Potápí se bez vody. Nevidomý Lubor doufá, že znovu uvidí moře

Nedávno jsem Luborovi posílala hlasovou zprávu z posilovny.

„Jééé, tam jsou slyšet činky,“ zareagoval překvapeně. Došlo mu, že na tenhle zvuk už začíná zapomínat.

Luborovi je 43 let. Před pěti lety přišel po operaci mozkového nádoru o zrak. Jeho příběh jsem popsala tady.

Stali se z nás přátelé. Protože si v mobilu nemůže prohlédnout fotky, namlouvám mu audio zprávy. Popisuji mu místa, kde právě jsem, lidi kolem sebe i atmosféru, kterou tam vnímám. Takhle se mnou procestoval Mexiko, Guatemalu i Belize. Nedávno jsem ho „vzala“ do Špindlerova Mlýna, na zámek Pátek nebo do hospitálu Kuks.

Když mu vyprávím o místech, která navštěvuji, často si uvědomím, kolik věcí běžně považujeme za samozřejmé. Pro Lubora jsou důležité i zvuky, které mě obklopují.

Lubor je paličák a odmítl se smířit s tím, že už nikdy neuvidí. Hledal možnosti, které by mu mohly pomoci, a v roce 2022 vyzkoušel hyperbarickou komoru.

„Poprvé jsem se toho bál, nevěděl jsem, co mě čeká,“ vzpomíná na první ponor.

Před sérií 40 ponorů musel Lubor absolvovat vyšetření.

Pak to vypadá vždycky stejně: Usadí se do křesla a čeká, až se hermeticky uzavřou kovové dveře. Nic pro klaustrofobiky.

Pak začíná „sestup“. Komora simuluje hloubku 15 metrů pod hladinou. Lubor musí správně profukovat, aby vyrovnal tlak v uších. Pomáhá mu bonbon.

Po dosažení potřebného tlaku si nasadí masku a začne dýchat stoprocentní kyslík.

Ponor trvá dvě hodiny. Během něj jsou dvě pětiminutové přestávky.

„Před ponorem si vizualizuji, že jsem zase zdravý a že sportuju. Když jsem ponořený, cvičím oční jógu. Na konci jsem šťastný, že jsem pro sebe, pro svoje tělo něco udělal. Doma si pak jdu lehnout, protože jsem hrozně unavený,“ popisuje Lubor.

Dochází do Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, kde je pod dohledem lékaře Jakuba Tlapáka.

Hyperbarická oxygenoterapie je léčebná metoda, při které pacient v přetlakové komoře dýchá téměř stoprocentní kyslík za vyššího tlaku, než je běžný atmosférický. Díky tomu se do tkání dostává více kyslíku. Metoda se používá u vybraných zdravotních stavů, její vhodnost ale závisí na konkrétní diagnóze.

Zpočátku podle svých slov Lubor žádné zlepšení nepociťoval. Změnu začal vnímat kolem dvacátého ponoru. Mlha, kterou měl před očima, prý zesvětlila.

„Krůček po krůčku se můj zrak začal zlepšovat a já místo mlhy začal vidět i obrysy,“ popisuje Lubor svou zkušenost.

Před pár dny oslavil 43. narozeniny. Naději, že se jeho zrak ještě zlepší, se nechce vzdát. Věří, že mu další ponory mohou pomoci.

„Nikdy to nevzdám,“ říká odhodlaně.

Jeden ponor stojí 2 500 korun. Zdravotní pojišťovna léčbu s Luborovou diagnózou nehradí.

Proto obnovil sbírku na Donio. Chci mu pomoci splnit jeho přání, a proto jsem založila dobrovýzvu. Přispět na Luborovy další ponory může každý prostřednictvím sbírky na Donio.

Lubor si přeje znovu vidět moře. Nevím, jestli se mu to splní. Chápu ale, že se nechce vzdát naděje a chce pro sebe udělat všechno, co považuje za svou šanci.