Článek
„Půjčím si tlapičku,“ říká pokaždé, když už mám dost vymáčené nohy. Během pedikúry probereme úplně všechno. Chodím k Danielce už 13 let, takže jsme potykaly a něco málo o sobě víme. Mám ji ráda od našeho seznámení. Bylo to na pražské Letné. Zrovna tam končila a začínala nový život-soukromý i pracovní. Otevírala si svůj vlastní salon. Byl pro mě z ruky, ale stejně jsem tam za ní začala jezdit. U ní mám vždycky pocit, že moje nohy a ruce jsou to nejdůležitější na světě. S takovou láskou o ně pečuje.
Že má lidi ráda a je ochotná jít za hranice své práce mi dokázala před lety, když moje máma ležela v Motole na onkologii. Na závěr života už jsem ji i myla a moc jsem jí chtěla zpestřit poslední dny života. Zeptala jsem se Danielky, jestli by byla ochotná za ní přijet a udělat pedikúru. Když řekla, že ano, spadla mi brada. Dojalo mě to. Maminčin stav se nakonec na pár dnů zlepšil a já ji dovezla do salonu. Na jejich povídání nikdy nezapomenu. Díky Danielko:)
Pak jsem k ní vyslala i mého tátu. Jinam už nechodí, i když to má přes celou Prahu. Fascinuje ho, že tuhle práci někdo dělá s láskou. Během covidu, když byla zavřená kadeřnictví, ho Danielka i ostříhala. Nic za to nechtěla.
Za Danielkou lidé nechodí jen kvůli krásným rukám a nohám. V jejím salonku nacházejí zkrátka něco vzácnějšího – pochopení. A když její klienti nemůžou přijít, vyrazí ona za nimi. Takových klientů má dnes šest, mezi nimi je pan George. Je mu 94 let, ale býval to prý pěkný proutník. Jako mladí utekli s kamarádem do Ameriky a začali tam podnikat. „Dnes je to můj průvodce dobrými restauracemi,“ vzpomíná na něj Daniela s láskou.
Danielčino království
Někteří klienti ji svým příběhem rozpláčou. Začala k ní chodit jedna stará paní a při třetí návštěvě se rozpovídala. Jako holčička žila s rodiči v Rakousku. Zjistilo se ale, že to nejsou její praví rodiče a že její maminkou je lidická žena. Takže začala nový život s ní. Bohužel to její pravá maminka ve skutečnosti nebyla, což prokázaly testy po několika letech. Holčička tedy putovala do dětského domova. Adoptoval si ji bezdětný manželský pár. Teprve v 60 letech se jí podařilo dohledat, kdo je její pravá maminka. I přes tohle všechno je to veselá ženská, dnes už prababička.
I samotná cesta Danielky k tomuto povolání je zajímavá. Vyučila se kuchařkou a prošla několika podniky. „V kuchyni mě naučili různé fígle,“ směje se a vzpomíná třeba na vysoušení kávového lógru. V Mníšku pak prodávala zmrzlinu. Na její budoucí povolání ji nasměrovala druhá dcerka. A to prosím pěkně byla ještě v bříšku. Kopala tak, že Danielka viděla její malé nožičky – a v tu chvíli měla o svém budoucím povolání jasno.“ Udělala si rekvalifikaci a po dvou letech se vracela do nové práce.
Frau a Danielka
Lidé, kteří k ní chodí, řeší nejvíc lásku. Ať je jim dvacet nebo osmdesát. „A možná ještě víc sebelásku. Snažím se udělat jim tu bezpečný prostor a oni se mohou vyzpovídat i z toho, co se jim nepovedlo nebo co se jim na sobě nelíbí,“ říká Daniela. Ona sama nabíjí baterky poslechem hudby. Nasadí si sluchátka a tančí a zpívá si.
Díky Danielko za to, že jsi:)
