Článek
Stačí běžný nákup. Pečivo, jogurt, ovoce a třeba láhev vína nebo pivko. U samoobslužné pokladny to má být otázka pár minut. Naskenovat, zaplatit, odejít. Realita ale často vypadá jinak.
Zboží položíte na váhu a pokladna zahlásí chybu. Hmotnost nesouhlasí, obrazovka se zablokuje a nezbývá než čekat na pokladní, která má dozor nad několika samoobslužnými stanovišti najednou.
Mně se často stává, že namarkuji něco lehkého, například koření, a to se v taškové zóně „neobjeví“. Musím přivolat obsluhu. Občas mám problém při vážení ovoce. Jednou mě pokladní obvinila z toho, že jsem zadala název levnějších jablek, abych ušetřila. Hlasitě mě kárala, což se mě dotklo. Cítit pohledy všech na zádech a připadat si jako zloděj – to nikdo nechce. Naštěstí se mi nakonec omluvila.
A k tomu všemu ten hlas. Mechanický, neosobní a stále dokola:
„V taškové zóně je neočekávané zboží.“
„Odeberte si svůj nákup.“
Některé hlášky slyším během nákupu klidně třikrát. Přiznávám, že mi z toho občas hrabe. Nechápu prodavačky, že vydrží tenhle monotónní hlas poslouchat celou směnu.
Nedávno stál u samoobslužné pokladny starší pán s plným košíkem. Namarkování jedné položky mu trvalo déle než mně celý nákup. V tu chvíli jsem si říkala, že tímhle tempem by mu vyšlo nastejno, kdyby si vystál frontu u klasické pokladny – a možná by se cítil jistější.
A ještě jeden paradox: v obchodě, kam chodím, bývá u samoobslužných pokladen často dlouhá fronta. Jdu proto ke klasické, kde je překvapivě volno.
Já sama jsem samoobslužným pokladnám přišla na chuť během covidu a používám je často. Právě proto mě překvapil názor známého, který je z principu odmítá.
„Jenom se směju, jak se při markování někteří lidi tváří důležitě, jak malou odkládací plochu mají a vůbec… je to takový stádo na porážku,“ říká doslova. Jeho názor potvrzují i debaty na sociálních sítích.
„Nechodím k samoobslužným pokladnám. Jsem zákazník a platím za to dost.“
„Platím a chci službu. Tudíž pokladní, kterou supermarket zaměstnává.“
„Nechodím k samoobslužným pokladnám, nebudu dělat práci za jejich pracovníky. Jedině že by mi dali slevu.“
„Zásadně chodím k pokladní. Chci lidskou bytost.“
„Miluju samoobslužné pokladny. Zboží naskenuju, zaplatím a jdu. Ušetří to hodně času.“
„Měli by dát za použití samoobslužné pokladny nějaký bonus, třeba slevu.“
„To je jen začátek. Za pár let to bude ještě horší.“
Samoobslužné pokladny přitom nejsou žádnou novinkou posledních let. První se objevila už v roce 1992 v New Yorku, kde ji jeden z amerických supermarketů nasadil jako experiment.
Do Česka dorazily o šestnáct let později. První dvě samoobslužné pokladny byly zprovozněny v hypermarketu Tesco v Praze na Skalce.
Zatímco technologie se rozšířila rychle, důvěra zákazníků už tak samozřejmá není. Technologie šetří čas. Otázka je, komu.
Nerozhoduje totiž jen to, jestli je nákup rychlejší. Ale i to, jestli se u něj zákazník ještě cítí jako zákazník – a ne jako neplacený zaměstnanec, který je navíc neustále napomínán strojem.
