Článek
S manželem zazimovali chatu a vrátili se do pražského bytu. Hned si všimli, že se změnilo synovo chování i nálada. Stěžoval si na bolesti hlavy a jindy rázný chlap byl klidný. Když se pomočil, rodiče ho odvezli na vyšetření. CT odhalilo obrovský nádor na mozku.
„Víte, já jsem silnej chlap a něco vydržím. Ale když jsem viděl ten snímek, podlomila se mi kolena,“ vzpomíná tatínek Lubomír. Nádor tlačil na oční nervy, a proto už tehdy syn hůř viděl.
Všechno se seběhlo rychle. Rodiče chtěli syna před operací ještě vidět. Maminka Dana nedokázala zadržet pláč, a tak ji lékař nechtěl do pokoje pustit. „My potřebujeme pacienta klidného. Nesmíte před ním plakat,“ slyšela od něj. To se snadno řekne, ale těžko udělá.
Když primář Klener oznámil, že se nádor podařilo odstranit, pocítili obrovskou úlevu. Do nemocnice volali denně. „Volal manžel. Dával telefon na hlasitý odposlech, já jen poslouchala. Nemohla jsem mluvit, pořád jsem plakala,“ říká Dana. Vyděsily je Lubomírovy halucinace. Tvrdil, že po něm lezou pavouci, že ho sledují odstřelovači, že na něj padá dům. Vše poslouchali zprostředkovaně-kvůli covidu za ním nemohli osobně. Po týdnu přišla další rána-Lubomír přišel o zrak. Jeho příběh si můžete přečíst zde.
Lubomír od operace žije u rodičů. Bez jejich pomoci se neobejde
Synova nemoc je nerozdělila, právě naopak — vše řešili spolu. „Víte, já jsem tak vychovaný— že si v rodině máme pomáhat a držet při sobě,“ říká skromně Lubomír starší. I v té napjaté době se občas našel okamžik, který je rozesmál.
„Jednou jsem volal do nemocnice: ‚Dobrý den, tady Stehno, představil jsem se…‘ — a ošetřující lékař na to: ‚Dobrý den, tady také Stehno.“
Když syna propouštěli domů, jel si pro něj táta na gynekologii. /Kvůli covidu leželi pacienti na různých odděleních, aby se minimalizovalo riziko nákazy/. K autu je doprovázely sestřičky se slovy: „Opatrujte ho. Ten si zaslouží žít,“ vzpomíná Lubomír starší a teď už se slzy v očích zalesknou i jemu.
Cesta domů byla dramatická. Lubomír měl stále halucinace a tvrdil, že je někdo sleduje a chce je zabít. „Manžel tehdy přijel úplně vynervovaný,“ vzpomíná Dana. Několik nocí nespali, báli se, aby si syn něco neudělal. Byl přesvědčený, že má v hlavě štěnice. „Říkal mi: ‚Mami, schovej se, nebo tě zastřelí.‘ Byla jsem na pokraji zhroucení a myslela jsem, že skončím v blázinci,“ říká maminka tiše.
Jednou skutečně přivolal policii. „Ve tři ráno zazvonili u dveří a já nechápal, co se děje,“ vzpomíná Lubomír starší. Když policisté uviděli oholenou hlavu s jizvou od ucha k uchu, dovtípili se. Nicméně se naoko vydali na „prohlídku domu“. „Pak se ta mladá policistka vrátila a uklidnila syna, že v domě nikdo není a že ho budou hlídat, jak dlouho bude potřeba,“ oceňuje otec empatickou reakci.
Od operace bydlí Lubomír s rodiči. Zrak se mu zatím nevrátil. Byt kvůli tomu uzpůsobovat nemuseli — žil v něm od čtyř let a zná ho nazpaměť. Bez pomoci se ale neobejde. Táta má na starosti kontakt s lékaři a vozí ho na kontroly, máma se stará o domácnost. Skončily jim dovolené, divadla, kina. Jedinou výjimkou byl výlet na jih Čech. Tam je pozval režisér Zdeněk Troška. Lubomír s ním v minulosti pracoval.
Lubomír se svým přítelem Zdeňkem Troškou
„Občas zničehonic přijde a řekne: ‚Tati, mami, mám tě moc rád,‘“ říká otec. Na chvíli se odmlčí. „To je víc než výhra několika milionů.“
S Luborovými rodiči jsem se zakecala a odcházela až po čtyřech hodinách. Cítila jsem se u nich jako doma a moc tomuhle sympaťákovi přeji, že má takové zázemí.
„Naučil nás vážit si zdraví. Obdivuji ho, jak je pozitivní — věří, že vše bude v pořádku-že se uzdraví. To já všechno vidím černě,“ říká Dana.
„Až zase uvidím, pojedu k moři a zahraju si fotbal,“ sní Lubomír. Seděl s námi v obýváku, ale občas odešel - očividně se mu něco neposlouchalo snadno.
Moc Lubomírovi přeji, aby se jeho sny brzy staly skutečností. Pomoci by mu mohla léčba, na kterou je stále otevřená sbírka na Doniu.
https://donio.cz/pomozte-lubomirovi
