Dřív jsme víčka z PET lahví sbírali do školní soutěže. Dnes je rveme vzteky hned při otevírání lahve

Pamatujete si na doby, kdy jsme nosili víčka z PET lahví do školní soutěže? Kdo jich nasbíral nejvíc, vyhrál přednost na obědě nebo třeba balíček sladkostí. Stačilo do školy dotáhnout jeden pořádně napěchovaný pytel s víčky a rázem z vás byl hrdina třídy. Každé plastové kolečko pro nás tehdy mělo cenu zlata.

Jenže ta pravidla nebyla fér a my to věděli už tehdy. Celý měsíc jsme doma poctivě sbírali každé víčko a pak přišlo TO dítě. Ten spolužák, kterému táta z firmy přivezl čtyři obří pytle plné víček, která mu tam měsíc sbírali kolegové. A my jsme tam stáli se svou malou igelitkou a v tu chvíli jsme poprvé v životě pochopili, co znamená slovo „konexe“. I přesto jsme se ale nevzdávali a sbírali víčka dál. Tehdy jsme ta víčka hýčkali a hrdě nosili k váze. Dnes je to úplně jiný příběh.

V současné době už se víčka ve školách nesbírají. Místo toho se s nimi každý den pereme a vztekáme. Ta nová, přirostlá věc, která se nám při každém loku snaží vypíchnout oko nebo uštědřit facku přes nos, je výsledkem evropské směrnice. Důvod je sice vznešený – zajistit, aby víčka končila v recyklaci společně s lahví a nepovalovala se v přírodě, ale realita s takovým pitím je spíš o rudo před očima. Z předmětu, který jsme kdysi s pýchou hromadili, se stal nástroj moderní šikany.

Lidé se s těmito víčky snaží vypořádat různě, ale málokdo s klidem. Existuje skupina „trpělivých“, kteří se pokouší o jednoduchou metodu. Víčkem zuřivě točí a kroutí tak dlouho, dokud se ty plastové úchyty neunaví a nepovolí. Výsledek je ale pochybný. Na hrdle lahve většinou zůstanou dva ostré hroty, které vás při každém dalším napití nepříjemně píchají do rtu.

Většině z nás ale trpělivost dojde hned ve vteřině, kdy se víčko poprvé nešikovně sklopí směrem k obličeji. Nastupuje metoda hrubé síly. Prostě to víčko vzteky rveme a škubeme, dokud ten plastový odpor nepovolí. Ten krátký pocit vítězství nad systémem ale rychle vystřídá otravné škrábání zbytku úchytu pod nosem. Ukazuje se, že tohle víčko prostě nebylo navrženo k tomu, aby se dalo snadno odstranit bez následků.

A pak je tu třetí cesta, cesta radikálního kutilství. Čím dál víc lidí už rezignovalo na souboj s hmotou a k láhvi přistupuje jako k chirurgickému pacientovi. Berou do ruky nůžky a tu otravnou plastovou spojku prostě nemilosrdně odstřihnou hned po otevření.

V každém případě je to fascinující civilizační posun. V dětství jsme víčka s nadšením sypali na jednu hromadu, dnes je nůžkami separujeme od lahví, jen abychom si uchovali trochu důstojnosti při obyčejném pití vody. Z hrdých sběratelů jsme se stali odbojáři, kteří chtějí jediné. Napít se bez toho, aniž by nás u toho šikanoval kus recyklovaného plastu.

Zdroje: denik