Článek
„Kdo je tohle? Žije ještě? Není to Věra?“ Otázky, které na srazu bývalých maturantů slyším nejčastěji. Setkávají se pravidelně asi 100 metrů od strašnického krematoria. Záměr? Nevím. Každopádně tentokrát nemohl přijít můj táta, protože leží v nemocnici Na Františku. Dává mi plnou moc a posílá mě.
Těším se na Věru, která mi přes WhatsApp posílá fotky pro tátu. Občas si napíšeme, rády bychom se poznaly. A také na Evu. Eva Filipi byla ještě nedávno velvyslankyní v Sýrii, než ji ministr zahraničí odvolal. Ani se mi nechce věřit, že těmhle ženským je …tolik let.
Věra mě na sraz pozvala
Ve třídě jich bylo 42, dnes se jich sešlo 15. Zřejmě slušný oddíl. „Že pozdravuju tatínka, já jsem Zdenka Kudláčková, bývalá Hollá. A znala jsem i tvoji maminku. Byla bezvadná,“ říká mi s úsměvem sympatická ženská. Přidávají se další. Hlásí mi svá rodná příjmení, aby táta věděl. Od jiné spolužačky se dozvídám, že mám pozdravovat manžela. Špatně slyší a myslela si, že jsem si nabrnkla staršího pána. Vyvádím ji z omylu.
„Co má tahle paní za funkci?“ Ptá se spolužáků Áda. Vidí, že si dělám poznámky a chudák netuší, kdo jsem. Když se to dozví, přejde na tykání. „Jo ty jsi dcera Gríši? Tak to je jiná, tos měla říct hned,“ směje se. Vůbec jsem netušila, že táta měl tuhle přezdívku. A také se dozvídám, že s ním byla legrace už na škole. S kamenným obličejem prý prohlašoval vtipy, což mu zůstalo doteď. A já to mám po něm.
Sraz maturantů
„Gríša měl suchej, zemitej humor. Dneska moc nemluví. Sedí vždycky támhle a pozoruje cvrkot,“ ukazuje mi Áda tátovo oblíbené místo. Jeho pravé jméno je Honza. Je to upovídaný chlap. Miloval motorky a taky se na nich párkrát ošklivě vyboural. Teď pro sebe a známé vyrábí vložky do bot. Aby chodili rovně. Je fakt, že bývalým spolužákům celý večer radí, aby se nehrbili. :) Beru si na něj kontakt, ani já nechci ohýbat hřbet:)
U stolu se utvářejí kroužky, asi jako to bývalo na střední. Jednomu vévodí Honza. Je v obležení dam a vypráví jim vtipy. Představuji si, že takhle to asi vypadalo před 53 lety! Je to dojemné.
Na sraz dorazil i pejsek
Honza seděl v lavici s tátou. Prý byl pěkně škodolibý, práská na něj. „Před námi seděla Ava. Míla ji často provokoval. Jednou kvůli němu vyskočila ze židle a učitel jí dal poznámku. Nebo když do třídy vešel prof. Potměšil. Tak si rozsviť, zahulákal tvůj táta“ vzpomíná Honza. Celý život pracoval na Barrandově, kde nahrával dialogy herců na úzkopásový magnetofon. Prý poznal i mého dědu, coby vrchního číšníka v restauraci U Šuterů. „Mílo, sedni si a dej si dvanáctku, ta je jistá,“ říkal prý tátovi. Co všechno se tu ještě nedozvím?
Honza seděl s mým tátou v lavici
Jdu do kuřáckého kroužku za Věrou a Evou. Svou postavou a energií mi obě připomínají mámu. Ta taky kouřila jednu za druhou. Věra je bývalá učitelka a je štíhlá jako proutek. V posudku od třídního učitele měla napsáno, že je tichá, mírná a příliš klidná. „Byla to pravda. Časem se ze mě ale stala vichřice,“ směje se.
Eva je drobná elegantní dáma. Ještě nedávno byla velvyslankyní v Sýrii, než ji ministr zahraničí Lipavský odvolal. „Dnes přednáším o Blízkém východě, kde jsem strávila 30 let. Aby sebou lidi nenechali manipulovat,“ říká mi uznávaná diplomatka. Působila v Iráku, Libanonu, Turecku a Sýrii a získala i mnohá mezinárodní ocenění. Zajímá mě, a proto si na ni beru kontakt a určitě si přijdu její povídání poslechnout. Tahle dáma, stejně jako celá třída, má výuční list a je strojní zámečnicí. „Tehdy se propagovalo sepětí s dělnickou třídou,“ vysvětluje mi.
Na Evu Filipi si beru kontakt
Parta bývalých maturantů se pomalu rozchází, zůstává jen zdravé jádro. „Seš tátovo štěstí,“ říká mi Zdenka. To mě těší a dojímá. Doufám, že jo, tati. A díky ti, že jsi mě sem poslal. Bylo to inspirativní odpoledne. Příště už sem ale doufám dorazíš osobně. Mávám Zdence, která si na odchodu prozpěvuje: „Za rok se vrátím, vrátím se zas…“
