Změna není těžká. Těžké je změnit se

Podle amerického spisovatele Napoleona Hilla začátkem všech úspěchů je touha. Tak, jako malý ohýnek vydá málo tepla slabá touha podle něj přináší slabé výsledky.

Výchozím krokem k oživení touhy je nebát se snít. Ne všechny sny jsou však pro nás prospěšné. Užitečný sen je vždy zasazen do reálného rámce. V opačném případě nás může naopak odvádět ven z reálného světa. Místo něj pro nás vytvoří náhražku, jakousi formu duševní onanie, která přesměruje naši pozornost pryč od toho, po čem toužíme nebo co potřebujeme vyřešit.

Pokud budete snít o své potenciální budoucnosti v reálném světě, neměl by být pro vás problém zažehnout touhu, která vás bude zásobovat energií k tomu, abyste se vydali cestou k uskutečnění svého snu. Když po něčem toužíme, cítíme energii, kterou tvoří dopamin společně s dalšími hormony štěstí, které nás ve vzájemné souhře povzbuzují k aktivitám. Naše podvědomí však dokáže spolehlivě rozpoznat, zdali má naše touha reálný základ, či nikoliv.

Kdysi dávno řecký matematik a filosof Platón prohlásil : „Realitu vytváří mysl. Svou realitu můžeme změnit pomocí své mysli.“ A k tomu dodal: „Začátek je ta nejdůležitější součást každé práce.“

Ale ani palivo v automobilu nedokáže zařídit, aby se rozjel. Potřebujete v zapalování otočit klíčkem, či zmáčknou tlačítko a pak s pomocí jiskřících svíček udržovat motor v chodu.

Tím startovacím klíčkem je vaše víra. Neboli skálopevné přesvědčení, že se uskuteční to, o čem sníte a po čem toužíte. Jedině tehdy se promění vaše touha na skutečnou potřebu a tím i vaše podvědomí získá jasný příkaz k tomu, aby vám vyšlo vstříc.

Víra pro mozek představuje systém PŘEDVÍDÁNÍ ODMĚNY. Významný profesor neurověd Wolfram Schultz ve svých výzkumech prokázal, že náš mozek nevyplavuje nejvíce dopaminu až při dosažení cíle, ale v momentě očekávání a anticipace odměny. Vírou jej přesvědčujeme o tom, že může očekávat odměnu. Tím nastartujeme proces chtíče a BAŽENÍ. A když po něčem bažíme, náš mozek je rázem zaplaven DOPAMINEM, což je neurotransmiter s podobnými účinky jako kokain. V té chvíli se v mozku rozsvítí celá dráha odměny a my, ať děláme cokoliv, přestáváme vnímat námahu a čas.

Poslední výzkumy totiž dokazují, že nás mozek je dopaminem nejvíce zásoben tehdy, když bažíme po něčem, co si v duchu představujeme a zároveň se k tomu krůček po krůčku přibližujeme. Toužit po něčem tedy nestačí. Abychom dostávali pravidelně dávku dopaminu, musíme být zároveň přesvědčeni o tom, že dosáhneme toho, po čem toužíme. Tento proces ve svém bestselleru „Atomové návyky“ podrobně popisuje populární americký spisovatel James Clear.

Naše podvědomí je naprogramováno tak, aby nám pomáhalo uspokojovat potřeby, ne však naše touhy. Pokud se naše touha nestane potřebou, nejspíš budeme postrádat energii pro dosažení toho, po čem toužíme. Jinými slovy řečeno, s pomocí pevné víry musíme svůj mozek přesvědčit o tom, že to, po čem toužíme, zároveň potřebujeme.

Když se vaše touha prostřednictvím víry stane potřebou, nebude pro vás problém vytvořit si návyk jít za svým cílem. O síle návyku, který si vytvoříte, kromě víry podle amerického psychiatra Jeffreye M. Schwartze rozhoduje hustota pozornosti, neboli jak ČASTO, jak INTENZIVNĚ a  KONCETROVANĚ toužíte po tom, čeho chcete dosáhnout.

Čím víc jste schopni vybavit si cílový stav vaší touhy a sladit jej s ostatními cíli, aby byl s nimi KONSISTENTNÍ, o to víc posílíte jeho důvěryhodnost, neboli svoji víru, že jej dosáhnete. Tím proces bažení a tvorbu dopaminu zautomatizujete.

Jakmile návyk přerušíte, vyvoláte tím ve svém mozku pocit KOGNITIVNÍ BOLESTI. Americký sociální psycholog Leon Festinger tento stav popsal jako kognitivní dissonanci — nepříjemné vnitřní napětí, kdy mozek naráží na rozpor mezi zavedeným vzorcem a realitou. Tato nepříjemná reakce pomáhá udržovat návyky v chodu. Funguje to podobně, jako když dostaneme hlad.

