Poslední stupeň k šílenství: Jak jsem se stal 10. Čechem na severním pólu

Jmenuju se Franta Zeman. Šéfuju IT firmě, občas si zahraju na muzikanta, občas na pilota… a jednou jsem si řekl, že to chce trochu změnu klimatu. Tak jsem skončil na Severním pólu. Jako desátý Čech. Dne 9. dubna 2010 jsem totiž zapíchnul (obrazně řečeno, led je mrcha) vlajku na 90. stupni severní šířky. Tady je reportáž z cesty, kterou by vám v cestovce raději neukázali.

Příprava, která vás přiměje přehodnotit fitko

Když vás trénuje Miroslav Jakeš, zapomeňte na hezké stroje a proteinové shakes. Vezmete pneumatiku od traktoru, uvážete si ji kolem pasu a běháte po lese, dokud vás zvěř nezačne brát jako součást ekosystému. K tomu ledové sprchy a česnek. Hodně česneku. V -30 °C se totiž všechno hojí pomalu a česnek je takový low-cost antivirový program. Vedlejší efekt: nikdo z týmu si k vám nesedne moc blízko.

Startovali jsme ze Špicberk a přistáli na základně Barneo. To je takový „all inclusive“, kde místo koktejlu řešíte, jestli pod vámi nepraská 1,5 metru ledu. Rusové to staví jednoduše: z letadla shodí traktory, za nimi lidi a ti z toho udělají runway. Když to vidíte, začnete mít pocit, že IT projekty jsou vlastně docela v pohodě.

Expedice „Last Degree“ znamená cca 111 kilometrů. V realitě víc. Táhnete sáně kolem 70 kilo a jdete. A jdete. A jdete. Je to jako 10 dní na běžícím pásu. A pak přijde nejlepší část: drift. Celý den makáte, večer padnete do spacáku… a ráno zjistíte, že vás led odnesl o pár kilometrů zpátky. Severní pól je v podstatě nejdražší běžecký pás na světě.

Hygiena je už naprosto extrémní sport. Na záchod se musí chodit všude. Ale v Arktidě je to disciplína na olympiádu. Máte pár sekund, než vám umrzne nejen zadek, ale i chuť tam vůbec jít. Řekněme, že po návratu začnete teplou koupel vnímat jako jeden z vrcholů civilizace.

Ne, tučňáky jsem neviděl. Ti jsou na druhé straně planety. Lední medvědy ano. A ti se na vás nedívají jako na hrdinu, ale jako na svačinu. Upřímně, v tu chvíli jste rád, že jste jedl ten česnek.

Když jsme dorazili na pól, nebylo tam nic. Žádná cedule, žádný pomník. Jen GPS a pocit, že jsme na místě, kde všechny směry vedou na jih. Byla zima? Ano. Bolelo to? Hodně. Stálo to za to? Absolutně. Protože některé věci se opravdu koupit nedají. Ty si musíte odmakat. Ideálně se saněmi, co váží jako menší startup.

A teď mě omluvte. Jdu si dát horkou sprchu. Myslím, že jsem si ji od návratu nechal puštěnou, a to zhruba tak do roku 2030.