Hřebec a valach? To je jako aristokrat a sluha, říká kočí Pavel

Diego je jeho pýcha. Statný černý krasavec, jediný plemenný hřebec plemene slezský teplokrevník v celé České republice. Silný, elegantní, nezaměnitelný. Při své první vozatajské ukázce v rámci Skokového poháru Vysočiny obstál na jedničku. Pavel ho spároval s valachem, který se s ním dokonale doplnil.

„Koně mají emoce jako lidi. Některé zvíře jim sedne, jiné ne. Ale tihle dva si padli do noty, fungovali spolu bez jediného zaváhání,“ pochvaluje si Pavel.

Úkolem téhle dvojice bylo předvést ochotu k práci, ovladatelnost a vzájemnou souhru. Jenže bez dobrého kočího by ani ta nejlepší dvojice nefungovala. A tady to klaplo. „Bylo to, jako bychom spolu jezdili už roky. Taková síla a klid zároveň. Namotivovali mě tak, že začnu trénovat na amatérské i profesionální závody,“ říká Pavel s jiskrou v očích.

Valach a hřebec, to jsou dva různé světy

„Valachovi je všechno jedno. Ten můj by tahal snad i s ledním medvědem nebo žirafou,“ směje se. Zato hřebec? „Ten je plný hormonů. Vyklusává si, řehtá, hřebčí… Diego prostě každému okolo ukazuje: já jsem tady ten nadsamec!“ směje se Pavel znovu. Podle něj se lidé hřebců kvůli jejich energii zbytečně bojí.

Pavel je zkušený kočí a koním věří. A oni zase jemu. Před lety zapřáhl hřebce s kobylou. „Byl to risk, ale fungovalo to. Musíš mít koně přečtené jako knihu – a stejně pořád opatrně obracíš stránky,“ říká kočí. Teď plánuje spárovat Diega s jiným hřebcem. To bude druhý plemenný hřebec tohoto plemene v ČR. „To bude teprve jízda,“ říká s úsměvem, ve kterém se mísí odvaha a lehká šílenost všech, kdo milují koně víc než sebe.

Na kočáru nesedí Pavel sám. Za ním je přísedící – člověk, který v ostrých zatáčkách drží rovnováhu celého vozu. „Je to moje protiváha, a současně i navigátor. Když to rozjedeš moc rychle, on to první pozná podle náklonu kočáru,“ vysvětluje.

Sehraná dvojice hřebec Diego a valach Belar rozdávali úsměv i v Jarošově nad Nežárkou, kde do kostela odvezli staromanžele k oslavě diamantové svatby. Ti o jízdě kočárem nevěděli, takže to bylo hodně emotivní. Diego náladu nejspíš vycítil a na cestu jim řehtal. „Jé dědo, to je hezké, jak nás ten kůň zdraví,“ dojímala se oslavenkyně.

Valacha a kobylku vyvezl Pavel nedávno do Jaroslavic na Znojemsku, kde se konaly tradiční Babské hody – veselá letní slavnost, kde se scházejí ženy všech generací a užívají si společně příchod léta. Hrála dechovka, zpívalo se, tancovalo a kočár s koňmi se stal příjemným zpestřením celého dne. Diego raději zůstal doma – bylo tam na něj hodně lidí a rámus.

A na kolik taková svatba nebo hody s kočárem vyjdou? Od 20 tisíc podle vzdálenosti. Nejdražší z toho je přeprava koní a kočáru.

Jaroslavice, městečko ležící na potoce Daníži, mají bohatou minulost. Rozkládají se v úrodné nížině asi 17 kilometrů od Znojma a přímo sousedí s rakouskou hranicí. Osídlení v této oblasti sahá až do doby kamenné – naleziště sídliště lovců mamutů to jasně dokazují. Historicky doložené zmínky o obci jsou staré téměř 900 let.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že minulost Jaroslavic je slavnější než současnost. Ale díky lidem jako Pavel, koním jako Diego a tradicím, které stále žijí, tohle místo rozhodně neusíná. Koňská kopyta tu pořád rezonují jako ozvěna starých časů – a voní to po budoucnosti.