Článek
Je půlnoc a spím. Vnímám, že přišel domů syn z práce. Je trochu vyděšený. U vchodových dveří prý stojí opilec, zvoní na bytové zvonky a snaží se dostat do domu. Syn raději obchází panelák a vchází druhými dveřmi. Nechce mít s nezvaným návštěvníkem nic společného. Vnímám ho tak napůl, jsem ráda, že je v pořádku doma a podruhé usínám. Do pěti minut už na nás zvoní taky. Dvakrát, třikrát. Nereaguju. Pak zvonění ustane. Dobrý, jdeme spát, dobrou. Někdo z baráku ho ale pustil dovnitř a on je najednou na našem patře a zvoní na protější byt. Jednou, dvakrát… desetkrát. Pak už zvonek nepustí a ten řve do nočního ticha. Do toho začne na dveře mlátit. Nevím, kdo to je, protože byt se pronajímá. Sleduji ho kukátkem a zaslechnu sousedku. Její byt je přímo nad tím jeho. Očividně ji ten hluk taky probudil, a tak se šla podívat, co se děje. Johance je přes 80 let, ta do konfliktu s opilcem jít nemůže. Vrátila se domů. Je mi jí líto. Tak třeba zavolá policii ona, pomyslím si. A nebo taky ne a ten člověk začne zvonit na nás.
Když se pán zuje a jeho vytrvalé zvonění a bušení trvá už 20 minut, dojde mi, že jen tak neodejde a volám městskou policii. Hlídka přijela do pěti minut. Musím jí z okna hodit klíč od baráku, protože bzučák nefunguje. A vyjít z bytu se bojím. Za chvíli stojí u nás na patře tři policisté. Mladíka identifikují. Je to kluk o rok starší než můj syn. V bytě prý bydlí s kamarádem a zapomněl si klíče i doklady. „Chci jít domů a vyspat se,“ vysvětluje policistům. „To my chápeme, ale nesmíte rušit noční klid,“ reagují muži zákona a ptají se, jestli je kamarád vůbec doma. Mladík si myslí, že jo, ale jistý si není. Policisté mu navrhují tři řešení:
Můžeme vám zavolat zámečníka. To ale bude stát tak 2500 korun. Mladík ale nemá peníze. Nemá u sebe nic.
Půjdete s námi ven, vyhledáte například Armádu spásy, tam se v teple vyspíte a až bude kamarád doma, tak přijdete.
Nebo si tady sednete a budete čekat. Ovšem potichu.
„Já chci jen jít domů. Vyspat se, protože ráno jdu do práce,“ opakuje mladík. Policistům dochází trpělivost. Už se s ním dohadují skoro půl hodiny a k ničemu to nevede. „To je váš problém. A tím bušením a zvoněním se do bytu nedostanete. Radím vám zavolat si zámečníka. Vyjde vás levněji než pokuta za rušení nočního klidu, která může být až 10 tisíc korun,“ varuje ho jeden z nich. Obdivuji jeho trpělivost. Ano, je to jejich práce, ale i tak… Mě už to celé začíná unavovat. Ráno vstávám a je mi jasný, že budu nevyspalá. Policisté už to chtějí taky uzavřít a tak mu otcovsky vysvětlují, že dnešní noc prostě bude muset strávit na chodbě. Má to brát jako ponaučení, že bez klíčů se z bytu nevychází. Poradí mu, ať si sedne na rohožku, tudíž nebude sedět na chladné podlaze a čeká na příchod kamaráda. Pokud se budou muset vrátit, dostane pokutu.
Odcházejí a já jim volám. „Děkuji vám a klíč prosím hoďte do schránky,“. Policista mi navrhuje, že si ho ještě chvíli nechá. Pro případ, že by se museli ještě vracet…popřeji mu klidnou službu. Soused usíná na rohožce a je klid.
Je půl druhé, už se mi nechce spát. To zas bude den:)
Noční ponaučení? Nikdy nevycházej bez klíčů. A hlavně – být městským policistou vyžaduje andělskou trpělivost.
