Hledala jsem Cimrmanovo torzo a našla zvídavého Robika

Nenápadná cedule s šipkou mě informuje, že po 200 metrech najdu torzo českého génia Járy Cimrmana. Jdu na sever, jdu na jih, ale nic nevidím. Povolávám si na pomoc děti mého kamaráda Honzy, Terezku a Filípka. Ani oni mě na posvátné místo nenavedou. Podaří se to až do třetice Pepkovi. Skvělému muzikantovi z dua Pepek a Námořník. Má to tu prochozené, takže jdeme na jisto.

Torzo Járy Cimrmana

Na torzu mi nesedí dvě věci: Proč má ňadra dmoucí a proč je hlavou dolů. Pak mi dojde, že génius byl vlastně vychováván jako dívka, aby donosil/a šaty po své sestře. Další záhadu mi vysvětluje pravnuk Járy Cimrmana: Po mnoha letech pátrání, téměř na sklonku mého života, podařilo se mi konečně nalézt toto vzácné dílo. Torzo představuje J. Cimrmana při hodině tělocviku v dívčí škole „Minerva“ ve Vodičkově ulici v Praze. Přesně v tento okamžik předváděl přemet. Stalo se tak dne 6.9.1882 v 10 hodin 31 minut Rakousko-uherského času.

Cimrmanova rozhledna a obří houby

Pár metrů od torza se nachází Cimrmanova mini rozhledna. V roce 2015 na ni byla vypsána celonárodní sbírka a s přispěním „EU“ byla v červenci 2020 slavnostně otevřena pro širokou veřejnost. Za pěkného počasí uvidíte dalekohledem u rozhledny Cimrmanovy gigantické houby, nebo místo jeho skonání na Husí cestě.

Boží muka

S Pepkem se vydáváme hlouběji do lesa, a kromě obřích hub narážíme na krmeliště. Šlapu po řepě a vidím kamennou sůl zaraženou do kmene stromu – důmyslný způsob, jak přilákat lesní zvěř. Ta si pak přichází pro svou porci minerálů. Zvířata je možné sledovat z nedalekého posedu, kterému se, podle Pepka, správně říká kazatelna. Stojíme pod ní chvíli v tichu. Odolávám pokušení na ni vylézt, jako děti jsme do dělaly běžně.

Pepek mě vede na další hezké místo. Zastaví se u něj pokaždé, když tudy prochází nebo jede na kole. Jsou to Boží muka. Kdyby nefoukal tak silný vítr, dokázala bych tu dlouho čerpat dobrou energii, kterou tady cítím.

Hřídelík

Ještě se nechceme rozloučit, a tak mně Pepek ukazuje skalní Hrádek Hřídelík. To je zřícenina skalního hradu na okraji obce Blíževedly. Hrad byl vybudovaný asi roku 1335 z podnětu pražského biskupa Jana IV. z Dražic pro ochranu církevního majetku. Od roku 1420 byl už ale zpustlý a občas ho využívaly loupežné tlupy. Dochované zbytky jsou chráněny jako kulturní památka České republiky.

Robik. Dojemný příběh

„Možná potkáme Robika,“ říká mi Pepek cestou k autu. „Kdo je Robik?“ ptám se ho se zájmem. A slyším dojemný příběh, ze kterého mrazí. Robik je muž s mentálním znevýhodněním, který žil v ústavu. Našla se ale dobrá duše jménem Iveta, která se stala jeho opatrovníkem a umožnila mu přestěhovat se do domečku. Vše za pomoci ředitele ústavu, kde Robert pobýval. V domečku se Robert učí žít samostatně. V rámci možností, pochopitelně. Pravidelně na něj dohlíží Iveta s manželem a také Charita ČR.

Je to silný a dojemný příběh a já chci Robika poznat. Pepek proto zazvoní na zvonek. Vítá nás tělnatý chlápek s pusou od ucha k uchu a zve nás na čaj. Chlubí se nám, že mu tenhle týden přijdou nainstalovat internet. Zajímá se o dění doma i ve světě. Touží se setkat s prezidentem Pavlem a probrat s ním českou vládu, ale i dění na Ukrajině. Trápí ho i epidemie slintavky a kulhavky. Nedovedu si představit, že by tenhle vřelý a zvídavý člověk měl dožít v ústavu. Ivetu neznám, ale smekám klobouk. Její nezištná pomoc Robikovi mě opravdu dojala:)

Výlet je u konce. S Pepkem si slibujeme, že brzy vyrazíme zas a při tom si popovídáme třeba o muzice. Moc se těším.