní systém schopný přepsat rychlé podvědomé automatismy.

Kdyby tomu tak nebylo a podvědomí stoprocentně ovládalo naše myšlení, nemohli bychom činit svobodná rozhodnutí. Rozhodovaly by za nás pouze instinkty, což svého času tvrdil Sigmund Freud.

Moderní neurověda ("The role of consciousness na PMC") totiž dokazuje, že flexibilní rozhodování, dlouhodobé plánování a svobodná vůle vyžadují aktivní zapojení vědomé exekutivní kontroly.

Na druhé straně, podvědomí lze přirovnat k hodináři, který sestavil hodinky a proto je umí rovněž opravit. My jej však k tomu neumíme zaúkolovat a tím i jeho schopnost v dostatečné míře využívat. Podvědomí na podvědomé úrovni udržuje naše tělo v chodu a automatizuje návyky a všechny procesy, které v těle probíhají. Zároveň nám pozorně naslouchá a plní to, co mu přikážeme, ať si to uvědomujeme, či nikoliv.

Každá myšlenka, kterou vyslovíme nebo si ji v duchu představíme, vytváří propojení mozkových buněk. Je to světlo reflektoru, které rozzáří určitá mozková centra. Podle kanadského neuropsychologa Donalda Hebba dochází k posilování vazeb mezi neurony, které jsou ve stejné chvíli aktivní, což vyvolává změny v mozku. Tento základní princip učení a neuroplasticity byl detailně popsán v jeho přelomové práci „Hebbian Theory na ScienceDirect.“ S každým opakováním se zrychluje komunikace mezi neurony a upevňuje jejich spojení.

Mozek jako sval sílí v místech, na něž soustřeďujeme pozornost a atrofuje v oblastech, které zanedbáváme. Pokud nerozvíjíme svůj talent, postupně zakrní a naopak. Podle D. Hebba je např. prokázáno, že hudebníci mají zadní část mozku (mozeček) větší než ne-hudebníci. Stejně tak neurověda jasně prokázala adaptivní změny v mozkových strukturách dospělých lidí při intenzivním tréninku paměti. Klíčová je v tomto směru slavná studie profesorky Eleanor Maguire, která dokázala, že hippocampus (oblast zodpovědná za prostorovou orientaci a paměť) je prokazatelně větší u aktivních řidičů taxi, přičemž po ukončení jejich kariéry dochází k jeho postupné atrofii. Pokud posilujeme logické myšlení, roste tím i naše inteligence, a pod. Opakování myšlenkových postupů je formou změny našeho mozku a tím i našich schopností.

Každé slovo, které vyslovíme, nese sebou emoční náboj. Obsahuje emoční otisk všeho, co jsme prožili, když jsme jej vyslovili nebo byli svědky události, která se do něj nahrála stejně jako písnička na magnetofonový pásek. Tento jev v neurovědě popisuje teorie ztělesněné sémantiky ("Embodied Semantics na MemoryUGR"), podle níž pouhé vnímání slova automaticky reaktivuje emoční a tělesné prožitky z naší minulosti.

Tyto stopy v našem mozku trvale upevňuje amygdala fungující jako centrum emoční paměti, které ke slovům a zážitkům pevně připisuje emoční významy (tzv. emoční valenci). Podvědomí pak ve skutečnosti „nemyslí, ale provádí“ – reaguje na slova okamžitým spuštěním biochemických reakcí (např. vyplavením stresového hormonu kortizolu u negativních slov, nebo dopaminu u pozitivních), aniž bychom o tom vědomě rozhodovali.

💡 Když si např. řekneme, že MUSÍME něco udělat, naše podvědomí si vybaví pocit, který jsme měli, když jsme ještě jako děti něco museli. Většinou to bylo něco nepříjemného, čemu jsme se chtěli vyhnout. A tak místo toho, abychom udělali něco s chutí, nevědomky si k tomu vytvoříme vnitřní odpor.

