Článek
Scénka: Můj život na kole značky Ukrajina
Postavy:
- Já – hlavní hrdinka, věčně unavená, ale nezlomná.
- Manžel – astmatický, později zmatený, nakonec kytička.
- Soudruzi – kolektiv v práci, věčně nalití.
- Doktor – hádá se s ortopédem, pacient je jen kulisa.
- Snacha – profesionální kritik.
- Děti – čtyři kusy, každý jiný, ale všichni potřebují boty a studia.
Akt I – Astmatická noc
(Ložnice. Manžel sípe jako harmonika. Já sedím na posteli, děti spí na hromadě dek.)
Já: „Celou noc koncert, bez vstupného. Jen vstupenka do pekla.“ Manžel: sípe „Syntofylin… nebo Buchták…“ Já: „Buchták? Tam se kouří pod dohledem. To je jako léčebna pro kuřáky, co chtějí kariéru.“
Akt II – Ranní maraton na kole Ukrajina
(Na scéně staré kolo značky Ukrajina, děti přivázané k rámu, jedno za ruku.)
Já: „Chceš‑li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ (Šlapu, pot se řine, děti se třesou.) Já: „Start! Jesle, školka, školka, družina, škola. A já do práce – tam už soudruzi běží závod v chlastu.“ Soudruzi: sborově „Na zdraví, soudružko abstinentko! Ty nikdy nevyhraješ!“ Já: „Já už jsem vyhrála – přežila jsem noc i Ukrajinu.“
Akt III – Politicko‑ekonomická propaganda
(Scéna: panely s obří pěstí, nápisy „Vítězný únor“ a „Práce pracujících“. Já se krčím mezi nimi.)
Já: „Zatímco chlapi od rána chlastají, já doháním spánkový deficit skrčená mezi panely. Dělnická pěst slaví vítězný únor – já slavím, že jsem ještě naživu.“
Akt IV – Alzheimerova pantomima
(Manžel bloudí po scéně, hledá dveře, pak peněženku, pak vlastní jméno.)
Manžel: „Kdo jsem?“ Já: „Dlužník. A já jsem splátková služba.“ (Zvedá ho ze země, funí.) Já: „Domácí posilovna zdarma. Jen bez trenéra a bez výsledků.“
Akt V – Doktorská groteska
(Doktor a ortopéd se hádají, Já stojí mezi nimi jako kulisa.)
Doktor: „Má artrózu!“ Ortopéd: „Ne, má zánět kostí!“ Já: „Já mám Ukrajinu. To je diagnóza i terapie.“
Akt VI – Rodinné peklo
(Snacha stojí na piedestalu, ukazuje prstem.)
Snacha: „Čuně! Otrava! Nemáš barák, zahradu, auto, známosti!“ Já: „Ale mám kolo Ukrajina. A letáky. To je víc než vaše zahrada.“
Epilog – Kytička
(Manžel leží na nosítkách, zmatený, Já zalévám květináč.)
Já: „On je kytička. Já jsem zahradník. A život je groteska, kde se směju, abych neplakala.“
Závěrečný komentář
Smích, který se ozývá mezi řádky, není útěk od bolesti, ale jiný způsob, jak ji unést. Kolo Ukrajina, panely s dělnickou pěstí, soudruzi s lahví v ruce – to všechno je kulisa, v níž se odehrával můj život. A já jsem se rozhodla vyprávět ho jako grotesku, protože tragédie už byla odehraná. Memoár v převleku za komedii není výčitka, ale důkaz, že i v absurdním světě se dá najít důstojnost. Kdo se směje, ten ještě žije – a já chci žít dál, i kdyby jen na koloběžce mezi letáky.
