Článek
Po zveřejnění článku Výpověď v 50+. Tři měsíce boje o novou práci mi přišlo přes sto komentářů. Některé byly podpůrné, jiné kritické, pár z nich nepříjemně upřímné. Dohromady ale ukázaly jedno: jak hluboké a osobní tohle téma je.
V anketě pod článkem čtenáři nejčastěji zmiňovali:
- 45 % vnímá věkovou diskriminaci jako běžnou
- 26 % upozornilo na problém s technologiemi
Pro mě to nejsou jen čísla. Vidím za nimi konkrétní lidi a jejich příběhy.
Jan B. a Martina D. to vystihli stručně:
Věková diskriminace je oficiálně zakázaná ale reálně je naprosto všude a nikdo to ani netají.
Nejsmutnější je, když v 50 letech vás nikdo nechce zaměstnat a přitom do důchodu máte ještě neuvěřitelných 17 let, šílená doba.
Radovan R. to vidí jinak: Pokud člověk umí něco, po čem je na trhu poptávka, tak věk je jenom číslo. Problém 50+ je takové klišé lidí, co se za celý život naučili ovládat Excel a vařit kafe.
František Š. se přidává: To by chtěl každý pracovat v kanclu, nohy na stole.V technických profesích je naopak nedostatek.
Jarda F. se pochlubil, že v oboru elektro neměl problém práci sehnat i po 55.
Ten pocit, že vás nikdo nepotřebuje, je ubíjející
Vladimír mi popsal období, kdy zůstal bez práce:
„Ten pocit, že vás nikdo nepotřebuje, je ubíjející. Snažil jsem se být pořád aktivní, ale nakonec to stejně skončilo s kamarády v hospodě. Troufnu si říct, že pro muže je to často těžší – mají identitu s prací svázanou velmi těsně.“
S tím nesouhlasila Pavlína:
„Je čas přehodnotit práci jako hlavní náplň života. Pak se nemusí hroutit ani ten muž, který se o nic jiného nestaral. Takže ne, muži to opravdu horší nemají, to jsou předpotopní názory.“
Tady se ukázalo, jak rozdílně máme práci v životě ukotvenou – a jak rozdílně pak prožíváme její ztrátu.
Různé pohledy, které bolí – ale patří sem
Petr napsal:
„Do práce chodím jen kvůli penězům. Jestli někam patřím nebo ne, je mi jedno.“
Jirka byl ještě přímočařejší:
„Já bych v týmu staršího člověka nechtěl. Kolegyně kolem 45 let je mezi třicátníky technicky neohebná.“
Hlasy žen: když se sčítá věk, mateřství a předsudky
Ženy mi psaly o tom, jak se jim v průběhu života postupně zavíraly dveře.
Třicetiletá je riziková kvůli možnému těhotenství.
Pětapadesátiletá nedostává odpovědi na životopis.
Šedesátiletá zažila pocit zesměšnění a únavu z nekonečných výběrových řízení.
Když pomůže humor a lehká vzpoura
Humor je někdy to jediné, co pomáhá těžké situace přežít. Milan napsal:
Dejme všichni po padesátce výpověď a počkejme rok, co mladí a chytří dokážou.
Tak vznikl nápad na Vzpouru Husákových dětí – ne jako stávku nebo revoluci, ale jako symbol. Připomínku toho, že lidé, kteří už něco zažili a něco umí, se nechtějí smířit s odepsáním.
Možná by stačilo přestat se bát a vzpomenout si, jak jsme uvažovali před lety, hecuje Milan
Tomáš K. mu kontroval: No a pak zjistíte, že ti mladí Vás hravě strčí do kapsy.
Co si z těch reakcí odnáším
Nejde o to, kdo to má těžší.
Ani o to, že bychom se měli naučit nebýt závislí na práci.
Z těch komentářů si odnáším hlavně to, že:
- každý máme práci v životě ukotvenou jinak
- její ztrátu prožíváme rozdílně
- a jednoduché soudy tuhle realitu nevystihují
A pokud něco pomáhá po padesátce hledat nové příležitosti, pak je to kombinace učení se novým věcem, sdílení zkušeností a podpory ostatních, kteří jsou na podobné cestě.
Já sama jsem tu cestu znovu nastoupila.
A příště napíšu o tom, jaké to je nastoupit po padesátce do nové práce.
