Článek
Pavla si začala připouštět otázku, kterou dřív odmítala
Pavla (34) žije způsobem, který jí naprosto vyhovuje. Dalo by se říct, že má takový bohémský život. Pracuje podle vlastního rytmu, ráda odjíždí na několik dní mimo město, večery tráví s přáteli a pevný režim nikdy nepatřil k jejím prioritám. S rodiči se vídá přibližně jednou za měsíc. Zavolají si, občas k nim zajede na oběd, někdy přiveze nákup, ale jejich životy běží odděleně.
V poslední době si však při každé návštěvě všímá změn, které už nejdou přehlédnout. Otec se při chůzi víc opírá o nábytek a matka je občas zmatená. Běžné věci, které dřív fungovaly automaticky, začínají být složitější. Právě tehdy v ní poprvé nahlas zazněla myšlenka, kterou si dlouho nechtěla připustit. Co když jednou nebude chtít převzít každodenní péči o své rodiče?
Nejde o to, že by rodiče neměla ráda. Spíš si uvědomuje, že její život je postavený jinak. Nemá partnera, který by část odpovědnosti převzal, nemá sourozence a nechce opustit práci ani přijít o svobodu, na kterou je zvyklá. A právě to v ní vyvolává pocit viny.
Péči o rodiče řeší hodně lidí, ale málokdo o tomto tématu mluví nahlas
Podobné pocity nejsou nijak neobvyklé, přesto se o nich v rodinách často mluví až když problém skutečně nastane. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pečuje o někoho blízkého hodně dospělých a většina to zvládá zároveň s prací i vlastní domácností. Jenže pokud se někdo dlouhodobě o někoho stará, do toho chodí do práce a ještě se snaží věnovat vlastnímu životu, většinou to vede k psychickému a fyzickému vyčerpání.
V praxi totiž péče neznamená jen občasný nákup nebo doprovod k lékaři. U starších lidí se může rychle změnit v každodenní dohled, řešení léků, hygieny, úřadů nebo nečekaných zdravotních komplikací. A právě tady si mnoho dospělých dětí uvědomí, že na podobnou roli nejsou připravené.
Právo na vlastní život neznamená nezájem
Pavla si postupně začala zjišťovat, co všechno péče skutečně obnáší. Překvapilo ji, že odmítnout plnou domácí péči neznamená rodiče opustit. Existují totiž různé formy pomoci, které mohou rodině ulevit a zároveň zachovat určitou rovnováhu.
Někteří lidé pomáhají hlavně organizačně. Vyřizují příspěvek na péči, hledají terénní službu nebo řeší návštěvy lékařů. Jiní se střídají se sourozenci. Důležité je připustit si, že péče nemusí automaticky znamenat, že jeden člověk obětuje celý svůj dosavadní život.
Téma, které v lidech vyvolává emoce
Toto téma je mezi lidmi tak trochu tabu. Ve společnosti totiž stále funguje představa, že dítě má rodičům péči vrátit. Jenže rodinné vztahy nejsou vždy jednoduché, každý si nemůže dovolit opustit práci či vlastní rodinu a ne každý vyrůstal v prostředí, kde byla blízkost přirozená.
Právě proto bývá těžké určit hranici mezi odpovědností a vlastním vyčerpáním. Člověk se bojí, že bude vypadat necitlivě, když přizná, že něco nezvládne. Přitom dlouhodobá péče bez podpory často vede k únavě, konfliktům i zhoršení vztahů.
Jak lze takovou situaci řešit?
Jednou z cest je začít mluvit o budoucnosti dřív, než nastane krizová situace. Mnoho rodin odkládá podobný rozhovor tak dlouho, až rozhodování probíhá pod tlakem.
Pomoci může pečovatelská služba, která dochází přímo do domácnosti. U některých rodin funguje osobní asistence nebo pravidelná domácí pomoc několikrát týdně. Pokud zdravotní stav rodičů vyžaduje větší dohled, přichází v úvahu také domov pro seniory.
Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky zároveň upozorňuje, že rodiny mohou využít příspěvek na péči, který je určen právě na financování pomoci podle míry závislosti seniora.
Pavla dnes ví, že nejdůležitější nebude rozhodnout všechno sama a rychle. Spíš hledá způsob, jak rodičům pomoci tak, aby se sama nedostala do situace, kterou dlouhodobě neunese.
