Článek
Mnozí dobře znají cestu po R6 z Prahy do Karlových Varů, která se s přibývajícími dostavovanými dálničními úseky stává stále rychlejší a pohodlnější. Protíná i nejjižnější cíp Ústeckého kraje a nejzápadnější cíp Karlovarského kraje, oblast někdejších okresů Podbořany a Žlutice, vnitřní periferii tzv. Sudet. Oblast kdysi většinově osídlenou Němci, s dramatickým, tragickým vývojem počínaje třicátými léty. I za okny aut či autobusu můžeme vnímat ubíhající krásnou zvlněnou krajinu, se spoustou lesů, roztodivných skalních útvarů, zřícenin středověkých hradů či polorozbořených stavení.
Praděd sadař
Žuloví průvodci
Opuštěný statek v Řepanech
Krajina Lubenecka a Valečska byla v minulosti výjimečná množstvím ovocných sadů. Z písemných pramenů uložených v karlovarském archivu vyplývá, že ještě po válce se zde pěstovalo přes 40 tisíc jabloní, za nimi následovaly třešně, švestky a hrušně, přičemž další druhy ovoce už byly v menšině (in ONV Žlutice 1945-1948). Zatímco ve Valči řada sadů přežila a v posledních letech se do obce stěhují lidé, kteří usilují o zachování vzácných odrůd, v Lubenci jsou stopy zašlé ovocnářské slávy dohledatelné obtížněji.
Většina těch, kteří stromy kdysi sázeli, musela své sady i zahrady po válce opustit. Ovoce poválečných sezón sklízeli noví obyvatelé, kteří do oblasti přicházeli z různých končin a s různými cíli. Shodou okolností pradědeček autorky tohoto příspěvku byl sadařem, se svou rodinou přišel do pohraničí cíleně z malé vesničky v Pošumaví. Až do své smrti počátkem šedesátých let si pronajímal sady, staral se o stromy i sklizeň (viz fotografie z rodinného archivu). Třešňovky na tzv. Toulové, kterou po válce získal do péče, se pak k stáru vzdal.
Jeden pamětník dodnes vzpomíná, jak v dětství trávili s kamarády všechen volný čas venku, pamatuje si zarostlé zahrady plné stromů obsypaných ovocem. Každý měl třešně a klukům vždy chutnaly nejvíce ty za sousedovým plotem. Často utíkali před hlídačem s holí. Nejraději chodili do libkovických třešňovek, které plodily obrovské třešně, do Záhoří na velké ořechy, mezi Lubencem a Libkovicemi na švestky. Jeho rodičům, volyňským Čechům, patřila jedna z třešňovek, byla jim zabavena, a když ji po letech získali v restitucích zpět, už ne jako třešňovku, ale jako les, prosekávali se prý křovisky a plevelem ke stromům jako v pohádce o Šípkové Růžence.
Dalšímu z rodáků – vnukovi zmiňovaného sadaře – se vybaví pás třešňovek, který se táhl od Jelení až ke Struhaři. Řadu sadů nechal vykácet někdejší ředitel státního statku, mnoho stromů spolkl nenávratně les. Jabloně a hrušně se prý častěji vyskytovaly v Kostrčanech, Blatně a Malměřicích, nejčastějším lubeneckým stromem byla třešeň.
Pamětníci si ještě vzpomínají na rozlehlé zahrady za domy plné stromů. Pozůstatky jabloňového sadu najdeme v Libkovicích pod vlakovou zastávkou, spousta švestek rostla na Kolíbce, po sadech na Ovčíně zbyly stromy podél cesty od Tiské louky. Dnes už les pohltil všechny třešňovky, kterým se dlouhá desetiletí dařilo na jeho okraji, přesto některé stromy začátkem léta plodí a tradice zůstala zachována i v místních názvech.
Sejdeme se na „Třešňovce“ tak není nejpřesnější lokace – kolik Třešňovek vlastně máme?
(Čerpáno ze vzpomínek pamětníků a ze zápisů ze schůzí Okresního národního výboru Žlutice - fond ONV Žlutice, SOkA Karlovy Vary.)
