Článek
Vše začalo v 60. letech minulého století, kdy Františkův tatínek koupil v Zubrnicích roubenku. Tím ji tehdy zachránil, protože už měla na dveřích namalovaný křížek- byla určená k demolici. František tu jako kluk dýchal čerstvý vzduch, kterého se v nedalekém Ústí nad Labem nedostávalo.
Původní roubenka
Když Františkův tatínek zemřel, musel se o ni, coby nejstarší syn, postarat. I když byl chemik, naučil se i jiným profesím a na víkendovém sídle dělal potřebné úpravy. V roce 1971 si sem přivedl svou milou Aničku a byla svatba.
První mini roubenku začal František stavět v roce 2010 a byla zmenšeninou té jejich. V měřítku 1:5 ji měl hotovou za rok. Původně to měl být domeček pro vnučku, ale nakonec si tam skoro hrát ani nemohla. Vše bylo totiž udělané do posledního detailu: V oknech byly záclonky a kytičky, v noci se vevnitř svítilo. František tam totiž zavedl i elektřinu. Nádherná pak prý byla i vánoční výzdoba domečků.
Prostřední domeček je miniaturou Františkovy roubenky
Druhou roubenku stavěl podle domku, který stál poblíž návsi. Ten už v Zubrnicích bohužel nenajdete. V padesátých letech ho zbourali a nahradila ho betonová stavba, ve které byl obchod a později sklad. Třetí roubenka musela k zemi kvůli tomu, že překážela v ostré zatáčce. Poslední, co František udělal, byla kopie studny.
Mini roubenky se staly zubrnickou atrakcí. František každého turistu rád pozval na svou zahradu. Za dobrovolný příspěvek domečky opravoval. „V jedné byla dokonce kadibudka. František jí říkal odlehčovna. Právě do ní lidé házeli mince,“ vzpomíná s úsměvem Anna.
S Annou, její dcerou Radkou a vnučkou Petrou jsem se potkala náhodou. Spletla jsem si totiž datum oslav 50 let od natáčení filmu Páni kluci a přijela do Zubrnic o den dřív. Šla jsem okolo jejich krásné roubenky, kterou bych jindy nejspíš přehlédla. Za tohle náhodné setkání jsem opravdu vděčná – cítila jsem se u nich jako doma.
Roubenka dnes
František byl velice akční muž. Zanechal po sobě nejen krásné stavby, ale i psanou paměť obce – vedl zubrnickou kroniku. Dozvěděla jsem se z ní třeba to, že první, kdo obsluhoval kostelní hodiny, byl pan Stanislav Míchal. Bylo to 6. června 1945 bezprostředně poté, co se nastěhoval do obce. Byl ale pracovně velmi vytížen, a tak tuto práci přenechal Fr. Ženíškovi, který měl k hodinám coby kamenem dohodil. Dále se dozvídám to, že zubrnickou historickou školu si vybral režisér Petr Nikolaev pro natáčení několika záběrů pro film Lidice. Do skanzenu situoval dramatickou scénu z roku 1942. Gestapo na ní odvádí lidické ženy a děti do školy, zatímco jejich muže otce a dědy nemilosrdně popravovalo.
Miniroubenky
Zubrnice byly a stále jsou vyhledávané filmaři. Točil se tu například Hlídač č. 47. „Na to vzpomínám ráda, herci nám chodili za okny. I Vladimír Dlouhý. Myslím, že to byl jeho poslední film,“ vypráví Anna. Natáčely se tu také snímky Dešťová víla a Tichá pošta. S místem jsou také spojeny Rebelové a Páni kluci. Do Zubrnic se můžete svézt historickým autobusem, jezdí sem každý letní víkend z nedalekého Úštěka. A řidič Rosťa udělá z každé jízdy nezapomenutelnou show. Mrkněte na video:
Pan František před devíti lety zemřel. Mini roubenky chátrají, a tak dvě a studnu věnovala Anna skanzenu. Tam je zrestaurují a budou dál dělat radost návštěvníkům. Na zahradě jim zůstala poslední. I ta je ale ve špatném stavu. Kdyby se našel někdo šikovný, kdo by si na její opravu troufl, může napsat do komentáře pod článkem. Ráda předám kontakt – protože tohle dílo si zaslouží být zachováno.