Z racionálního hlediska užívání tohoto slova nedává smysl. Když se zamyslíme nad jeho významem, nutně dospějeme k závěru, že musíme pouze jediné – zemřít. Vše ostatní děláme proto, že to z nějakého důvodu chceme udělat. Takže slovo „musím“ klidně můžeme z našeho slovníku vypustit. Místo „musím to udělat“ můžeme prohlásit: „zítra v 9 hod. si nad tím sednu a udělám to.“ Naše podvědomí tím dostane jasný pokyn a bude přesně vědět, jak nám pomoci, abychom to, co máme udělat, udělali co nejefektivněji a s chutí.

Stejně tak místo „ráno si musím zacvičit“ můžeme říct „je načase, abych si vylepšil svoji kondici.“ Význam slov stejný, efekt opačný. Problém jsme rázem přetvořili na potěšení.

💡 Obdobně iracionálně naše podvědomí reaguje na slovo „NESMÍM.“ Myšlenku zabalenou do věty rozdělí do samostatných částí a každou z nich řeší zvlášť. Tento fenomén popsal Hardvardský psycholog Daniel Wegner jako Teorii ironických procesů (Ironic Process Theory). Ta prokazuje, že čím více se snažíme nějakou myšlenku nebo chování potlačit, tím hlouběji je naše podvědomí monitoruje, což paradoxně vede k jejich opakování.

Slovo „nesmím“ tak naše podvědomí oddělí od části „přijít pozdě“ a udělá vše pro to, abyste i příště nepřišli včas. Když jsme jako děti něco nesměli, bylo to něco zakázaného. V psychologii tento vzdor popisuje Teorie psychologické reaktance (Psychological Reactance na ScienceDirect). Podle ní jakýkoliv zákaz vyvolává vnitřní odpor a podvědomou touhu jej porušit. Jak se říká, zakázané ovoce prostě nejvíce chutná.

A tak, když vyslovíme větu „nesmím přijít pozdě,“ s největší pravděpodobností se vaše nedochvilnost ještě více prohloubí. Přitom stačí nepatrně změnit formulaci na „přijdu včas“ nebo „rád chodím včas“ a problém je rázem vyřešen. Jakmile tento postup uplatníte, sami zjistíte, že spolehlivě funguje. Mám s tím osobní zkušenost.

💡 Měl jsem období, kdy jsem na své semináře docházel se zpožděním a to tak pravidelně, že jsem si z toho vyrobil problém. Místo toho, aby účastníci oceňovali přínos mých seminářů, probírala se otázka, proč nejsem schopen přijít včas. Tento můj zlozvyk se stal vodou na mlýn mým konkurentům, kteří toužili zaujmout moji pozici. Paradoxní na tom bylo to, že jsem si před každým seminářem přivstal, abych byl na něj co nejlépe připravený. Do poslední chvíle jsem nad něčím dumal a tím si nevytvořil dostatečnou časovou rezervu. A jakoby naschvál, vždy se něco přihodilo, co mi znemožnilo přijít včas. Buď mě zpomalily železniční závory, logistické problémy nebo jiná okolnost, která způsobila několikaminutové zpoždění. Bylo to pro mě stresující. Říkal jsem si „příště už nesmíš přijít pozdě.“ A tak se to opakovalo stále dokola. Ke změně došlo ve chvíli, kdy jsem se tím přestal stresovat a začal si v duchu i nahlas říkat „rád chodím včas.“ Naše podvědomí totiž dobře zná pocit, když se dostavíme někde včas, a ví co má udělat, aby nám pomohlo jej zopakovat.

Takovýmto motivačním větám se v terminologii neurolingvistického programování říká AFIRMACE a patří k jeho nejdůležitějších nástrojům. Díky této jednoduché větě, kterou jsem si často opakoval, nyní obvykle na své semináře přicházím s dostatečným časovým předstihem a užívám si startovací klid, který jsem dříve neměl.