Naši potřebou je mít energii a dostatek materiálu pro látkovou výměnu. A naše podvědomí její dodání zařídí tím, že nás na to upozorní vyvoláním pocitu hladu a připraví naše tělo na příjem potravy. Vše za nás zařídí hormon hladu Ghrelin, který zároveň stimuluje chuť k jídlu. Kdybychom měli problém najít dostatek potravy, určitě bychom si s tím s pomocí přirozených instinktů poradili, aniž bychom se museli k tomu nějak nutit. Jestliže dokážeme s pomocí víry naše podvědomí přesvědčit, že to, po čem toužíme, nezbytně nutně potřebujeme k životu, naše podvědomí nám začne vycházet vstříc a pomáhat nám v uskutečňování toho, po čem toužíme.

Na druhé straně, není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Naše podvědomí nás sice musí poslechnout. To ovšem neznamená, že nesmí tomu bránit. Naše živočišné tělo nemá totiž rádo změny, které nejsou vynuceny pudem sebezáchovy nebo neschopností rozmnožit se. Náš mozek se za posledních 200 milionů let příliš nezměnil. Jak jsem již výše podotkl, reaguje pouze na to, co potřebujeme a ne na to, po čem toužíme. A tak nám bude nejspíš chvíli házet klacky pod nohy v podobě falešných představ o problémech, které nás čekají, když od požadované změny neupustíme.

Např. pozitivní změnu jídelníčku vám může zkomplikovat to, že vám nové stravovací návyky nějakou dobu nebudou přinášet potěšení. Spíš naopak. Při změně návyku naše podvědomí vyvolává pocit kognitivní bolesti bez ohledu na to, o jaký návyk se jedná. Bude se snažit přesvědčit vás o tom, že se tento stav nezmění a že se ztrátou chuti k jídlu vám přestane chutnat i život. To je však zjevný nesmysl. Naopak. Když vydržíte, už po pár týdnech zjistíte, že vám začal nový jídelníček chutnat a navíc, že se cítíte mnohem lépe. A také, že se k dodržování nových stravovacích návyků ani trochu nebudete muset přemáhat. Vědí to všichni, kdo vydrželi. A přesto je jich mnohem méně než těch, kteří první fázi přirozeného odporu svého organismu nepřekonali.

Když začnete sportovat, zpočátku budete v duchu proklínat den, kdy jste se cvičení rozhodli zavést do svého každodenního života. Tato situace se bude opakovat i několik týdnů, a proto ne každý dokáže tuto fázi překonat. Když však vydržíte, začnete si sportování užívat tak, že se na něm postupně stanete závislí. A vaše podvědomí vás bude za cvičení štědře zásobovat kvalitním dopaminem a důležitými endorfiny, které zabezpečí, abyste necítili žádnou bolest z námahy. Prostě si to budete užívat. Platí tedy, že …

Těžké je totiž vytrvat navzdory odporu, který při provádění změny musíte překonávat. Nesnadné je uvěřit také tomu, že když jej překonáte, začnete si nový návyk užívat. Odpor ke změně se však dá účinně snížit na minimum, když se soustředíte pouze na vytvoření návyku a teprve po jeho posílení začnete pomalu zvyšovat laťku.

Za tímto účelem James Clear navrhuje zatraktivnit návyk a zavést pravidlo dvou minut. Vytvořte si tedy podmínky pro to, aby byl pro vás nový návyk sexy a zahajte jeho tvorbu aktivitami, které jste schopni provádět první dvě minuty. Když si chcete zavést návyk pravidelného cvičení, začněte tím, že se oblečete do sportovního oblečení a hned poté jej ze sebe svléknete. Víc toho za dvě minuty nejspíš nestihnete. Až se vám podaří tento proces zautomatizovat, přidejte další aktivity. Takto se z vás postupně může stát i olympijský vítěz.

I když odpor, který vaše podvědomí vytváří při zavádění nových návyků navenek vypadá tak, že mu jde o prověrku vaší vůle, ve skutečnosti se spíš jedná o prověrku vaší touhy a pevnosti víry, že dorazíte do cíle. Podvědomí se musí nejprve přesvědčit, že to, po čem toužíte, skutečně potřebujete.

Protože tyto nové návyky nejsou zvířecí, počítejte s tím, že pokud je pár dnů přerušíte, může dojít k recidivě, tj. návratu do přechozího stavu, v němž jste byli před vytvořením nového návyku. Jinými slovy řečeno, podvědomí vás znovu vyzkouší, zdali daný návyk k životu skutečně potřebujete nebo se bez něj obejdete.

Důležitost potřeby udržet návyk popisuje již v zmíněné knize Atomové návyky James Clear. Jeho pravidlo zní NIKDY NEVYNECHEJ 2X. Vynechat jednou je náhoda, vynechat 2× je začátek nového návyku. V uvedeném případě automaticky dochází k recidivě.

