Článek
Začaly mi problémy, které jsem do té doby neznala. Kromě klasických příznaků se moje tělo začalo i zakulacovat a za šest let jsem neshodila ani kilo. Horší byly zdravotní potíže.
Začalo to bolestí jazyka. Pravidelně se mi na stejném místě dělaly afty. Jako když máte na hraně jazyka žiletku a přes tu jíte, pijete, polykáte. Můj praktik nepomohl, tak jsem se objednala na ORL. Tam jsem narazila na ochotnou paní doktorku, kterou můj problém zajímal. Byla laskavá a měla jsem pocit, že nejsem jen pojištěnec, ale především ženská, která má problém a hledá pomoc. Milá byla i sestřička. Když jsem se na dveřích dočetla, že se jmenuje také Štěpánka, potěšilo mě to. Zas tolik nás není a když nějakou potkám, cítím určité spojenectví. Při jedné z návštěv se mě zeptala, odkud pochází můj táta. „Z Dolan u Kralup,“ tahám z paměti a nechápu… „No, víte, já se za svobodna jmenovala taky Štěpánka D. jako vy“, odpověděla.
???
Podobu žádnou nevidím, ale slibuji, že do příští návštěvy zjistím o své původní rodině víc. Ptám se táty. Je mu 80 a jsem šťastná, že ho ještě mám. Po chvilce začíná tušit. Jeho táta měl bratra a tahle moje příbuzná bude nejspíš z jeho strany. Přestali se vídat, a tak ani netušili, že mají v rodině dvě holčičky stejného jména. Ani nevím, která z nás je starší, neptala jsem se. Chtěla jsem se za svými příbuznými vypravit, ale nechtěli. Z jejich strany už není zájem vztahy obnovit. Chápu. Ale mrzí mě to. Mrzí mě, že neznám své příbuzné a nemůžu se tak porovnávat, po kom jsem taková, jaká jsem. Bohužel to tak v mé původní rodině bylo, že tátovi příbuzní byli v nelibosti a já je nepoznala.
Bolest jazyka mě nakonec dovedla až na Karlák, do ordinace orální medicíny. Z odebraných vzorků zjistili, že se nejedná o nádor. To mě uklidnilo a doufám, že jak tyhle potíže přišly, tak jednou i odejdou.
Samostatnou kapitolou byly hnisající záděry na prstech. Na chirurgii jsem byla pravidelným pacientem. Jednou jsem odcházela a měla zafačovaný oba „fakáče“.
Bolavý prst
Do toho mě začala bolet záda. Bederní páteř nejdřív jen lupala, až to znělo, že jsem plechová. Při jedné procházce jsem málem nedošla domů, protože jsem měla takové bolesti, že jsem si chtěla zavolat sanitku. Ta bolest mi vydržela několik týdnů, bylo to jako křeč, která neustane. Zánět sedacího nervu? Nevím. Můj lékař mi předepsal léky, po kterých jsem byla „sjetá“. Bála jsem se vycházet z domu. Jednou jsem ale musela na Karlák pro výsledky, tak mě tak manžel vezl autem. V něm jsem ležela, sedět se nedalo. Návštěvu jsem zvládla s velkou bolestí a scházela jsem z 5. patra do přízemí. Nešlo to. Musela jsem si lehnout na schody a čekat, až křeč pomine. Ještě, že zrovna nikdo nešel. Hrozný zážitek. Bylo mi 50 a takhle jsem fakt žít nechtěla.
Pomohly mi léky a rehabilitace. Strach, aby se to nevrátilo, mě dovedl do tělocvičny. Došlo mi, že musím začít zpevňovat tělo.
Začátky byly rozpačité. V malé tělocvičně mi trenérka ukázala, jak na to a já se snažila jednou, dvakrát týdně chodit. Vyzkoušela jsem i aerobní stroj VacuShape. Ten kombinuje pohyb na běžeckém pásu s působením podtlaku na rizikové partie. Připadala jsem si v něm jako bečka tuku a neviděla jsem výsledky. Každopádně- udělala jsem první krok a to bylo to hlavní:)
Pak mě vzali kolegové s sebou do posilovny. Málem jsem odlítla z běžeckého pásu, a tak jsem se raději začala zapisovat na body balance a pilates. I když jsem si vybírala lekce pro začátečníky, jen tak tak jsem to ustála. Po každé hodině jsem na sebe byla hrdá, že jsem ji přežila. Po pár týdnech mě začala bolet pravá ruka, nemohla jsem s ní hnout. „Jo, to budeš mít tenisový loket“, řekl mi táta. Nedlouho nato jsem nehnula ramenem. Pamatuju si, že to byl 6. leden a měla jsem zrovna jít dělat před Radiožurnál Kašpara. Neoblékla bych se ale do kostýmu, takže na poslední chvíli povolali náhradníka.
Tříkrálová sbírka. Uprostřed jsem měla být já:)
Tehdy pomohl až obstřik. Sportem k trvalé invaliditě - něco na tom asi bude. Dala jsem si „pauze“, jak by řekl Babiš, a chtěla se na všechno vykašlat.
Motivací mi ale byla multisportka. Když už si ji platím, tak ji přece musím využít, ne? A tak jsem začala plavat v Podolí. Sice jako paní radová, ale lepší něco než nic. Obdivovala jsem jednu starou paní. Plavala tam pokaždé, když jsem přišla. Zřejmě plave i teď, když článek píšu a vy ho čtete. Byla nepřehlédnutelná, protože na hlavě měla červenou kšiltovku. Jen byla pokaždé zamračená, jako by tam byla za trest. Párkrát mě nakopla, když jsme se míjely v dráze, tak jsem jí raději šla z cesty. Pak jsem ale byla svědkem konfliktů, protože ostatní si její chování nenechali líbit. Nakonec jsem na ní i já po jedné scéně zavolala plavčíka a ten ji chtěl nechat vyvést ochrankou. Jak to dopadlo, nevím. Od té doby jsem tam nebyla.
Když necvičím, venčím Harpunku
Nově cvičím s trenérkou v posilovně. Jmenuje se Kahu, je to super ženská, která mi dává do těla. Postavu jako ona mít nikdy nebudu, ale vím, že pro sebe něco dělám. Za leden jsem byla 16×. Ke cvičení jsem motivovala svého syna a šéfa. Z toho mám obrovskou radost.
Krásný a veselý únor přeji všem:)