Toxických vět a slov, která bychom neměli vyslovovat, je mnoho. Vlastně tolik, kolik negativních prožitků jsme s jejich asistencí prožili. Chcete-li tedy ovládnout své podvědomí, naučte se používat pozitivní slova, sestavovat z nich věty a vyhněte se tomu, co vám škodí.

Existují i další vlastnosti mozku, resp. našeho podvědomí, které nám umožní jej ovládat.

Není schopné rozlišit to, co vidíme od toho, co si jen představujeme. Veškeré informace z receptorů se v našem mozku transformují na elektrické impulzy, které nelze rozlišit. Je úplně jedno, jestli zrovna něco pozorujeme nebo o něčem přemýšlíme. Že mozek využívá totožné neuronové sítě pro reálné vnímání i pro vnitřní vizualizaci, potvrzují nejmodernější neuro-zobrazovací výzkumy pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI), jako je například studie popsaná v článku UChicago Study na AcademicJobs. Výzkumy ukazují, že u mentálních představ vykazuje mozek až 70-80% shodu v aktivitě zrakové kůry oproti skutečnému pozorování objektu.

Náš mozek funguje na principu asociativních sítí. O úspěchu v nich rozhoduje především intenzita, koncentrace a frekvence obrazů, které v naší mysli probíhají. Výzkumy v oblasti kognitivní vědy a neuroplasticity The functional anatomy of mental imagery na PubMed ukazují, že opakovaná a intenzivní mentální simulace aktivuje a posiluje stejné neuronové dráhy jako skutečná zkušenost.

Klíčový je také vzájemný soulad našich myšlenek. Pokud si například budu přát být věrným manželem a zároveň mít spoustu milenek, nemohu očekávat, že mi v tom podvědomí nějak pomůže. Tento stav psychologie definuje jako kognitivní disonanci (Cognitive Dissonance Theory na Simply Psychology). Prožívání takto protichůdných postojů vyvolává hluboké vnitřní napětí, které mozek paralyzuje, odčerpává jeho energii a spolehlivě zablokuje jakoukoliv podporu ze strany podvědomých procesů.

Stojíte ve dveřích a nevíte, na kterou stranu vykročit nebo se vrátit zpět. Funguje to podobně jako pootevřené dveře v mrazícím boxu. Spotřeba energie je vysoká, ale díky námraze nemrazí.

Vše, na co myslíme, v našem podvědomí probíhá on-line. Naše myšlenky se pro podvědomí automaticky stávají instrukcí, kterou začne okamžitě provádět. Tento bezprostřední vliv na naši biologii potvrzují studie zkoumající propojení mysli a těla prostřednictvím autonomního nervového systému ("Mind-body interactions na PubMed"). Ty ukazují, že pouhá mentální evokace emočně silného prožitku vyvolává okamžité neurochemické a fyziologické změny v organismu.

Vracíme-li se prostřednictvím vzpomínek do své minulosti, pro naše podvědomí se tím naše minulost oživuje a stává se současností. A naopak. Pokud se díváme do své budoucnosti, pro naše podvědomí se i v tomto případě neexistující budoucnost promění na přítomnost.

Neurovědecké výzkumy fenoménu MENTÁLNÍHO CESTOVÁNÍ V ČASE (The neurobiology of mental time travel na PubMed) dokazují, že mozek využívá identické neuronové sítě pro oživování minulých zážitků i pro simulaci budoucích scénářů, čímž tyto představy o minulosti či budoucnosti transformuje do okamžité vnitřní reality.

Přestaňte se tedy zabývat svou minulostí a místo toho tvořte představy o své zářné budoucnosti. Ve své fantazii si zobrazte sebe jako úspěšného člověka, kterému se podařilo splnit si svůj sen. Vykonstruujte si lepší verzi sebe sama a začleňte ji do prostředí, v němž se vaše úspěšnější já bude v budoucnu nacházet. Důležité je, aby vaše představa o vaší budoucnosti byla natolik přesná, abyste ji dokázali uvěřit. Pak jen stačí vytvořit si z ní příběh a co nejčastěji si jej ve své mysli vybavovat a rozvíjet.

