Vykoupat se v lese

V minulosti byl život člověka s lesem přirozeně provázaný, čas v roce se mj. členil podle toho, kdy se chodilo na klestí, šišky, jahody, maliny, borůvky, brusinky, ostružiny, houby, jmelí. Pouze Maruška z pohádky O dvanácti měsíčkách čerstvé jahody mohla nasbírat i v lednu. Ostatní smrtelníci s košíky a kýbly chodili v často jen několika dny či týdny vymezené době a doma lesní plody zpracovávali do podoby marmelád, šťáv, voňavých a sladkých koláčů. Listy malinovníku, ostružiníku a jahodníku sušili a po celý rok z nich pili lahodné a zdravé čaje. Kulajda, bramboračka, kuba, smaženice, houbovka byly pravidelnou součástí jídelníčku. Klestím a šiškami si přitápěli v litinových sporácích. Ale klestí mělo i daleko širší využití: některé jeho druhy se používaly jako krmivo pro dobytek a kozy (lípa, vrba, bříza či smrk), jehličí nebo drobné pupeny byly bohaté na živiny. Pokládalo se na pole nebo kolem stromů jako ochrana proti větru i jako přirozený mulč, který bránil vysychání půdy. Dávalo se jako podklad pod doškové střechy. Po spálení klestí se popel bohatý na draslík využíval jako hnojivo na pole nebo do zahrad. Zejména jehličnaté větvičky se kladly jako stelivo do stájí – pohlcovaly vlhkost a zároveň dobytku poskytovaly suché místo k ležení.

Svět se proměňuje kosmickou rychlostí, žijeme životy jiné než před sto i než před padesáti lety. Přesto podle různých průzkumů Češi do lesa dále chodí hodně, nejvíce na houby (v tom patříme mezi šampiony) a na borůvky. Ale náš moderní svět se svými vymoženostmi a náhražkami nás od lesa vzdálil. Žijeme své hektické životy, pracujeme jinak a změnily se i způsoby odpočinku. Zásoby na zimu si buď nevytváříme vůbec, případně je pořizujeme jinak. Klestí a šišky nahradily kubíky dřeva, mnozí nepotřebují ani ty. Potřebujeme les? Potřebuje les nás?

Vědci už dávno dokázali, že lesy nejsou jen souborem jednotlivých stromů, ale propojenými organismy, které spolupracují, aby přežily. Komunikují spolu prostřednictvím sítě podhoubí, skrze kořeny sdílejí vodu se slabšími sousedy, elektrické impulsy v kořenech umožňují reagovat na zranění nebo na změny vlhkosti půdy, stromy dokáží do ovzduší uvolňovat těkavé organické sloučeniny – chemické látky, aby sdělily informace o svém stavu. Některé chemické látky totiž přitahují predátory, kteří se živí škůdci. Umírající stromy dovedou předat zbývající živiny svým mladším nástupcům. Pokud se člověk v lese zcela ztiší a naučí se ho vnímat, může slyšet stromy zpívat, někdo říká, že má dřevo duši a  zvuk houslí jakoby to dokazoval. Při vstupu do lesa nás často obklopí příjemná atmosféra, zvláštní a  proměňující se světlo a někdy až posvátné (protože vzácné) ticho.

Jiní odborníci četnými výzkumy potvrzují pozitivní dopad působení lesa na lidské zdraví. Pravidelný pohyb po lese snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu, což má zklidňující účinky na naši mysl. Stromy a rostliny uvolňují do vzduchu fytoncidy (ony zmiňované organické sloučeniny chránící před škůdci) – u lidí tyto látky stimulují činnost buněk, které hrají důležitou roli v boji proti infekcím a rakovinným buňkám. Pomalý a klidný pobyt v přírodě přispívá ke snížení krevního tlaku a  srdeční frekvence. Lesní prostředí podporuje produkci hormonů štěstí, jako je serotonin, a pomáhá snižovat příznaky deprese a úzkosti. Podle různých studií už 20 minut strávených v přírodě zlepšuje schopnost soustředění a posiluje kreativní myšlení. V Japonsku, kde lidé žili pod obrovským tlakem a  v pracovním stresu, vznikla v 80. letech pod patronací vlády vědecky podložená terapeutická metoda zvaná Shinrin-yoku, která je založena na klidné a vědomé přítomnosti v lese. Přesný překlad do češtiny zní „lesní koupel“ a spočívá v tom, že by měl člověk při pobytu v lese využít všechny své smysly, aby do sebe dokázal absorbovat uklidňující vliv přírody. V Japonsku dokonce vznikaly speciální terapeutické lesy, do kterých mohli zájemci jít i se školeným průvodcem. Příklady doporučovaných aktivit jsou tyto: Choďte pomalým tempem. Zhluboka dýchejte, vnímejte vůně stromů, rostlin i různé pachy, uvědomujte si půdu pod nohama. Naslouchejte zvukům přírody, uvědomujte si šumění listí a zpěv ptáků. Občas se dotkněte kůry stromů, seberte a ochutnejte lesní plody, pohlaďte mech, napijte se ze studánky, opláchněte si obličej studenou vodou z lesního potoka.

V posledních letech jsou lesy ničeny vichřicemi, polomy, kůrovcovými kalamitami, těžkými stroji a ziskuchtivou těžbou. Genius loci těchto lesů je ale pořád čitelný, píše se v nich i o historii: svědky jsou zapomenuté studánky, kaskády potoka, odpočinková zastavení, kapličky, řopíky, staré opuštěné třešňovky vrostlé mezi duby, smrky, břízy, osiky, modříny a borovice. Možná by pravidelnější procházky zdánlivě bez cíle pomohly k uvědomění našeho souznění s lesem. Obešel by se bez nás? Obešli bychom se my bez něj?

Na závěr několik citátů esejisty Josefa Kroutvora z knihy Lesní eseje:

Za ideální krajinu považuji české pohraniční lesy, kde se mísily dva jazyky a dvě kultury.

Les nabízí fyzický i duchovní prostor, bez něhož se stěží obejdeme.

Lesy jsou prostě všude, lemují louky, pastviny a pole, za lesem je další les. Všechny cesty vedou do lesa, provádějí nás lesem, kde bychom jinak zabloudili. Kráčíme lesem, ale cesty nás vedou krajinou, kterou už vytvořil člověk.

(Literatura: Josef Kroutvor: Lesní eseje, Archa 2019; Yoshifumi Miyazaki: Shinrin-yoku: Lesní terapie pro zdraví a relaxaci, Grada 2018)