Dále platí …

Horní hranici nestanoví vaše osobní předpoklady, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale vaše schopnost uvěřit tomu, že této úrovně dosáhnete. Na druhé straně, když nastavíte laťku toho, co chcete v životě dosáhnout tak vysoko, že tomu nebudete schopni uvěřit a překročíte tím svoji HRANICI UVĚŘITELNOSTI, vaše podvědomí ji začne ignorovat. Je téměř jisté, že se vám nepodaří tohoto cíle dosáhnout.

Poměrně často se setkávám s lidmi, kteří mě přesvědčují o tom, že mají svoji vizi. Když je však chvíli pozoruji, co dělají a jak se chovají, s jistotou mohu konstatovat, že žádnou vizi ve skutečnosti nemají. Jen si to namlouvají, aby nemuseli nic podnikat. Přesněji řečeno, jejich podvědomí pro ně vytvoří falešnou vizi cesty k úspěchu, aby přestali cítit potřebu něco změnit. Způsobuje to neuvědomělá autosugesce, která nás chrání před frustrací z neuskutečňování našich snů. Z tohoto hlediska je lepší nemít žádný cíl, než cíl, kterému nevěříte. Na druhé straně …

Cíle na HRANICI NUDY nikoho nedokážou zásobovat dostatečným množstvím dopaminu. Je to stejné, jako byste v autě na rychlostní silnici měli trvale zařazenou dvojku. Z příliš pomalé jízdy nemůžete mít požitek a ani uspokojení z rychlého dosažení cíle. Přesto většina z nás jede za svými cíli touto rychlostí. Společně na cestě tvoříme kolonu. Pohodlné je v ní zůstat a odvážné se od ní odpoutat. Když však šlápnete na plyn a předjedete ty, kteří vás brzdí, budete na cestě sami a sami si určíte tempo jízdy tak, aby vám po všech stránkách vyhovovalo.

Zdánlivě nereálný cíl ve skutečnosti vůbec nemusí být nereálný. To, co vás omezuje, není totiž hranice vašich schopností, ale úroveň vaší sebedůvěry, která je určující pro to, abyste uvěřili, že daného cíle dosáhnete. Pokud se vám podaří posílit svoji sebedůvěru, v takovémto případě se automaticky úměrně tomu zvýší i vaše laťka a budete schopni dosáhnout o hodně vyššího cíle, než jste si kdysi dokázali představit.

Nebude to však zadarmo. Pro dosažení svého cíle budete nejspíš muset mnoho věcí změnit a řadu nových věcí se naučit. Můžete se však spolehnout na to, že pokud nepřestanete věřit tomu, čeho chcete dosáhnout a systematicky za tím půjdete, vždy budete mít dostatek energie k tomu, abyste dorazili do cíle.

V byznys světě najdete spoustu příkladů úspěšných osobností, které nevynikaly inteligencí, vzděláním, talentem nebo vychováním a ani neměli vymetenou cestičku k úspěchu. Jedno ale mají společné - pevnou víru, že mohou být velmi úspěšní, když se nebudou bát odlišit od ostatních neúspěšných jedinců, kterých je naprostá většina.

Jestliže víra v programování mysli sehrává tak významnou roli, otázkou je:

Není to nic složitého. Je to stejné, jako když jdete rozsvítit světlo. Věříte, že se se tak stane zmáčknutím vypínače. A proto to uděláte. Přitom si nemůžete být jistí tím, že k tomu dojde. Váš záměr může zhatit např. vadná žárovka nebo přerušení dodávky elektrického proudu. Uděláte to, protože tomu věříte.

Když večer uléháte do postele, také věříte, že se ráno probudíte. Přitom to nemůžete vědět. Pouze věříte tomu, že přežijete. Proto si předem připravíte vše potřebné, abyste další den mohli fungovat.

Ne jinak by tomu mělo být i v případě, kdy uvěříte tomu, že se vám podaří dosáhnout určitého cíle. Zjednodušeně řečeno, chováte se podle pravidla, které už v 19. století zformuloval zakladatel moderní psychologie William James a později proslavila autorka Dorothea Brande: „Jednejte tak, jako by bylo nemožné neuspět.“ Chovejte se tedy tak, jako by bylo jisté, že svého cíle dosáhnete a tím automaticky budete dělat vše pro to, aby se váš cíl uskutečnil.

Svojí víru tedy poznáte jen podle činů. Podle toho, co děláte, když ráno vstanete, o čem v průběhu dne přemýšlíte, hovoříte a také jak vás baví na svém cíli pracovat.

V tomto díle jsem se snažil odpovědět na otázku, co je zapotřebí udělat pro nastartování motivace. Ve třetím díle této série se budu zabývat technologií pro dosažení změn.