Článek
„Co vás napadne, když řeknu spaní venku?“ ptá se Roman před pražským hlavním nádražím.
„Zima, špína, strach, nebezpečí, drogy…“ odpovídáme. Roman přikyvuje a dodává:
„Vy dnes můžete přespat jednu noc venku, ale ráno půjdete domů. Pro ty lidi je to napořád. Oni na ulici bydlí.“
Stojíme u Sherwoodu, parku před hlavním nádražím. Ještě před několika lety se jím lidé báli procházet. Dnes je situace lepší. Prostor hlídá ochranka a křoví, které dříve nabízelo úkryt, zmizelo.
Je 19. listopadu a koná se akce Noc venku. Lidé přicházejí se spacáky a teplým oblečením, aby si vyzkoušeli pocity bezdomovce. Akci pořádá Naděje. Komentované procházky s lidmi, kteří mají vlastní zkušenost se životem na ulici, zajišťuje Pragulic. Na jednu z nich vyrážíme právě s Romanem.
Roman: Miliony za drogy
Romanovi je 58 let. Do Prahy přijel z Ostravy, kde začal brát drogy. Patnáct let si je píchal, živil se prostitucí a bydlel pod mostem nedaleko Vítkova.
Sociální pracovnice odhadly, že za drogy utratil šest milionů korun. Jídlo si bral z popelnic u Billy a Alberta. Občas tam našel vyprané a voňavé povlečení. „To mi udělalo obrovskou radost,“ vzpomíná.

Sherwood už je dneska poměrně bezpečný, říká Roman
Na ulici mu pomáhalo, že chodil do práce. Načerno uklízel a myl nádobí. Výplatu dostával denně, někdy si vydělal i 2500 korun. Se „sousedy“ pod mostem se dělil, kupoval jim jídlo a cigarety. S nikým nebyl kamarád. Na ulici máte jen známé, říká.
Sedm let už nefetuje a pět let bydlí na ubytovně. Chodí s hůlkou. Dlouholeté užívání drog se podepsalo na jeho zdraví a nohy mu při chůzi slábnou. Abstinenci považuje za nejtěžší věc ve svém životě.
„Jsem dobrej. Ne, výbornej! Dobrej je za tři,“ směje se.
Roman je v centru Prahy ve své sociální bublině celebritou. Lidé bez domova ho zdraví a svěřují mu své problémy. „Většinou po mně chtějí drobné,“ směje se.

Lidé bez domova se na Romana obracejí i s prosbou o drobné
Rád jim pomáhá. Drogy už prý brát nezačne, i když podle něj není problém je sehnat. Pro veřejnost dělá „Roman-tické prohlídky pod mostem“ Ukazuje při nich, kde bydlel.
Karel: Není to žádný Hilton
Karlovi je 62 let a žije ve stanu na okraji Prahy. Vypráví svůj příběh, který začal v 80. letech.
Vyrůstal v Praze, vystudoval střední školu a dva roky byl na vojně. O své sexuální orientaci věděl dlouho, coming out ale udělal až na svobodě. Pak si začal užívat. Večírky, sex, drogy a alkohol. Vypil i dva litry vodky denně.
Závislost ho připravila o práci, byt a skončil na ulici.

Karel vypráví svůj příběh. Začal v 80. letech
Karel si s lidmi bez domova nebere servítky. Vadí mu ti, kteří se nemyjí, zapáchají a obtěžují ostatní. „Takoví nám dělají ostudu. Žít na ulici neznamená být špína“ říká a vyjmenovává, kde všude je možnost se umýt a převléct.
Nechce chodit do nocleháren. Od Armády spásy dostal stan a spacák do minus 19 stupňů. „Není to žádný Hilton, ale zvykl jsem si,“ směje se. Letos dostal navíc deku z ovčí vlny. Pod ní je mu prý někdy až horko.
Každý pátek od 19 hodin provází zájemce po Praze. Začíná na Karlově náměstí.
Karel prodával Nový prostor, ale to prý byla nuda. Má rád akci, a tak začal dělat průvodce. K tomu nastoupil na pár směn na recepci. „Pokud nějakému bezdomovci chcete pomoci, tak jen tomu, který prodává tenhle časopis,“ radí nám.“

Vzkazy bezdomovců veřejnosti
Roman a Karel o svých životech mluví naprosto otevřeně. Drogy, prostituce, sex, závislost, peníze nebo spaní pod mostem? Nic není tabu. Na každou otázku odpovídají bez vytáček.
Na jejich netradiční procházku Prahou se s nimi určitě někdy vydám. Dnes se ale jedu vyspat domů.
Anketa
Zdroj:
https://pragulic.cz/
https://nadeje.cz/