Earl Nightingale přirovnává naše podvědomí k pooranému poli. Cokoliv do něj zasejete, to vzklíčí. Zaséváte-li semena plevele v podobě negativních myšlenek, vzklíčí neúspěch. Když uvažujete o ničem, stanete se ničím. Zaséváte-li hodnotné myšlenky, v poli vašeho podvědomí vzklíčí úspěch. Nestarejte se tedy o to, jak to pole dělá, aby ze semen vyrostly rostliny. Starejte se jen o to, abyste zasévali pouze myšlenky na to, po čem toužíte a co považujete za svůj úspěch.

Podle Earla Nightingala je to zákon přírody, který za všech okolností funguje. Pro vaše podvědomí důvěryhodná vize vaší budoucnosti představuje realitu a udělá vše pro to, aby vám co nejvíce pomáhalo při jejím uskutečňování. Pokud se vaše nynější realita značně liší od představy vašeho budoucího já, podvědomí udělá upgrade a restartuje váš mozkový počítač, abyste se už nyní mohli chovat tak, jak se bude chovat vaše budoucí já.

Tyto dvě přirozené vlastnosti našeho podvědomí nám mohou na jedné straně nesmírně pomáhat, ale na straně druhé nám dokážou pěkně zkomplikovat život.

Když chcete např. vyřešit nějaký problém, nesmíte na něj myslet jako na problém. Tím jej pouze prohloubíte. Chcete-li si s ním poradit, myslete raději na stav, který nastane po vyřešení problému. Vaše podvědomí díky tomu bude vědět, jak vám má pomoci. A nejen to. Myšlenka na stav, jehož má být dosaženo, vyvolává úlevu nebo i nastartuje proces bažení, resp. očekávání odměny.

Z neurobiologického hlediska toto očekávání pozitivního výsledku generuje silnou vlnu dopaminu. Dopamin v mozku nefunguje jen jako chemie radosti, ale primárně jako motor motivace a zacíleného úsilí, což potvrzují studie o dopaminových drahách publikované na odborném portálu The Dopamine Paradox na GlobalRPH. Tento hormon nám pak značně odlehčí řešení našeho problému.

Problémem je tedy samotné slovo problém. Když jej však pojmeme jako výzvu k jeho vyřešení, rázem se problém stane řešitelským úkolem, který v našem mozku může vygenerovat hormony štěstí.

V tomto 4.dílu cyklu článků na téma „motivace“ jsem popsal některé prvky mechanismu mozku, které umožňují získat nad ním alespoň částečnou kontrolu. Lidský mozek má však další důležité vlastnosti, jejichž pochopení umožňuje dosáhnout pozitivních změn. Takovouto vlastností je např. skutečnost, že negativní myšlenky lze zastavit a nahradit jinými hodnotnějšími.

V jedné chvíli se totiž dokážeme soustředit pouze na jednu myšlenku. Současná neurověda (The myth of multitasking na PubMed) potvrzuje, že lidská vědomá pozornost má omezenou kapacitu, což funguje jako úzké hrdlo. Tzv. multitasking je jen mýtus. Mozek nedokáže v jeden okamžik zpracovávat dva protichůdné složité procesy, takže aktivním zaměřením na pozitivní myšlenku jsme schopni tu negativní z vědomí přirozeně vytlačit.

Neméně důležité je prostředí, v němž mají pozitivní změny našeho chování probíhat. Těmto otázkám se budu věnovat v některém z příštích dílů.

V následujícím 5. dílu se zaměřím na jednotlivé lidské potřeby. Lidské potřeby lze totiž setřídit a seřadit podle naléhavosti, což má zásadní vliv na sílu jejich motivačního působení.