Článek
Pavel má dvě krásné dcery a dům v srdci Českého středohoří.
V obci Zelený vrací do původního stavu starou roubenku. „Nejsem typ, co by jen seděl. Baví mě věci opravovat. Ať už je to dům, staré hole, nebo nože,“ říká Pavel.
Restaurovat roubenku začal Pavel na konci května
Pavel miluje souvislosti. Zajímá ho proto historie domu i celé obce. Při pátrání zjistil, že jeho dům patřil v minulosti rodině Weishauptů. Franz byl hospodář, manželka vedla domácnost. Jejich syn Kurt se narodil ještě v Grunwaldu. Stejně jako většina původních obyvatel byla po válce i jeho rodina vysídlena. Se sestrou Valerií skončili v Sasku a později se usadili v Rathewalde. Kurtovi je dnes 84 let a na svůj rodný dům se občas jezdí podívat. „Poprvé jen stál a nemluvil. Měl slzy na krajíčku,“ vzpomíná Pavel.
Roubenka, archivní snímek
Po roce 1946 dům vlastnila rodina Kubálkova. Od roku 2005 nový majitel, který na stavení bohužel provedl řadu necitlivých zásahů. Krok za krokem je nyní Pavel napravuje – pečlivě a s citem.
Začal v květnu a nejtěžší podle něj bylo odstraňování vad a poškozených nosných prvků. „Nechápu, jak mohli původní majitelé nacpat mezi zeď a okno pěnu a shnilé dřevo,“ kroutí hlavou. Injekčními stříkačkami trpělivě vpravuje do poškozeného dřeva roztok na zpevnění. Restaurování roubenky je pro něj zajímavá práce. „Je to zenové cvičení na trpělivost,“ říká. Do spár dává jílovitou hmotu, kterou si natěžil v okolí – přesně tak, jak se to dělalo dřív.
Vkládání izolace do zadní části spáry
Obec Zelený, dříve Grunwald – Zelený les, leží mezi Levínskými Petrovicemi a Mukařovem. V roce 1869 tu stálo 18 domů. Dnes je to tichá osada, kam zavítají jen občasní turisté a pár chalupářů.
Když se sem Pavel s rodinou stěhoval, čekal sousedy se vztahem k přírodě a zvířatům. O to větší bylo jeho překvapení, když všude nacházel černé skládky. „Byla tu doslova džungle. Vyvezli jsme tuny odpadu,“ vzpomíná. Při úklidu našel i pár pokladů – sošky, keramiku, a dokonce i sklep. Dopátral se, že patřil k jedné z původních chalup, která v roce 1932 vyhořela. S rodinou také vyčistili nedalekou studánku, která byla dřív jediným zdrojem pitné vody v okolí.
Hotovo měl Pavel za tři měsíce
Pavel je fyzioterapeut, zajímá se o čínskou medicínu a bylinky. Kromě toho je i kutil, truhlář-samouk a sběratel věcí, které by jiní dávno vyhodili. „Vyhodit něco je strašně jednoduché. Pro mě je výzva, jestli to dokážu opravit,“ říká.
Pavlova žena Hanka je praktická lékařka. Své dcery, Lucii a Elišku, učí doma sama. „Holky mají talent a ten se musí chránit,“ vysvětlila mi jednou větou svou filozofii. Zatímco Lucie, přezdívaná Borůvka, je ekoložka a vyrábí šetrné prací gely, Eliška se věnuje tanci a dělá to s mimořádnou lehkostí.
Doma upečený chléb, klidná energie a pořádný kus práce za sebou. Pavel a jeho rodina mě přesvědčili, že to jde – vracet věcem smysl i krásu, bez velkých slov, ale s velkou trpělivostí.
Poznámka pod čarou:
Podnebí v obci bývá velmi drsné – patří k nejstudenějším na Litoměřicku. Přes osadu nevede žádná turistická trasa a dnes je přístupná jen po zpevněné cestě z Mukařova. A právě tam funguje i útulek pro týrané koně.
