Článek
Lágr je v ní zobrazen z pohledu patnáctiletého chlapce a líčen ve stylu téměř nezúčastněného věcného kronikáře. Je to spíš svědectví než deník. Zpočátku jsem se nemohla začíst. Doporučil mi ji syn – velký čtenář a přísný kritik. Na jeho tipy já dám. Proto jsem ji chtěla dočíst, abychom se o ní mohli pobavit. Co zaujalo jeho, co mě – tyhle debaty s ním mě moc baví! Chytla jsem se až u šesté kapitoly.
„Určité pojmy plně pochopíme jedině v koncentráku. Nebyl bych například nikdy věřil, že se ze mě může tak rychle stát vetchý stařeček. Doma to chce čas, přinejmenším padesát šedesát let. Tady stačily 3 měsíce, aby mi tělo vypovědělo službu.“
Tak tuhle pasáž jsem četla v autobuse cestou do práce. Na další zastávce přistoupily děti a mluvily jeden přes druhého. Rušily mě. To je paní učitelka nemůže okřiknout? ptala jsem se v duchu. Pak mi ale něco došlo. Došlo mi, že je krásný, že tyhle děti spaly ve své posteli. Ráno vstaly, nasnídaly se, rodiče je vypravili a ony teď jedou se spolužáky na výlet. Mají plná bříška, vypráví si o tom, co hrály za hru, co četly nebo jaký předmět nesnáší. A najednou mi to jejich štěbetání přestalo vadit. Měla jsem radost, že neprožívají to, co hlavní hrdina knížky. Protože kluk, o kterém čtu, byl zhruba stejně starý. On ale místo výletu nastoupil do dobytčáku. Místo svačiny dostal misku s vodou. Místo kamarádů měl okolo sebe ticho, pach a strach.
Obal knihy Člověk bez osudu
Zavřela jsem knihu a začala si těch dětí všímat. A zaposlouchala se do toho, o čem mluví. Cítila jsem vděčnost. Že žijeme ve svobodě. Prohlížela jsem si, co mají na sobě. Jaké mají boty, kalhoty, bundy. Protože hlavní hrdina začal právě popisovat, v čem chodí on.
"Se svým oděvem, kterým mě v lágru vybavili, jsem vůbec nemohl být spokojen. Byl málo účelný a stával se zdrojem nepříjemností. Tak například za drobného šedého mrholení se plátěný mundúr proměnil v tuhou rouru od kamen, před jejímž mokrým dotekem se naše pokožka snaží všemožně uchránit. Žádný význam zde nemá ani vězeňský plášť, je to jen další tíha a mokrá vrstva. A podle mě nejsou uspokojivým řešením ani hrubé papírové pytle od cementu. Ale nejotravnější jsou dřevěné škrpály… “
Četla jsem hodně svědectví přeživších. Ale tohle bylo jiné. Ne kvůli ději – ten je známý. Ale kvůli té syrové samozřejmosti. Kvůli těm silným detailům.
„…Těm dřevěným škrpálům se ulamuje podpatek. To potom chodíme po tlusté podrážce, která se vzadu v jistém bodě náhle ztenčuje a gondolovitě zakulacuje a kymácíme se na ní asi tak, jak se pohupují ti bakelitoví panáčci, kterým se říká Vaňka-vstaňka. Přičemž na místě ulomeného podpatku se zvětšuje mezera, kterou při každém kroku vniká do boty studené bláto, ostré oblázky a různý jiný neřád. Mezitím už nám ten opatek dávno rozedral patu do krve.“
Kertész píše jednoduše. Nepodsouvá emoce. On prostě jen říká, co se stalo.
Další moment, který se mi zaryl pod kůži, byl ten, kdy si hlavní hrdina uvědomuje, že se v tom všem nějak dá být. Ne že by si zvykl. Ne že by to přijal jako normální. Ale našel způsob, jak přežít, aniž by úplně přišel o sám sebe.
Silných momentů je v knize mnoho. Mému synovi utkvěla v paměti kapitola sedmá. Hlavní hrdina popisuje, jak časem našel úlevu, pokoj a klid. „Třeba když jsem se při apelu unavil, prostě jsem usedl, aniž bych se podíval, jestli je pode mnou bláto nebo louže. Dřepl jsem si a zůstal jsem tak, dokud mě sousedé násilím nepostavili na nohy. Zima, mokro, vítr nebo déšť už mi nemohly vadit. Pominul jsem dokonce i můj hlad.“
Příjezd do koncentráku. „Za plotem jsou asi trestanci,“ myslí si
Tahle kniha není o lítosti. Není o pomstě. Je o důstojnosti v nedostatku. A o tom, jak je křehká svoboda – a jak samozřejmá se nám dnes může zdát.
Až příště pojedu autobusem a někdo mě bude rušit, vzpomenu si. Na chlapce, který místo výletu odjel do lágru. A na to, že svoboda není samozřejmost.
Anketa
Zdroj: Imre Kertész, Člověk bez osudu, vydala Academia
